Tohle měla být hudební událost podzimu. Dlouho dopředu anoncované a Hanou Hegerovou, a ostatně i mnohými jejími fanoušky, vysněné album Mlýnské kolo v srdci mém je konečně na světle Božím. Je to opravdu hudební událost?
Nepochybně ano. Ovšem událost smutná. Dokonale totiž ilustruje situaci, ve které se Hana Hegerová nachází.
Má v duši stále plnou náruč hudby. Má cit pro tóny, obrovskou vůli zpívat a sdílet své emoce. Bohužel, schází jí to hlavní: síly. Hlas ji zrazuje (téměř) v každé písničce. Při té první jsem dokonce nechtěl uvěřit, že je to opravdu Hlas Hany Hegerové. Ale bohužel, ano – je. A z každého slova, které se snaží vyzpívat, je znát, jak moc se na ni podepsal náš velký pán – Čas.
Hana Hegerová dokonale zvládá techniku zpěvu – frázování a emoční náboj. Jenže, už ani nejde o to, že nevyzpívá vysoké tóny. Kdo by to od ní chtěl čekat, byl by pošetilým bláznem. Jde o to, že se jí zásadním způsobem změnila barva hlasu. Z typicky “hegerkovského” krásného hlasu se stal hlas staré paní, důchodkyně. To je nejsmutnější na celém tom cédéčku.
A přitom písničky, které Hana Hegerová zpívá, jsou plné nádhery a jejich kouzlu člověk snadno podlehne. Jsou nápadité, jak po stránce hudební, tak po stránce textařské, vždyť jak hudbu, tak text mají na svědomí špičky svého oboru. Jenže, a teď musím být krutě upřímný, šišlající Hana Hegerová krásu těch písniček těžce sráží k zemi. Je obrovská škoda, že tohle album nevzniklo tak o deset, patnáct let dříve. Tehdy by z toho byla úžasná hudební bomba. Například Stará píseň (zpívaná s Jarkem Nohavicou) nebo Motorkářka – to jsou skutečné skvosty, které bych si ale někdy rád poslechl od někoho jiného (což samozřejmě možné je, celé album je plné coververzí klasických šansonových hitů). Nebo od Hany Hegerové v roce 1990. V roce 2010 je ta písnička bolestivou připomínkou toho, že Hana Hegerová už na zpěv prostě nemá. A překvapivě, nejlépe její zpěv zní ve francouzštině (Vzpomínka na Paříž, další fantastická melodie).
Jsme svědky smutného konce hudební kariéry Hany Hegerové. A nebojím se říct, že je to konec nedůstojný. Mám ji rád tak, jako žádnou jinou zpěvačku na světě. Miluju její hudbu a často v ní utíkám z mého pozemského světa – do toho nebeského. Tohle si ale odkaz Hany Hegerové nezasloužil. Jen jednou se mi blýskla v oku slza dojetím, a ne smutkem: při titulní písničce Mlýnské kolo v srdci mém. Tohle byl nejkrásnější moment celého alba. Jistě, i tady bylo poznat, že se čas na hlasu Hany Hegerové podepsal, ale písnička to potřebovala a sedlo to k ní; je to vlastně recitativ. Krásný. Ale celé cédéčko nezachrání.
Je mi to moc líto, že to musím napsat, ale mám pocit, že tato deska vzniknout neměla. Možná jsou tato slova ovlivněna smutkem, který stále prožívám z toho, co jsem slyšel a brzy to budu vidět jinak.
Nebudu toto album hodnotit procenty. Pokud máte Hanu Hegerovou rádi, kupte si ho. Protože přes veškerý smutek a přes to, že se podle mého skromného (a nedůležitého) názoru jedná o velkou osobní tragédii Hany Hegerové, je na něm spousta dobré hudby. Hudby, která ale měla vzniknout mnohem dříve. Bohužel.
Místo finálního hodnocení parafrázuji poslední písničku cédéčka. Kdo za to celé může? Ten zloděj čas, ten zloděj čas, který Haně Hegerové sebral to nejcennější a nejkrásnější, co měla.
Série Shreků (Shrek, Shrek 2 a Shrek Třetí) měla doteď klasický vývoj. Po excelentní jedničce a nadprůměrné dvojce přišla tragická trojka. Shrekovský motiv musel být pochopitelně vydřeněn za každou cenu, ale v tomto případě to zabolelo. Třetí díl jsem viděl jen jednou a zařekl se, že víckrát ho vidět nechci. Stejně tak jsem se zdráhal jít na finále shrekoságy – na film Shrek: Zvonec a konec.
ckého Německa. Propast mezi třemi lidmi z jednoho malého kontinentu se zdá být nepřekonatelná. Jako tři různé vesmíry se odehrávají malá i větší dramata, která názorně a chirurgicky přesně ilustrují krásy i hrůzy té doby.