Literární svět zažívá staronový fenomén – švédská detektivka si stále více podmaňuje srdce čtenářů. Byl to Stieg Larsson, kdo u nás tento žánr oživil – ostatně jeho série Milénium hýbe téměř celým světem. Jak už to tak bývá, podobné úspěchy plodí následovníky. Tu lepší, tu horší. Mám to potěšení představit vám spisovatelku, která představuje více než důstojné pokračování larssonmánie. Ashodou okolností se jedná o jmenovkyni slavného předobrazu. Sluneční bouře Åsy Larssonové nabízí kvalitní četbu bez kompromisů.
Sluneční bouře
Kiruna. Severní Švédsko – kraj krutý, temný a mrazivý. Snad není náhodou, že právě zde „vytryskl Boží pramen“, který dal vzniknout nové místní církvi. Viktor Strangard totiž málem přišel o život a když byl v komatu, setkal se s Bohem, který mu sdělil, že má s Kirunou velkolepé plány. Viktor teď leží na zemi v kostele Božího pramene, který se stal dominantou celého kraje, a umírá podruhé. Tentokrát již doopravdy. Nad kostelem září sluneční bouře, a z Viktora odchází život.
Advokátka Rebecka Martinssonová se k případu dostane, jako slepá k violoncelu. Její dávná známá je Viktorova sestra a ona sama v Kiruně vyrůstala. Ostatně, kdysi byla i členkou místní kongregace. Přesto, že se jí do řešení případu nechce, nebude mít nakonec jinou možnost. Staré rány se otevírají a o své slovo se hlásí dávno umlčená tajemství. Případ dostává nové odstíny.
Je znát, že Åsa Larssonová v Kiruně skutečně vyrůstala. Stejně jako jsou věrné její popisy místních poměrů, je podmanivá atmosféra knížky, prostředí a příběhu. Larssonová – alespoň ve Sluneční bouři – není mistryní zásadních dějových zvratů. Díky bohu, protože i když dějový zvrat může knížku oživit, je to do určíté míry takové autorské usnadnění pořádně zašmodrchané situace. Mnohem zajímavější – a v tom vynikal i Stieg Larsson – je postupně čtenáře vtáhnout do děje, nechat ho nasáknout emocemi a držet jeho napětí do poslední chvíle. Skandinávské knihy obsahují cennou severskou poetičnost, lyriku. Je to snad místem, které je tak bezútešné, nebo vztahy, které jsou narušené.. V příběhu se těžko hledá vysloveně pozitivní role – i samotná Rebecka má za sebou minulost, na kterou není pyšná.
Jestliže – a odpusťte mi to věčné srovnávání, leč ubránit se tomu nemohu – Stieg Larsson ve svých knihách mixoval thriller, detektivku a další žánry, Sluneční bouře je čistokrevná detektivka. Nevíme, kdo stojí za vraždou oblíbeného kazatele, nevíme, do jakého pozadí je zahaleno fungování celé církve. Víme ale, že něco shnilého bude ve státě kirunském. Knížka je pestrou směskou několika námětů: vlivu církve na psychiku člověka, odloučení jedince od mateřské společnosti a konečně odpustění, který je vlastně leitmotivem katolické církve.
Zajímavým zpestřením jsou Rebeččiny flashbacky, v nichž se čtenář dozví o jejím minulém životním příběhu v Kiruně a o jejím vztahu k místní kongregaci. Musím říct, že podobné odbočky u děje detektivky nemám rád, ruší příběh a odvádí pozornost. V případě Åsy Larssonové však udělám výjimku – autorka si s nimi poradila skvěle. Jsou vlastně předzvěstí toho, co čtenář čte, jsou jakýmsi prologem příběhu. Pomáhají doplnit chybějící dílky mozaiky příběhu a dávají čtenáři pochopit souvislosti i různé nevyslovené pohnutky.
Sluneční bouře je ideální knížkou pro člověka, který je smutný z předčasného konce trilogie Milénium. Larsson je sice mistrem, kterého překonat nebude snadné, ale Åsa Larssonová je více než důstojnou pokračovatelkou. Sluneční bouře totiž není poslední knížkou s hrdinkou Rebeckou Martinssonovou, těch bude hned několik. Nakladatelství Host již připravuje další pod názvem Prolitá krev.
Tento text byl napsán pro web Knihožrout.cz