Tag Archives: restaurace

Café Palanda

flattr this!

Najít dobrou hospodu, kde se dobře najíte, kde se dobře napijete, kde je milé prostředí a příjemná a pohotová obsluha není tak docela snadné. A když tu hospodu najdete, za nějakou dobu se zkazí, změní majitele, kuchaře… Už rok chodím do Palandy a s klidným svědomím mohu říct, že to je rozhodně místo, kde se pokaždé můžete dobře najíst.

Café Palanda

Café Palanda

Café Palanda ve Zlatnické ulici na Praze 1. Kousek od Florence, kousek od náměstí Republiky. Místo dokonale po ruce. Často jsem okolo procházel, ale nikdy mě nenapadlo podívat se na jejich menu, nebo dokonce Palandu navštívit. A dnes vím, že to byla zásadní chyba.

Těžko definovat směr kuchyně v Palandě. Mají burgery, gnocchi, saláty, vepřová žebírka, kuřecí křidélka nebo ryby a steaky. Jejich nevelký jídelní lístek ale nabízí několik zajímavých překvapení.

To, na co Palanda může být právem hrda, jsou burgery. Zapomeňte na zubožený hambáč z Mekáče. Dát si burger v Palandě je opravdový kulinářský ážitek. Jejich výběr není kdovíjak bohatý, ale dokonale uspokojí spektrum chutí – vepřový, kuřecí nebo burger s rybím masem. Patrně nejvějtší bombou je Royal Burger – šťavnaté masíčko, usmažená cibulka, rajče a česnekový dresink. Normálně rostlému člověku se burger nemůže vejít do pusy – houska je správně opečená – a má daleko do té unylé umělé hmoty, kterou známe z fastfoodů. K tomu dostanete poctivé hranolky, také ony jsou vzdálenými – a bohatšími – příbuznými těm, které známe z rychlostravoven.

Ale nejsou to jen burgery, co dělá Palandu kulinářským rájem. Můžete si zde dát některý ze steaků – biftek na koňakovém pepři vám způsobí několikahodinovou nirvánu. Nebo kuřecí steak tandoori – filované kuřecí prsíčko s jemnou smetanovou omáčkou tandoori. Jako předkrm si zde můžete dát skvěle připravené ratatouille nebo úžasnou tomatovou polévku. Za pořádný buerger zde dáte 159 korun. Je to málo, nebo hodně? Myslím, že za ten zážitek to rozhodně stojí.

Jejich nabídka je ale rozsáhlejší, toto je jen velmi stručný výčet z delikates, které jsem zde ochutnal. Co zde k pití? Nabídka je pestrá: buť točené pivo (Stella nebo Staropramen – na tom by Palanda mohla zapracovat, protože ani jedno z těchto piv nepatří k mým favoritům), nebo víno. A to jak rozlévané, tak si můžete vybrat ze široké nabídky kvalitních českých i zahraničních vín. Já si obvykle dávám do džbánku Vin de Pays de Vaucluse Blanc a pokaždé je to obrovský zážitek. Víno má dokonalou teplotu a bezchybnou jemnou chuť. V poslední době do Palandy zavítal i francouzský cider – a ten si nenechte ujít, velká lahoda.

Nechci ale jenom chválit. Palanda má svoje rezervy. Jedna z největších je asi místní presso, které určitě není ukázkové, byť k němu automaticky dostanete sklenku vody a croissant. Presso je poměrně mdlé chuti a rozhodně to není něco, na co by Palanda mohla být hrdá. Na druhou stranu, káva není to hlavní, kvůli čemu sem chodím. Zapracovat by také měli na své webové prezentaci, která je neaktuální, co se týče cen i složení menu.

Musím ale v závěru vyzdvihnout obsluhu. U mne platí, že může být sebelepší kuchyně, ale pokud je špatný servis, už se nikdy nevrátím – to zde rozhodně nehrozí. Obsluha je milá a nevtíravá, ale zároveň pozorná a ochotná. Samozřejmostí jsou otázky na spokojenost s jídlem – opět: nevtíravé, vypadající upřímně. Palanda si také cení návštěvnické věrnosti: oblíbíte-li si ji, věřte, že vás pokaždé rádi uvidí a dají vám to najevo. A věřte mi, že po pár návštěvách se zde začnete cítit jako doma. Co lepšího se vám v oblíbené hospodě může stát.

Info:

Café Palanda, Zlatnická 11, Praha 1

www.cafepalanda.cz

mobil: +420 777 700 422
email: zlatnicka11@seznam.cz

Na návštěvě dvou světů

flattr this!

Koncem minulého týdne mi napsal kamarád Dušan, jestli bych měl čas na něco megaúchylného. Znám ho a tak jsem si dokázal představit, co tím myslí. Předem jsem řekl ANO, přestože jsem věděl, že od tohoto člověka mohu (musím!) čekat jen to nejhorší. Ostatně, nedávná návštěva doupěte gotiků na Palmovce (samozřejmě o půlnoci) hovoří za vše. Večer mi pak pověděl, že MF Dnes připravuje satirický článek na téma „žehliči vlajek“ a my dva máme být jako modelové. Jako žehliči vlajek. Když jsme doLOLolovali a doROFLovali, začli jsme se na to těšit. Domluvili jsme podrobnosti s produkční Bárou, a Den D připadl na dnešek.

Srazili jsme se na Andělu, poblíž paláce mediálních mr. Šli jsme koupit stylový lahváč, nostalgické stařeny měl už Makovec (alter-ego Dušana) v kapse. Čím více jsme se blížili k Mafře, tím více nám docházelo, pro jakou píčovinu jsme se zase upsali. Leč, oba máme myslím pro podobné úchylárny slabost, a tak jsme flintu do žita neházeli. Za chvíli přišla produkční Bára, naložila nás do tága a vyrazili jsme do továrny Meetfactory, kde se měla celá scéna odehrát.

Když jsme s fotografem Danem Maternou našli vhodnou dílnu, kde se dalo fotit, Bára vytáhla monterky a rádiovku, Makovec vytáhl čapku zmijovku a nastalo peklo.

Má postava a montérky, navíc s bílým tílkem, vytvořila něco neskutečného. Baret na hlavě, mé brýle s černými obroučkami a zavilý výraz zplodili intoše v továrně. Má přítule později řekla, že jsem byl něco jako Havel. Makovec nevypadal o nic líp, ale k němu to nějak víc sedlo. Fotograf si nastavil nádobíčko, já dostal do ruky žehličku a jal jsem se žehlit sovětskou vlajku. Za mnou stál rozkročen Makovec a klopil do sebe lahváč. Fotograf se řehtal, Bára u dveří prskala smíchy a já se snažil tvářit zavile. Makovec klopil, já jsem žehlil, fotograf fotil a Bára vymýšlela další a další vymazlené scény. Prostě masakr. Bavili jsme se neskutečně, hlavně pak při focení kápa se svým učedníkem, kterak na sebe zamilovaně čumějí.

Žehliči vlajek. Autor fotky Dan Materna, MF Dnes

Pořád jsem si opakoval: „Děláš to pro prdel, to, že se ztrapníš, nic neznamená“

Když jsme dofotili, sbalili fidlátka a přesunuli se zpátky na Anděl, den hrůzy pro mne ještě nekončil. Na Andělu jsem si dal uklidňující doutník a čekal jsem na druhý díl dnešního dějství.

Abych vás uvedl do situace, musím odvykládat souvislosti. Před několika dny mne Alča, přítuly sestřička, požádala o laskavost. Na pondělí měla generálku na praktickou část maturity. Neb studuje obor číšník, praktická maturita spočívá v tom, že musí předvést obsluhu na banketu. No a potřebovala někoho, koho bude moct obsluhovat. Ono to nevypadá zle, ale… Ta generálka i samotná maturita se měla odehrávat v prostředí restaurace v hotelu Four Seasons, konkrétně v salonu Eliška. V restauraci, která je nejlepší v ČR, kuchař je šťastným majitelem michellinovské hvězdičky.

Chápejte, na podobně luxusní prostředí opravdu nejsem zvyklý, a navíc mi v takovém prostředí není nikterak příjemně. Docela dlouho jsem se rozpakoval, ale Alča naléhala hodně. Protože jsem hodný, vyhověl jsem jí. Nikdy jsem na žádném podobném banketu nebyl a tak jsem si moc neuměl představit, co se bude dít a co se ode mne čeká. Večer jsem si vyžehlil své jediné solidní kalhoty, abych skryl to, že jsem pouhopouhá socka.

V půl jedné jsem již kráčel do hotelu, se staženou zadnicí. Byl jsem nervóznější víc, než dopoledne před focením. Vevnitř se nás ujal zástupce školy, provedl nás k venkovní terase, kde jsme si odbyli výtečný welcome drink (malinový s vodkou, luxus) a pak jsme už byli odvedeni do salonu Eliška, kde na nás čekala slavnostně vyzdobená tabule. Připadal jsem si jako v Pretty Woman. Toto prostředí opravdu nepatří mezi ty, které bych navštěvoval. Necítil jsem se tam moc příjemně, ale to se mělo celkem brzy změnit. Alkohol v drincích a víno trošku zmírnily napětí a já si začal říkat, že o nic nejde. Sice jsem se bál, že nepoznám, kterou vidličkou mám co jíst, ale byl jsem poučen, že se jí tím, co je na kraji. Obsluha byla perfektní, předváděla profi výkon. Kdybych nevěděl, že to jsou teprve maturanti, nepoznal bych to.

Přinášelo se výtečné jídlo a dolévalo skvostné víno. Jedl jsem pokrmy, které jsem předtím nikdy neochutnal. Vařil pro nás sám mistr kuchař z restaurace Allegro Andrea Accordi. Rád jím dobrá jídla a tahle byla asi doopravdy vymazlená. Vyvážené chuti, pestrost a tak dál… Pořád se ale nemohu zbavit dojmu, že to nemá na ten epesní gulášek se šesti z pajzlu U váhy na Knížecí. Myslel jsem také na to, že život smetánky je velmi pozvolný. Celý tento oběd trval bratru dvě hodiny. Slovy Jiřího Paroubka – kdo z nás na to má? (čas, myšleno). Alkohol stoupal a nervozita byla ta tam. Ne, že bych se tam začal cítit „jako doma“, ale už mne alespoň opustily děsy.

Jako sladká tečka přišel hořký čokoládový dortík se zmrzlinou Mascobado – a já už funěl přežráním. Bylo to dobré (na konci si můžete přečíst celé menu) a opravdu jsem si pochutnal. Přesto ale vím, že pro podobné místo nejsem ten pravý, asi to nedokážu ocenit. Jsem sice moc rád, že jsem mohl kamarádce pomoct, ale ze své svobodné vůle bych tam přece jen nešel. Byla to ale zajímavá zkušenost, návštěva světa, kam sice nepatřím, ale který je docela milé poznat.

Když srovnám ty dva světy, do kterých jsem dnes nakoukl, tak musím uznat, že ten industriální mi je přece jen o trošku bližší. Na nic se tam nehraje. Překvapivě jsem si v těch monterkách ani nepřipadal jako děsnej exot. Ostatně, na fotce můžete posoudit sami. To industriální prostředí, jakkoli zparodované, mi přišlo sympatické. Ne, neprobudila se ve mně dělnicko-rolnická duše, ani jsem se nedal na dráhu žehliče vlajek. Jenom se mi v prostředí luxusní restaurace (jakkoli bylo vše na jedničku) nežilo nejlépe.

Dnešek byl pro mě docela inspirativním. A užil jsem si ho maximálně, takže děkuju všem zúčastněným. V páteční Mladé Frontě DNES bude fotodokumentace mé tovární etudy – a už teď zde na blogu je malá ochutnávka.

A slíbené meníčko:

Welcome drink: Raspberry Dre
1. předkrm: Telecí filet tonato s kaparovým dresinkem
**La Segreta, Planeta, 2007 – Sicilské víno s ovocnou chutí broskví a ananasu, těžšího charakteru. Hrozny: Chardonnay a Grecanico**

2. předkrm: Ravioli plněné kachním ragú, omáčka z červené řepy a sabayon ze sýru Pecorino
** Opět La Segreta **

Mezichod: Pražma královská se zkaramelizovanými citrusy, bramborovou kaší a fenyklovým kompotem
** Chardonnay Pinot, Gala, 2008 – Moravské víno s lehkým dotekem koření a lehkou chutí hrušky , středně plné a pěkně strukturované. Zraje půl roku na barikovém sudu, Hrozny: 80% Chardonnay, Pinot Blanc, Pinot Gris **

Hlavní chod: Vepřová panenka glazírovaná v černém pivě, orestovaný mladý špenát s rozinkami a piniovými oříšky podávaná s kopřivovými gniudi
** Tedeschi Valpolicella 2006 – Italské víno z oblasti Verona v okolí Benátek, středně plné víno s intenzivním ovocným základem přecházejícím do animálních tónů, Hrozny: Rondinela, Molinara, Corvina **

Dezert: Teplý dortík z hořké čokolády se zmrzlinou Mascobado
** Porto Grahams LBV, 2003 – Těžké dezertní ovocné víno s chutí švestek, čokolády a silným aroma. Zraje minimálně jeden rok ve velkým dubových sudech. **

Káva Illy bez kofeinu, široký výběr čajů, Petit fours

** digestiv: Grappa Moscato Senza Fandoliny – Jemná zlatavá odrůdová grappa, připravená pouze z odrůdy Moscato. Grappa s velmi delikátním aroma a odrůdovými znaky muškátu. Na chuti hebké s pozvolnou dochutí

O vodě z kohoutku grátis

flattr this!

Pamatuju si, jak se ve větší míře začlo mluvit o vodě z kohoutku zdarma v restauracích. Převládal názor – a vlastně jsem v té době ani jiný neslyšel, že je nemorální chtít od zákazníka zaplatit obyčejnou vodu z kohoutku. Ba dokonce, že by číšník neměl požadavek na vodu z kohoutku odmítnout. Také já jsem v té době sdílel tento názor, neznal jsem totiž žádný logický protiargument. Teď se na tuto problematiku dívám opačně.

Změnu mého postoje způsobil Zdeněk Pohlreich, který se proti této praktice tvrdě postavil. „Já pro hosta udělám první poslední, chraň Pán Bůh.,“ řekl Pohlreich, „ale jednu jedinou věc si nepřeji, aby mi host určoval, za kolik bude konzumovat naše služby.“

voda

Voda

Slova Zdeňka Pohlreicha ukazují dosud opomíjený úhel pohledu. Má zákazník v restauraci žádat něco zdarma? Není výsostným právem majitele restaurace určit si, za kolik a které služby bude nabízet? Nechtěl bych se dožít doby, kdy by zákazník k nám do knihkupectví přišel s tím, že tahle knížka je podle něj předražená a tedy má právo za ni zaplatit méně, než chceme my. Stejně tak bych se nechtěl dožít doby, kdy by boj proti této touze byl prezentován jako odírání zákazníka. Že to ženu do extrému? Jistě, že ano. Ale voda z kohoutku je typický příklad prvního krůčku, který může vést k nenapravitelným škodám.

Bohužel to ale svědčí o tom, jaké nároky si český spotřebitel klade. Nejsou to nároky na kvalitu, ale na cenu. Není to žádné nové zjištění – kvalita například uzenářských výrobků jde dlouhodobě v českých supermarketech dolů, aby se za nízkou cenu vyplatilo výrobek vyrábět. Spotřebitel nezkoumá, jaký dostane výrobek. Hlavně, že je ho za mrzký peníz co nejvíc. To samé platí v restauracích. Je nám podezřelé, když stojí jídlo víc než sto padesát korun. Ale není nám už podezřelé, vejde-li se třeba biftek pod stovku. Plesáme, jak tu mají levno – a neřešíme, co vlastně jíme.

Samozřejmě – ocením, bude-li nějaká restaurace ze své iniciativy nabízet třeba ke kávě skleničku vody zdarma, budu to považovat za vstřícné gesto. Dokud ale bude vytvářen tlak na provozovatele kaváren, cukráren a restaurací, bude to velmi zlé. Za celou vodní kampaní navíc stojí společnost Veolia – tedy firma, z jejichž trubek voda teče a která bojuje proti baleným minerálkám. Takže to, co se jeví jako boj o práva spotřebitele se posunuje do roviny obchodního boje. Když nedávno na toto téma vyšel článek v MF Dnes (ze kterého je i onen citovaný Pohlreichův výrok), hned vedle článku byla velká reklama na firmu Veolia.

Tato kampaň vlastně cílí na to samé, jako aktuálně ČSSD v boji proti třicetikorunovému poplatku u doktora. Tato kampaň útočí na základní lidský rys – chtít něco zadarmo. Dostáváme se ale do nové fáze. Dosud jsme byli rádi, když jsme někde něco zadarmo dostali. Teď to v restauracích začínáme tvrdě vyžadovat a když nám nevyhoví, budeme proti nim útočit a dělat mediální kampaně.

Proboha, kde to jsme?