Tag Archives: recenze

Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém

flattr this!

Tohle měla být hudební událost podzimu. Dlouho dopředu anoncované a Hanou Hegerovou, a ostatně i mnohými jejími fanoušky, vysněné album Mlýnské kolo v srdci mém je konečně na světle Božím. Je to opravdu hudební událost?

Nepochybně ano. Ovšem událost smutná. Dokonale totiž ilustruje situaci, ve které se Hana Hegerová nachází.

Má v duši stále plnou náruč hudby. Má cit pro tóny, obrovskou vůli zpívat a sdílet své emoce. Bohužel, schází jí to hlavní: síly. Hlas ji zrazuje (téměř) v každé písničce. Při té první jsem dokonce nechtěl uvěřit, že je to opravdu Hlas Hany Hegerové. Ale bohužel, ano – je. A z každého slova, které se snaží vyzpívat, je znát, jak moc se na ni podepsal náš velký pán – Čas.

Hana Hegerová dokonale zvládá techniku zpěvu – frázování a emoční náboj. Jenže, už ani nejde o to, že nevyzpívá vysoké tóny. Kdo by to od ní chtěl čekat, byl by pošetilým bláznem. Jde o to, že se jí zásadním způsobem změnila barva hlasu. Z typicky “hegerkovského” krásného hlasu se stal hlas staré paní, důchodkyně. To je nejsmutnější na celém tom cédéčku.

A přitom písničky, které Hana Hegerová zpívá, jsou plné nádhery a jejich kouzlu člověk snadno podlehne. Jsou nápadité, jak po stránce hudební, tak po stránce textařské, vždyť jak hudbu, tak text mají na svědomí špičky svého oboru. Jenže, a teď musím být krutě upřímný, šišlající Hana Hegerová krásu těch písniček těžce sráží k zemi. Je obrovská škoda, že tohle album nevzniklo tak o deset, patnáct let dříve. Tehdy by z toho byla úžasná hudební bomba. Například Stará píseň (zpívaná s Jarkem Nohavicou) nebo Motorkářka – to jsou skutečné skvosty, které bych si ale někdy rád poslechl od někoho jiného (což samozřejmě možné je, celé album je plné coververzí klasických šansonových hitů). Nebo od Hany Hegerové v roce 1990. V roce 2010 je ta písnička bolestivou připomínkou toho, že Hana Hegerová už na zpěv prostě nemá. A překvapivě, nejlépe její zpěv zní ve francouzštině (Vzpomínka na Paříž, další fantastická melodie).

Jsme svědky smutného konce hudební kariéry Hany Hegerové. A nebojím se říct, že je to konec nedůstojný. Mám ji rád tak, jako žádnou jinou zpěvačku na světě. Miluju její hudbu a často v ní utíkám z mého pozemského světa – do toho nebeského. Tohle si ale odkaz Hany Hegerové nezasloužil. Jen jednou se mi blýskla v oku slza dojetím, a ne smutkem: při titulní písničce Mlýnské kolo v srdci mém. Tohle byl nejkrásnější moment celého alba. Jistě, i tady bylo poznat, že se čas na hlasu Hany Hegerové podepsal, ale písnička to potřebovala a sedlo to k ní; je to vlastně recitativ. Krásný. Ale celé cédéčko nezachrání.

Je mi to moc líto, že to musím napsat, ale mám pocit, že tato deska vzniknout neměla. Možná jsou tato slova ovlivněna smutkem, který stále prožívám z toho, co jsem slyšel a brzy to budu vidět jinak.

Nebudu toto album hodnotit procenty. Pokud máte Hanu Hegerovou rádi, kupte si ho. Protože přes veškerý smutek a přes to, že se podle mého skromného (a nedůležitého) názoru jedná o velkou osobní tragédii Hany Hegerové, je na něm spousta dobré hudby. Hudby, která ale měla vzniknout mnohem dříve. Bohužel.

Místo finálního hodnocení parafrázuji poslední písničku cédéčka. Kdo za to celé může? Ten zloděj čas, ten zloděj čas, který Haně Hegerové sebral to nejcennější a nejkrásnější, co měla.

Michal Viewegh: Biomanželka

flattr this!

Líbil se mi Viewegh. Věta, kterou v literárních kritikách čtu jen vzácně. Světlou výjimkou byl nedávno Jiří Peňás v Lidových novinách, který se k tomu beze studu přiznal. Je to zvláštní stav, kdy se kritici ostýchají přiznat, že se jim “Viewegh” líbil.

Já rozhodně nejsem autorův plamenný advokát. Nejsem jeho věrný fanoušek a je hodně knih, které se mi od něj zkrátka nelíbily. Stejně tak je ale celkem dost knih, které jsem od něj přečetl s chutí. Namátkou: Báječná léta (pod psa i s Klausem). Nápady laskavého čtenáře. Názory na vraždu. Andělé všedního dne. Vybíjená. A teď Biomanželka.

Nejsem jeho plamenný obhájce, ale přesto vím, že Michal Viewegh má velký dar. Dar slova, dar ironie, dar sarkasmu a dar humoru. Biomanželka je knížka, ve které můžeme nalézt stopu všech těchto Vieweghových schopností. Je břitká. Je vtipná (málokdy se mi stane, že se nahlas směji v plném metru). Je ze života (kdo z nás se nikdy s podobnou bio-vílou nesetkal). A co víc – ona ta knížka je prostě dobrá.

O čem že to tedy je? Mojmír – spisovatel středního věku, potká svou Popelku a rozhodne se dostat ji ze dna společnosti (zjednodušeně řečeno). Hedvika, jak se jmenuje, se však velmi rychle emancipuje a časy Popelky jsou dávno pryč. Místo ní tu je žena, která prosadí svou: dům podle feng-šuej, racionální stravu, bio-zahradu a alternativní výchovu dětí. Pan spisovatel-macho se nestačí divit, kdo to vedle něj vyrostl.

Motiv knihy a její téma dává samozřejmě humoru dostatečný prostor. Viewegh se strefuje do esoterických aktivit své hrdinky, Mojmír tak s ironií a sarkasmem na jazyku tepe “nešvary” své milované Hedviky. Nemá proti sobě jen ji – na opačné straně barikády (a místy to opravdu připomíná válečný stav) je ještě Dula, která se u nich v domácnosti usadila stejně dočasně, jako sovětská vojska kdysi u nás.

Přiznám se bez mučení, že Vieweghova ostrá slova proti tomuto modernímu náboženství mě bavila, bavila mě hodně a bavil jsem se tak, jak už dlouho u české knihy ne. Uvědomuju si, že pokud někdo bioživotu propadl, bude mu to připadat hloupé a nezábavné. A dovedu si představit, že některé české feministky (dobrý den, paní Hauserová) si budou rvát vlasy a líčit na Viewegha své pasti. A přitom Mojmír není líčen jako kladný hrdina a bezchybný geroj. Vlastně ta postava je zpodobněna coby sebelítostivý slaboch, který si doma neumí udělat pořádek. Viewegh se tak strefuje i do svého houfu a knížce to dává šťávu.

Co knížce trošku ubližuje je stereotyp. Vlastně je to sled variací na opakující se příběh. Hedvika si něco vymyslí, Mojmír nejdřív bojuje, aby později pod něhou své lásky povolil a dovolil ji tedy zřídit to mateřské centrum, o kterém se nepřestane vyjadřovat podle svého naturelu. A zatímco on se schází se svým kamarádem a zapíjejí jeho nasranost, ona z jeho kreditní karty utrácí a utrácí. Mimochodem – naturel hlavního hrdiny mi tak docela neseděl s tím, že nakonec vždy (a mnohokráte) své ženě vyšel vstříc.

Slabiny knihy směle přebije dobrý humor. Někdy mám pocit, že od Viewegha všichni chtěji hlubokou reflexi naší společnosti (kterou se mu povedlo vykreslit v Báječných letech pod psa). Mám pocit, že od Viewegha kritici chtějí něco víc, než on chce nabízet. Michal Viewegh nepíše proto, aby jeho kritici mohli jít spát se spokojeným úsměvem znuděného intelektuála. Michal Viewegh nepíše proto, aby dostal Nobelovu cenu. Michal Viewegh chce bavit. Touhle knížkou se mu to povedlo dobře. Splnila tak všechno, co jsem od ní čekal.

Café Palanda

flattr this!

Najít dobrou hospodu, kde se dobře najíte, kde se dobře napijete, kde je milé prostředí a příjemná a pohotová obsluha není tak docela snadné. A když tu hospodu najdete, za nějakou dobu se zkazí, změní majitele, kuchaře… Už rok chodím do Palandy a s klidným svědomím mohu říct, že to je rozhodně místo, kde se pokaždé můžete dobře najíst.

Café Palanda

Café Palanda

Café Palanda ve Zlatnické ulici na Praze 1. Kousek od Florence, kousek od náměstí Republiky. Místo dokonale po ruce. Často jsem okolo procházel, ale nikdy mě nenapadlo podívat se na jejich menu, nebo dokonce Palandu navštívit. A dnes vím, že to byla zásadní chyba.

Těžko definovat směr kuchyně v Palandě. Mají burgery, gnocchi, saláty, vepřová žebírka, kuřecí křidélka nebo ryby a steaky. Jejich nevelký jídelní lístek ale nabízí několik zajímavých překvapení.

To, na co Palanda může být právem hrda, jsou burgery. Zapomeňte na zubožený hambáč z Mekáče. Dát si burger v Palandě je opravdový kulinářský ážitek. Jejich výběr není kdovíjak bohatý, ale dokonale uspokojí spektrum chutí – vepřový, kuřecí nebo burger s rybím masem. Patrně nejvějtší bombou je Royal Burger – šťavnaté masíčko, usmažená cibulka, rajče a česnekový dresink. Normálně rostlému člověku se burger nemůže vejít do pusy – houska je správně opečená – a má daleko do té unylé umělé hmoty, kterou známe z fastfoodů. K tomu dostanete poctivé hranolky, také ony jsou vzdálenými – a bohatšími – příbuznými těm, které známe z rychlostravoven.

Ale nejsou to jen burgery, co dělá Palandu kulinářským rájem. Můžete si zde dát některý ze steaků – biftek na koňakovém pepři vám způsobí několikahodinovou nirvánu. Nebo kuřecí steak tandoori – filované kuřecí prsíčko s jemnou smetanovou omáčkou tandoori. Jako předkrm si zde můžete dát skvěle připravené ratatouille nebo úžasnou tomatovou polévku. Za pořádný buerger zde dáte 159 korun. Je to málo, nebo hodně? Myslím, že za ten zážitek to rozhodně stojí.

Jejich nabídka je ale rozsáhlejší, toto je jen velmi stručný výčet z delikates, které jsem zde ochutnal. Co zde k pití? Nabídka je pestrá: buť točené pivo (Stella nebo Staropramen – na tom by Palanda mohla zapracovat, protože ani jedno z těchto piv nepatří k mým favoritům), nebo víno. A to jak rozlévané, tak si můžete vybrat ze široké nabídky kvalitních českých i zahraničních vín. Já si obvykle dávám do džbánku Vin de Pays de Vaucluse Blanc a pokaždé je to obrovský zážitek. Víno má dokonalou teplotu a bezchybnou jemnou chuť. V poslední době do Palandy zavítal i francouzský cider – a ten si nenechte ujít, velká lahoda.

Nechci ale jenom chválit. Palanda má svoje rezervy. Jedna z největších je asi místní presso, které určitě není ukázkové, byť k němu automaticky dostanete sklenku vody a croissant. Presso je poměrně mdlé chuti a rozhodně to není něco, na co by Palanda mohla být hrdá. Na druhou stranu, káva není to hlavní, kvůli čemu sem chodím. Zapracovat by také měli na své webové prezentaci, která je neaktuální, co se týče cen i složení menu.

Musím ale v závěru vyzdvihnout obsluhu. U mne platí, že může být sebelepší kuchyně, ale pokud je špatný servis, už se nikdy nevrátím – to zde rozhodně nehrozí. Obsluha je milá a nevtíravá, ale zároveň pozorná a ochotná. Samozřejmostí jsou otázky na spokojenost s jídlem – opět: nevtíravé, vypadající upřímně. Palanda si také cení návštěvnické věrnosti: oblíbíte-li si ji, věřte, že vás pokaždé rádi uvidí a dají vám to najevo. A věřte mi, že po pár návštěvách se zde začnete cítit jako doma. Co lepšího se vám v oblíbené hospodě může stát.

Info:

Café Palanda, Zlatnická 11, Praha 1

www.cafepalanda.cz

mobil: +420 777 700 422
email: zlatnicka11@seznam.cz

Sherlock

flattr this!

Skoro se zdá, že v novém tisíciletí dochází k reinkarnaci příběhu o Sherlocku Holmesovi. V loňském roce nás v kině oblažil stejnojmenný film Guye Ritchieho – a teď se ve Velké Británii dostal na televizní obrazovky seriál Sherlock. Oba mají velmi mnoho společného – ukazují slavný a starodávný příběh Sira Arthura Conana Doyla v novém, netradičním a moderním hávu. Ovšem, seriál šel dál. Mnohem, mnohem dál.

Představte si dnešní svět, svět třetího tisíciletí a v něm postavičku detektiva Holmese. Že to nejde? Že má v sobě příliš z viktoriánské doby? Už zmiňovaný kinofilm nám ukázal, že tuto představu můžeme nechat v minulosti. Že postava Sherlocka Holmese snese trošku netradičnější kabát. V třídílném seriálu ale televize BBC, která má projekt na svědomí, dovedla Holmese do naší doby, se vším, co k ní patří. Tak třeba mobilní telefon s GPS navigací, který v prvním díle hraje klíčovou roli v případu.

Jenže to by samo o sobě nestačilo. Působilo by to směšně, a tak se tvůrci seriálu zaměřili na ústřední dvojici: Holmese a doktora

Sherlock a Watson

Sherlock a Watson

Watsona. Doktor Watson je, jak bylo očekávatelné, tím méně chytřejším druhem, nicméně jeho přítomnost je vždy jaksi užitečná. Tedy ten samý koncept, jako v Doylových knihách. Psychologie postavy dr. Watsona ale byla vypiplána do preciznosti. Je tajemnou postavou, která se vrátila z války v Afghanistánu. Z té nové, stále ještě probíhající. Seznámí se s Holmesem a byť je hned z několika stran před ním varován, přijme u něj podnájem. Vztah k němu se v prvním díle postupně vyvíjí, až doroste do náznaku přátelství.

Ale už se mi chce mluvit o samotném Sherlockovi. Ten je – logicky – pilířem celého seriálu. Představte si genialitu starého Sherlocka Holmese, povahu doktora House a chování Sheldona Coopera. Máte to? Tak přesně takový je Sherlock v tomto seriálu. Neuvěřitelné, ale funguje to znamenitě. Sherlock je sociopat, který ale lidi ohromuje svou genialitou. Policie jej potřebuje, protože nikdo jiný není schopen takové přesné dedukce a uvažování. A jeho sarkasmy („Můj Bože, jaké to je ve vašich malých mozečcích, musí to být nudné…“) jsou neuvěřitelně zábavné. Dává najevou svou nadřazenost –  a všichni okolo něho vědí, že na to má právo. Sherlock je zároveň postavou, která má zjevně temnější část duše. Může to být jeho fascinace vraždami – a jen náhoda chtěla tomu, že stojí na té správné straně barikády.

Tvůrci seriálu se ale nespokojili jen s bravurní kresbou charakteru dvou ústředních postav. Seriál je vymazlený po technické stránce, naprosto dokonale. Ať už jde o kameru – místy neuvěřitelnou, nebo o různé nápady, jak třeba divákovi přiblížit uvažování Sherlocka Holmese, v tom všem tvůrci seriálu předvedli koňskou dávku kreativity. A není to jen kreativita – je to smršť nápadů a fines, z nichž každý vás něčím překvapí (SMS zprávy, víc neřeknu). Ale přitom – a to nedokážu pochopit už vůbec – se jim povedlo uchovat slušivou oldschoolovou atmosféru Londýna tak, aby nebyla ani trochu kýčovitá. Tohle spojení – viktoriánská atmosféra a atributy našeho dnešního moderního světa, to je myslím jedna z největších událostí televizní filmařiny.

Samozřejmě je ten seriál povedený víc, než kterýkoliv jiný seriál vzniknuvší v České republice. Je to televizní záležitost – ale nesrovnatelně lépe natočená, než kterýkoliv jiný kinofilm, který vzniknul u nás. Pilotní díl, který se navíc ani nevysílal, stál něco kolem 23 milionů korun (800 tisíc liber). A nejlepší je, že vás to nenapadne – žádné efektní scény, drahé výbuchy a tak – ale cítíte, že peníze jsou použity tak, aby nebyly vidět, a přesto splnily svůj účel: aby film ohromil a zapůsobil tak, že ztratíte dech.

Tenhle film rozhodně stojí za to, aby jste porušili své zásady a vnořili se do útrob světového internetu, protože jinak se zatím nedá sehnat. Pevně věřím tomu, že si brzy některá z televizí všimne, jaký klenot to je  a koupí ho pro vysílání. Bohužel ale tuším, že se filmu dostane dabingu, což je samozřejmě nehorázná blbost. A tak stahujte a bavte se, protože tohle vás dozajistě ohromí.

A malý dodatek: Další tři díly (jeden díl má stopáž hodinu a půl) se budou ve Velké Británii vysílat příští podzim.

Shrek: Zvonec a konec

flattr this!

Série Shreků (Shrek, Shrek 2 a Shrek Třetí) měla doteď klasický vývoj. Po excelentní jedničce a nadprůměrné dvojce přišla tragická trojka. Shrekovský motiv musel být pochopitelně vydřeněn za každou cenu, ale v tomto případě to zabolelo. Třetí díl jsem viděl jen jednou a zařekl se, že víckrát ho vidět nechci. Stejně tak jsem se zdráhal jít na finále shrekoságy – na film Shrek: Zvonec a konec.

Shrek je už pod čepcem a po domku v bažině mu pobíhají tři malá zlobřátka. Touží po starém, mládeneckém životě, po životě, kdy se ho lovci báli, kdy vzbuzoval hrůzu a respekt. Není mu milé, když teď lovci žádají, aby se jim “podepsal na vidle”. Touží aspoň jeden jediný den prožít svůj starý život. Zlý skrček Rampelník mu to umožní, ale díky tomu se svět (zdánlivě nenávratně) změní. Shrek tak musí najít způsob, jak věci vrátit do původního stavu. A při tom si uvědomit památnou pravdu, že teprve když něco ztratíme, uvědomíme si pravou cenu toho, co jsme měli.

Leckdo by mohl namítnout, že to je další dřeň Shrekova tématu, ale není. Příběh sám o sobě je logickou tečkou za dosavadním vyprávěním, bez které bych si sice uměl představit konečnou trilogii, na druhou stranu je lepší, když po bídné trojce přichází konečně povedený finiš. (Teda pokud se Shrek nestane megahitem, svému studiu nevydělá balík a nedočkáme se něčeho jako AfterShrek). A tenhle díl se prostě povedl.

Není to tak rozjařilé, jako jednička (a hlavně ne tak debilní, jako trojka). Shrek: Zvonec a konec je zásadně vážnější, dospělejší a hlubší. Může to být tím, že jak stárne diváctvo (první díl se v ČR promítal před devíti lety), stárne i Shrek. Ale také to může být tím, že vyprávění příběhu se prostě dostalo do stádia, kdy je třeba řešit závažnější problémy, než to, jestli bude král králem, nebo žabákem. Umění toho filmu – a jeho zábavnost – ale spočívá v tom, že vážné chvíle pravidelně zabíjí vtipem, hláškou nebo “popkulturním” odkazem.

Zatímco humor ve Shrekovi Třetím mi přišel nanicovatý a hloupý, tady je trefný, nenásilný a přirozený. Sice se už nedočkáme takových “pubertálních” vtípků, jako když v jedničce pan Perníček křičí “polib mi polevu!”, ale humor je mnohem víc situační. Své kouzlo má i koncentrované zlo pan Rampelník, který je úžasnou osvěžující přidanou hodnotou.

No, ale nebudu jenom chválit. I když jsem včera z kina odcházel spokojený, Shrek: Zvonec a konec má některé pro mě nepochopitelné vady na kráse. Jak je třeba možné, že král, který ve třetím dílu zemře (coby ropucha) tu najednou vystupuje, jako by se nic nestalo? Chápu, že se Dreamworks za třetí díl stydí, ale ignorovat ho znamená výraznou diskontinuitu ve vyprávění. Další věc je vykrádání sama sebe – polibek z pravé lásky má vše vyřešit. Doprčic, to si scénárista nemohl vymyslet něco lepšího, originálnějšího?? Potom: v alternativním světě, ve kterém kromě Shreka nikdo nezná nic ze svého druhého světa (logicky, protože ten svět se – kromě Shreka – vyvíjel zcela jinak), ale kocour se chová tak, jako by ten svůj alternativní život znal (který logicky znát nemůže). A našlo by se toho víc. Je to škoda, protože to kazí celkový dojem ze solidního zážitku.

Nicméně, beru to tak, že Shrek byl, je a bude pohádkou, a pohádce jsem ochoten spoustu věcí odpustit. Je to zábavné, je to dojemné a je to prostě super tečka nakonec.

Palec nahoru.

Dominik Dán: Cela č. 17

flattr this!

Přečíst detektivku pro mne byla nedávno ještě nesmyslná představa. Nečetl jsem je, nelákaly mne. Změna přišla před rokem, kdy jsem podlehl kouzlu švédské detektivky a řekl si, že zkusím poznat tento žánr i v jiných literaturách, než v té skandidávské. To se sešlo s chutí přečíst si po čase něco ve slovenštině, a tak jsem si z knihkupectví odnesl detektivní román slovenského spisovatele Dominika Dána Cela č. 17. V originále. Dočetl jsem a musel uznat, že obliba Dominika Dána není bezdůvodná.

Dán je na Slovensku skutečně velmi populární. První  Dánova kniha – Popol všetkých zarovná- vyšla v roce 2005 a vzbudila na Slovensku obrovský ohlas. Nejen proto, že popisovala (jako další jeho knihy) reálný případ – únos syna prezidenta Kováče. Detektivní thrillery Dominika Dána si čtenáři zamilovali také proto, že jejich čtení vyvolává nečekaný, autentický zážitek. Dán – jedná se o pseudonym skutečného, dosud aktivně působícího vyšetřovatele – popisuje vyšetřování nečekaně věrně. Číst jeho knihu znamená ocitnout se v reálném prostředí slovenské pátračky, postupy vyšetřovatelů jsou oproštěné od hollywoodských klišé a mýtů. Dán je tímto postupem velmi originální a není divu, že si ho tak brzy našly masy věrných čtenářů.

Cela č. 17 se mírně vymyká ostatním Dánovým románům. Vyšetřovatel Richard Krauz – autorův  titulní hrdina – zde zkraje vůbec nefiguruje. Nejdříve jsme vtaženi do příběhu matematika Kamila Puskailera, který sedí ve vězení za vraždu své ženy. Jako všichni v kriminálu tvrdí, že je nevinný. Druhou část vyprávění tvoří Kamilův deník, který si ve vězení píše a který vytváří retrospektivní část této dějové linky. Popisuje v něm, jak se seznámil se svou budoucí maželkou a jak se vyvíjel jejich vztah. Opakovaně v něm říká, že by nikdy svou ženu zabít nemohl.

Zatímco se Kamil postupně ve vězení “zabydluje”, dostane se shodou okolností k deníku právě Richard Krauz. Po jeho dočtení se v něm vzedme pocit, že Kamil skutečně sedí za zločin, který nespáchal. Nesedí mu několik skutečností i celý průběh kauzy. Na vlastní pěst se tak pouští do soukromého vyšetřování.

Dominik Dán se dokonale vyzná v prostředí slovenského zločinu. Když vypráví o začátcích Kamila Puskailera ve vězení, nemohl jsem si nevzpomenout na americký snímek Vykoupení z věznice Shawshank. Líčení je tak působivé, až místy naskakuje husí kůže. Stejně podmanivě vykreslený je popis práce slovenské kriminálky. Mohl bych plýtvat superlativy, ale nebudu. Napíšu jen, že předností Dominika Dána je působivá stručnost. Ta čtenáře drží v napětí, které se, jak to má být, čím dál více stupňuje. Čtenář tušící (nebo věřící) v Puskailerovu nevinnu dostává další a další důkazy posilující tuto víru.

Kromě opravdovosti popisovaného světa knížce také pomáhá, že její prostředí nám je důvěrně známé. Divokou dobou zárodku porevolučního kapitalismu si většina z nás ještě pamatuje. Romány Dominika Dána jsou těžce návykové. Je škoda, že podobný talent se zatím neprosadil u nás, ale číst slovensky je vcelku snadné. Do češtiny byla zatím přeložena jiná kniha Dominika Dána – Kapitán smrt. Je ale škoda ochudit se o Dánův autentický styl.

Palec nahoru

(Recenze napsána pro web www.knihozrout.cz)

Muži, kteří nenávidí ženy, bez kompromisu

flattr this!

Vždy je tak trochu riskantní jít na filmovou adaptaci vaší oblíbené knížky. Hrozí totiž, že vaše představy a představy filmařů se mohou zásadně lišit, a vás tak čeká nepříjemné zklamání. S tímto jsem včera šel na filmové zpracování knížky Muži, kteří nenávidí ženy, a doufal jsem, že zklamaný nebudu.

Zklamaný bych byl, kdyby se tvůrci filmu odklonili od děje, od charakterů postav a kdyby atmosféra a prostředí filmu byli jiné, než v knize. Po dvou a půl hodinách jsem ale z kina odcházel s pocitem, že tohle se prostě povedlo.

Příběh je prostý. Novinář Mikael Blomkvist je odsouzen na tři měsíce do vězení za pomluvu, nastoupit má ale až za půl roku. Kontaktuje ho továrník Vanger se žádostí o pomoc s vyšetřením desítky let staré záhady: zmizení své neteře. Ta před 40 lety zmizela za záhadných okolností a továrník Vanger je přesvědčen o tom, že ji někdo zabil. Mikael začne rozkrývat spletitou síť vztahů v rozvětvené rodině a tuší, že se zde skrývá děsivé tajemství. Má na to půl roku, než bude muset nastoupit do výkonu trestu. Do případu posléze vstupuje podivná postava hackery a punkerky Lisbeth, která vyšetřování dává nový směr a novou šťávu.

Lisbeth Salanderová – nejzajímavější postava celého filmu a samozřejmě tím pádem i celé románové trilogie. Je to postava, u které vás nic nesmí překvapit. Její životní styl je na hony vzdálen konzervativnímu Švédsku a tak vzbuzuje nevoli. Noomi Rapace, která ji ve filmu hrála, se povedlo něco úžasného. Člověk by i věřil tomu, že Noomi Rapace je skutečnou psychopatkou, a ne talentovanou herečkou. Lisbeth je zde skutečná, reálná a bez jakýchkoliv kompromisů.

Všimněte si, že jsem toto slovo použil i v nadpisu tohoto článku. Je to důležité. Protože čeho si nejvíc cením na tom filmu je právě toto. Ta knížka, pokud ji neznáte, je totiž plná krutých, na první pohled stěží zfilmovatelných scén. Čekal jsem, jak si scénárista a režisér poradí se scénou brutálního znásilnění Lisbeth vlastním poručníkem i se scénou tvrdé odplay (protože Lisbeth neodpouští). Výsledek předčil veškerá má očekávání – je to skutečné, žádné obezličky pro citlivé diváky. Přesně tak to podle mě má být, v USA by ten film nikdy v téhle podobě do kin nešel, protože producent by se bál, že dostane přísný rating. Moc se už těším na to, jak si s tímhle poradí David Fincher, který dostal na starost americký remake. Fincher je znám tím, že umí (vzpomeńte si na Zodiaca), ale zde je laťka nastavena mimořádně vysoko.

Pro tenhle film je důležité herecké obsazení. Jak Mikael tak Lisbeth prakticky neslezou z plátna. Jejich charaktery jsou tak propracované (Stieg Larsson si na nich dal opravdu záležet), že špatné obsazení ve filmu může být osudové. I zde byly mé obavy liché. Mikael je správně drzý sympaťák a Lisbeth – to je prostě psychopatka každým coulem, která má ale křehkou duši a v jádru dobré srdce.

Překvapil mě Sven-Bertil Taube v roli Henrika Vangera – jako by z oka vypadl mé představě románového předobrazu. Stařík, který mnoho let teskní po své zmizelé neteři. Člověk, který je v čele koncernu plném nesmiřitelné nenávisti mezi příbuznými. Je dobře, že dostal ve filmu poměrně hodně prostoru, protože herectví tohoto pána patří k třešničkám na tomto skělém dortu.

Ve filmu sice chybí několik momentů z knihy – do dvou a půl hodin prostě takovouhle bichli jen tak nenarvete. A tak se film točí jen kolem hedestatdského případu, a malá část filmu je pak věnovaná Lisbeth. Možná je škoda, že zrovna Lisbethin případ je zde jen naznačen, nevysvětlen. Nevíme, proč se její poručník chová tak, jak se chová, proč má poručníka (to můžeme pochopit z náznaků) atd. Mám ale za to, že to bude podrobně rozebíráno v dalším díle, který prostě musíte vidět :)

Palec (všechny palce co mám) nahoru.

Åsa Larssonová – Sluneční bouře

flattr this!

Literární svět zažívá staronový fenomén – švédská detektivka si stále více podmaňuje srdce čtenářů. Byl to Stieg Larsson, kdo u nás tento žánr oživil – ostatně jeho série Milénium hýbe téměř celým světem. Jak už to tak bývá, podobné úspěchy plodí následovníky. Tu lepší, tu horší. Mám to potěšení představit vám spisovatelku, která představuje více než důstojné pokračování larssonmánie. Ashodou okolností se jedná o jmenovkyni slavného předobrazu. Sluneční bouře Åsy Larssonové nabízí kvalitní četbu bez kompromisů.

Sluneční bouře

Sluneční bouře

Kiruna. Severní Švédsko – kraj krutý, temný a mrazivý. Snad není náhodou, že právě zde „vytryskl Boží pramen“, který dal vzniknout nové místní církvi. Viktor Strangard totiž málem přišel o život a když byl v komatu, setkal se s Bohem, který mu sdělil, že má s Kirunou velkolepé plány. Viktor teď leží na zemi v kostele Božího pramene, který se stal dominantou celého kraje, a umírá podruhé. Tentokrát již doopravdy. Nad kostelem září sluneční bouře, a z Viktora odchází život.

Advokátka Rebecka Martinssonová se k případu dostane, jako slepá k violoncelu. Její dávná známá je Viktorova sestra a ona sama v Kiruně vyrůstala. Ostatně, kdysi byla i členkou místní kongregace. Přesto, že se jí do řešení případu nechce, nebude mít nakonec jinou možnost. Staré rány se otevírají a o své slovo se hlásí dávno umlčená tajemství. Případ dostává nové odstíny.

Je znát, že Åsa Larssonová v Kiruně skutečně vyrůstala. Stejně jako jsou věrné její popisy místních poměrů, je podmanivá atmosféra knížky, prostředí a příběhu. Larssonová – alespoň ve Sluneční bouři – není mistryní zásadních dějových zvratů. Díky bohu, protože i když dějový zvrat může knížku oživit, je to do určíté míry takové autorské usnadnění pořádně zašmodrchané situace. Mnohem zajímavější – a v tom vynikal i Stieg Larsson – je postupně čtenáře vtáhnout do děje, nechat ho nasáknout emocemi a držet jeho napětí do poslední chvíle. Skandinávské knihy obsahují cennou severskou poetičnost, lyriku. Je to snad místem, které je tak bezútešné, nebo vztahy, které jsou narušené.. V příběhu se těžko hledá vysloveně pozitivní role – i samotná Rebecka má za sebou minulost, na kterou není pyšná.

Jestliže – a odpusťte mi to věčné srovnávání, leč ubránit se tomu nemohu – Stieg Larsson ve svých knihách mixoval thriller, detektivku a další žánry, Sluneční bouře je čistokrevná detektivka. Nevíme, kdo stojí za vraždou oblíbeného kazatele, nevíme, do jakého pozadí je zahaleno fungování celé církve. Víme ale, že něco shnilého bude ve státě kirunském. Knížka je pestrou směskou několika námětů: vlivu církve na psychiku člověka, odloučení jedince od mateřské společnosti a konečně odpustění, který je vlastně leitmotivem katolické církve.

Zajímavým zpestřením jsou Rebeččiny flashbacky, v nichž se čtenář dozví o jejím minulém životním příběhu v Kiruně a o jejím vztahu k místní kongregaci. Musím říct, že podobné odbočky u děje detektivky nemám rád, ruší příběh a odvádí pozornost. V případě Åsy Larssonové však udělám výjimku – autorka si s nimi poradila skvěle. Jsou vlastně předzvěstí toho, co čtenář čte, jsou jakýmsi prologem příběhu. Pomáhají doplnit chybějící dílky mozaiky příběhu a dávají čtenáři pochopit souvislosti i různé nevyslovené pohnutky.

Sluneční bouře je ideální knížkou pro člověka, který je smutný z předčasného konce trilogie Milénium. Larsson je sice mistrem, kterého překonat nebude snadné, ale Åsa Larssonová je více než důstojnou pokračovatelkou. Sluneční bouře totiž není poslední knížkou s hrdinkou Rebeckou Martinssonovou, těch bude hned několik. Nakladatelství Host již připravuje další pod názvem Prolitá krev.

Tento text byl napsán pro web Knihožrout.cz

Napnelismus Stiega Larssona

flattr this!

Když jsem ve tři hodiny ráno došel na konec třetího dílu ságy Milénium, povzdechnul jsem si. Konec. Konec příběhu, který celý jeden týden tvořil můj život. Číst knihy Stiega Larssona totiž znamená přenést se v místě a čase a prožít osudy, o jakých se vám do té doby nezdálo.

Jako čtenář, který o knihách přemýšlí a někdy i píše si často kladu otázku, jak se vlastně pozná dobrá kniha. Podle čeho – je to neotřelý styl, silný příběh, vyšší poselství nebo co? Když jsem četl knihy Stiega Larssona, měl jsem v této otázce jasno: Ano, toto je dobrá kniha. Knížka, která k neotřelému příběhu – a přesto v některých momentech důvěrně známému – přidává ingredienci navíc. Zde je to jakýsi rozumný feminismus – boj proti společnosti, která se dopouští násilí a bezpráví na ženách. Stieg Larsson nemoralizuje, ale poukazuje na problémy, které existují a před kterými není záhodno zakrývat oči.

Příběh, který rozehrál v první části nazvané Muži, kteří nenávidí ženy, je mixem klasické detektivky, politicko-žurnalistického thrilleru a společenského románu. Klasická detektivka postupně ustupuje do pozadí a jsme svědky jakési moderní bondovky. Švédské tajné služby, zběhnutý sovětský špion, kartel mocných a hackerka, která je schopnější než kdokoliv jiný. Druhý díl, Dívka, která si hrála s ohněm, je jakousi mezihrou. Hráči odkrývají své karty, se kterými budou hrát ve třetím díle – Dívka, která kopla do vosího hnízda. Třetí díl navíc přenáší část pozornosti na vedlejší linku příběhu, která ilustruje machistický svět švédských médií.

Nejsem žádný fanoušek knižních detektivek, natož pak jejich znalec. Nemám tedy srovnání a neumím říct – tato je lepší, než jsou jiné. Mohu ale s klidným svědomím říct, že tato série splňuje všechna má očekávání od kvalitní literatury tohoto žánru. Mám rád, když u knížky tušíte závěr – ale nevíte, jak se k němu autor knihy dopracuje. Je to vlastně ten samý koncept, který používá seriál Colombo. Pachatel je známý, ale nás zajímá způsob, kterým je usvědčen. V tom je Larssonova trilogie podobná. S tím rozdílem, že v příběhu dojde k několika překvapivým zvratům, nečekaným odhalením nebo k několika scénám, u kterých čtenář doslova nedýchá napětím. Zásadně jsem knihu nečetl v metru, protože jsem věděl, že přejedu stanici a dojedu na konečnou.

Musím taky ocenit, že příběh je kompilátem několika důležitých poselství. Jaká je moc tajných služeb v demokratické společnosti? Jaká je kontrola nad mocí těch, kteří rozhodují o našich životech? Kde máte zaručeno, že se klub samovyvolených rozhodne zničit existenci lidské bytosti? Fascinující téma, které přesahuje hranice literatury. Proto trilogii Milénium nerad dávám jednu nálepku – detektivní, thriller… Je to společenský román, s poselstvím a varovným prstem.

Kniha, která vás vtáhne do děje a dokáže pozornost upoutat po sedm set stran si zasluhuje úctu. Larsson navíc není takový ten podvodnický spisovatel typu Dana Browna – nepoužívá laciné triky na upoutání čtenářovy pozornosti. Naopak. Důmyslně buduje atmosféru pomalu, s přesností lékarnických vah, odvíjí klubko příběhu. V pravý okamžik překvapí – a vy víte, že to není překvapení účelové a laciné – ba právě naopak v kontextu děje naprosto logické.

Dooručuji vzít si týden dovolenou, nakoupit zásoby, odpojit televizi, internet a rozhlas, a začíst se do všech třech knih postupně. Máte mé čestné slovo, že se od nich neodlepíte.

Palec nahoru.

Alice Nellis – Mamas & Papas

flattr this!

Jít na film od Alice Nellis je zárukou, že jste nevyhodili sto pade za lístek do luftu. Vše, co dosud Alice Nellis natočila, mělo nejen hlavua patu, ale i přesah své doby, žánru i filmařského kumštu. Nejsou to jen prázdná slova, třeba Tajnosti vrátily českému filmu ztrácenou pověst. Jenže, ani Alice Nellis není nechybující Bohyní. Mamas & Papas jsou filmem, který se nelehko hodnotí. Přesto se o to pokusím.

Bezprostřední dojmy byly ohromující, nebyl jsem schopen svůj úžas udržet na uzdě a na facebooku jsem nadšeně hýkal, jak je film super. A on vlastně je,…

PŘESTO, ŽE

- někteří herci (a s podivem i Alice Nellis) nepochopili, že hrát nějaký charakter a rozumět jeho chování jsou dvě odlišné, leč nerozdělitelné věci. Může mi někdo vysvětlit, proč se Zuzana Bydžovská v roli úspěšné sexuoložky chová jako prvnička před deflorací? Kde je očekávaná jistota zkušené doktorky? Proč má problém vyslovit slovo masturbovat??

- některé postavy jsou svými vlastními karikaturami a nositeli obecně chápaného stereotypu: Doktor, který píchá svoji sestřičku. Velvyslankyně, která svou práci pojala jako vylehávání u bazénu (paradoxně Zuzana Kronerová téhle postavě vdechla fantastickou duši). Prodavačkou v hypermarketu je Ukrajinka, jejíž manžel má dluhy, na krku maj dvě děti a třetí v břichu. Tyto stereotypy filmu hodně škodí, ale nejsou u Alice Nellis ničím překvapivým, v Tajnostech jsme je mohli najít také. A navíc se jejím filmařským dílem prolíná jedna stálice - a to přesvědčení, že ženská nevěra je něco naprosto přirozeného (Výlet, Tajnosti, M&P).

- tempo filmu je nezvládnuté. Někdy se děj odehrává překotně rychle (hned třeba ze začátku) a jindy jsme svědky rozvleklých scén, kdy čekáme na nějaký děj, vývoj nebo akci. Oproti Tajnostem je to obrovský krok směrem k nekvalitě.

Toto jsou – v kostce – mé výhrady. Přesto ale film považuju za zdařiý a dobrý a doporučení na něj jít nemíním vzít zpátky. Proč?

PROTOŽE:

- i když je Zuzana Bydžovská jako doktorka tragická, podává jinak naprosto strhující herecký výkon, za který by si měla zasloužit Českého lva (ale doufám, že za trapný pokus o doktorku ho nedostane). Nemám ji vůbec rád (z osobních důvodů), ale v tom filmu je její herectví bezkonkurenčně nejpůsobivější. Zuzana Kronerová je sice stabilně nejlepší, ale má ve filmu minimum prostoru.

- téma mateřství je velmi působivé a silné. Pojaté ze čtyř úhlů pohledu představuje uzavřený čtverec – dokonalý celek. Ony jsou samy o sobě silné i jednotlivé příběhy filmu, ale takto spjaté tvoří něco obrovského.

- ve filmu není překvapivě žádná vysloveně pozitivní role. Recenze v Lidovkách to považuje za slabinu filmu, já si to ale nemyslím. Dneska je móda v Česku točit filmy, kde se můžeme identifikovat s postavou. Jak se chcete identifikovat s hysterkou, záletníkem, žensko, co navzdory manželovi (?) jde na potrat nebo s lidskou troskou? Nevím ale, proč by to měla být chyba filmu. M & P popisují čtyři obtížné lidské osudy a způsoby, jak se s nimi postavy vypořádají. Kouzlo filmu je v tom, že i když nám jsou snad všechny postavy krajně nesympatické, bavilo mě sledovat jejich osudy a příběhy.

- filmařské řemeslo zde není podřízeno svým vlastním ambicím. Mám problém s některými artovými filmy, kde vzletná forma filmu nahrazuje obsah. V Mamas & Papas je filmové umění v souladu s obsahem – je mu věrným služebníkem a jeho nositelem. Tak to mám rád. Stačilo málo k tomu, aby Mamas & Papas byly dokonalým filmem. Příběh kolem doktorky (Bydžovská) měl končit jinak (SPOILER: měla se utopit). Tím by film říkal, že někdy prostě život dobré konce nemá. Takto se Alice Nellis snaží vzbudit dojem, že naše života mají právo na dobré konce. Pokud se Nellis točit pohádky, je její záměr pochopitelný.

Stejně si ale musím stát za tím, že ten film si zaslouží diváckou pozornost. V již zmiňované recenzi v Lidovkách jsem četl zajímavý postřeh. Zatímco Tajnosti byly ochuceny lyrickými, až snovými pasážemi, které měly popsat nitro hlavní hrdinky, tak Mamas & Papas (mimochodem – značně nápaditý název filmu, tleskám) jsou surově realistické. Dámy si teď překrejou oči hedvábným kapesníčkem: Zatímco v Tajnostech byl třeba sex zpodobněn jemným náznakem, tady postavy prostě a na férovku „šukají“ a film to nijak nekamufluje. Mně to vyhovuje, ale divák odkojen Tajnostmi může být celkem v šoku.

Mamas & Papas asi nebude nejlepší film Alice Nellis, nicméně uvědomíme-li si, že je to film český, buďme rádi za něj. V našem prostředí je to rozhodně silný nadprůměr, tedy:

PALEC NAHORU

(Pozn.: Nechci ve svých recenzích dávat jakási procenta ani hvězdičky, ale jen prostým Palec nahoru nebo Palec dolů film doporučit / nedoporučit. Stejně budou fungovat štítky, takže si můžete vyfiltrovat má doporučení)

Jak jsem letos „febiofestil“

flattr this!

Febiofest jsem objevil teprve vloni – vím, jsem ostuda. Ale roky před tím mne tam nic – neptejte se proč – netáhlo. Vloni poprvé jsem tedy udělal výjimku, a dopadlo to tak na půl. Jeden film se mi líbil moc (Božská Emma), druhý tak na půl (Bytosti) a třetí vůbec ne – na jeho název si už nevzpomenu :-) Letos jsem na Febiofest šel cíleně a těšil jsem se. Přesto jsem výběru filmu nevěnoval nijakou zvýšenou pozornost.

Do Febiofestu zbýval týden, když jsem se podíval na program. Po zběžném prolistování jsem zaměřil pozornost na následující tři filmy: Škola života, Gainsbourg a Vynález lhaní.

Na Škole života mne zaujalo, že scénář napsal Nick Hornby, který je obvykle zárukou dobrého filmu (Jak na věc, například). Také jsem mezi herci zahlédl jméno Alfreda Moliny, kterého mám celkem dost rád. Škola života slibovala mírně peprnější téma, takže jsem se na film patřičně těšil… Výsledek předčil očekávání. Škola života – která má mimochodem v polovině dubna distribuční premiéru v ČR – je mistrně natočenou úvahou na téma „Co se stane s mladou dívkou, načuchne-li ke světu zbohatlíků“. Film také ukazuje, že k našemu vysněnému cíli, k našemu vysněnému ideálu žití, žádná zkratka nevede, byť se nám to někdy může zdát. Film je krásný a především dvoubarevný. Chladnost Velké Británie 60. let je tu konfrontována s vroucím životem dospívající dívky, s její touhou a zamotanými city. Škola života se, jak jsem psal výše, brzy dostane do běžné kinodistribuce, tak si ji rozhodně nenechte ujt, byla by to škoda.

Film Gainsbourg pro mne byl tak trochu povinnost. Na jedné straně láska k francouzské muzice a Francii obecně a na druhé straně režisér Joann Sfar, kterého obdivuji pro jeho komiksová díla. Film Gainsbourg není mramorovým pomníčkem Serge Gainsbourga, fenomenálního francouzského šansoniéra. Je mnohem více – v první řadě je to zpráva o kulturní a společenské scéně Francie. A pak taky o proměně člověka, který načichne světskou slávou. O jeho cestě do nebe a do pekel. O splněných snech a drahé ceně za ně.

Odkaz na oficiální trailer na YouTube

Vynález lhaní mne zaujal jménem herce hlavního hrdiny a režiséra v jednom: Ricky Gervaise. Jeho nejznámějším projektem je asi velmi, velmi netradiční britský seriál The Office (Kancl), ve kterém Gervais posunuje hranice absurditnosti v humoru až na samou dřeň. Vynález lhaní je ale více mainstreamový, přesto však původní idea zůstala „gervaisovská“: sledujeme příběh lásky ve světě, kde lidé neumějí lhát – ani neví, co to lhaní je a dokonce pro to ani nemají označení. Hlavní hrdina však jednou zjistí, že lhát umí a že toho dokonce může využívat pro svůj prospěch. Trošku se mu to ale vymkne z rukou. Film se sice nevyhne mravokárnému klišé (SPOILER: Film nás poučuje o tom, že ani lež nám ve svém důsledku nezaručí spokojený a šťastný život), ale to jsem mu milerád odpustil. Svět naprosté pravdy je totiž velmi vtipný a ukazuje se, jak absurdní může být stoprocentní upřímnost.

Možná jsem měl letost štěstí, protože ze všech tří filmů jsem odcházel s příjemným pocitem. Byl to povedený festival, a za rok půjdu zase. Tentokrát se budu více snažit sehnat lepší lístky dostatečně předem :-)

Radůza nás miluje!

flattr this!

Fanouškem Radůzy jsem od smrti Zuzany Navarové. Tehdy jsem tesknil nad tím, že odešla velká dáma, kterou jsem neměl ani tu možnost moc poznat. A tehdy mi známí řekli: Znáš Radůzu? Neznal jsem. Styděl jsem se, ale do té doby jsem hudbu znal jen z rádií. A ten, kdo v rádiu slyšel Radůzu, je šťastný člověk, neb rádia se jí obvykle straní.

Kolegyně v práci mi půjčila její CD – byla to třetí řadová deska „V hoře“ a já se zamiloval na první poslech. Hudba to byla neobvyklá a silná, působivá a vypovídající. Hned jsem si posháněl dosud vyšlá alba (Při mě stůj a Andělové z nebe) a zrodila se jedna hudební vášeň.

Od té doby jsem sledoval vše, co se o Radůze dělo. Začal jsem chodit na koncerty a sledovat nová alba. Psal se rok 2007, bylo parné léto. V té době již nebylo písničky od Radůzy, kterou bych neznal nazpaměť a dělal jsem si své soukromé žebříčky TOP písniček. Na piedestalu stála – a nejspíš stojí dodnes – skladba Ať není mi líto. Koncem léta měla Radůza vydat nové CD nazvané V salonu barokních dam. Těšil jsem se – také proto, že písničkářka avizovala změnu stylu.

To CD je komplikované. Na první poslech jsem cítil malé zklamání, ale postupem času jsem si jej velmi oblíbil. Dodnes sice nepatří k mým nej od Radůzy, ale v její tvorbě představuje zásadní bod.

Teď po třech letech tedy Radůza nahrála sedmnáct nových písniček. Byl jsem zvědavý, jestli se opět někam posune, a nebo se vrátí ke svému starému zvuku, který si její fanoušci tolik zamilovali. Nezklamala. Dobrá zpráva zní: stará dobrá Radůza je zpátky. Ještě lepší zpráva: přesto je něčím nová.

Nechybí tu energické dělovky, které vás téměř donutí řvát se zpěvačkou, nechybí tu melancholické úvahy o životě a jako bonus tu je asi největší změna – dětské ukolébavky, které Radůza psala pro svá děťátka. V mnoha momentech jsem si vzpomněl na Ivu Bittovou, nebo Zuzku Navarovou, vliv obou dam není možné popřít. Zuzana Navarová přece stála u jejího uměleckého zrodu. Je tu i hravá, přesto zamyšlená lalalačka V čokoládě, kterou já osobně považuju přímo za pomníček Zuzany Navarové. Je tu to nejlepší z české hudby posledních třicet let. Jakoby v jednom balíčku. Že to připomíná dort, který pekli pejsek s kočičkou? To je na albu Miluju vás nejlepší: nepřipomíná.

Cédéčko je totiž mozaika z pestrobarevných střípků (ne nadarmo jsou kousky puzzle součástí grafického designu bookletu), které tvoří ucelený obraz. Nádherný, fascinující – a jak napsal Vojtěch Lindaur v Reflexu – nadějeplný. Dokud má česká hudba Radůzu, nemusí se bát o budoucnost. V Radůze je tolik síly, že určitě ještě chvíli zpívat bude. Je pravda, že jí už chybí onen pověstný energetický přetlak, který byl pro ní tak typický, a který třeba z písničky Čutora vytvořil jednu z jejích nejsilnějších záležitostí.

Radůza naštěstí nebude mediální hvězdou. Radůza bude – jak je vidno z tohoto CD – svébytnou a nezaměnitelnou. Osobitou zpěvačkou, která si do své tvorby nenechá mluvit. Díky Bohu.

Hodnocení: Palec nahoru

Proč číst – Zónu nadšení

flattr this!

Shodou náhod se mi před nedávnem do ruky dostala kniha Zóna nadšení Jozefa Banáše, a byl jsem ohromen. Od první stránky jsem byl přikován ke knize, která se měla stát – a ptejme se, proč se nestala, literární událostí současna. Knížka Zóna nadšení je bez přehánění tou knihou, na kterou československá společnost čekala dvacet let.

Vždyť kolik zde vyšlo knih, které by popisovaly posledních dvacet let komunistického režimu – a to hned v několika státech najednou: NDR, SRN, ČSSR a SSSR. Zóna nadšení je doslova „středoevropskou“ knihou, stmelující dějiny čtyř států. Taková knížka tu – troufnu si říct – ještě nevyšla. Můžeme se, Češi, stydět, že žádný z českých spisovatelů nenašel dost cti a odvahy ji napsat – musel to udělat Slovák – a zároveň buďme rádi, že to napsal zrovna on. Povězme si teď něco o Jozefu Banášovi.

Jeho jméno jsem poprvé zaregistroval někdy před půl rokem v souvislosti s jeho slavnou dcerkou Adélou Banášovou, která uváděla populární televizní pořad Československá Superstar. Adéla Banášová o něm mluvila tak hezky, že jsem zkusil zagooglit, a početl jsem si v jeho zajímavém příběhu. Ten zahrnuje před – i po – listopadovou diplomatickou, a následně politickou kariéru. Na svých diplomatických misích potkal člověka rozumného, ale samozřejmě také člověka ideologicky nakaženého. Jak se píše v mottu knihy – Minulost každého poznáte podle toho, jak se chová dnes. Jozef Banáš byl obviňován ze spolupráce se Státní bezpečností, brání se tomuto nařčení již dvacet let, a možná se ještě stejnou dobu bránit bude. To všechno ale budiž při čtení knížky, o které chci dnes něco málo napsat, zapomenuto.

Protože ať už je minulost Jozefa Banáše jakákoliv, v tomto románu se ukrývá poklad.

Jednoduchý, snad až otřepaný příběh: Mladý Slovák se na sportovním utkání v roce 1968 na Ukrajině setká s mladou Ukrajinkou, zamilují se na první pohled, udělá jí dítě a po vpádu pěti spřátelených armád se mezi ně postaví neproniknutelná bariéra. Ona jde svým životem a on též. Stejně tak mladý západní Němec – který se přátelil s mladým Slovákem a i on musel zůstat na druhé straně bariéry. Mezitím se z mladého zapáleného levicového aktivisty stává aktivní součást veřejného života demokratizona nadsenického Německa. Propast mezi třemi lidmi z jednoho malého kontinentu se zdá být nepřekonatelná. Jako tři různé vesmíry se odehrávají malá i větší dramata, která názorně a chirurgicky přesně ilustrují krásy i hrůzy té doby.

Střední Evropa a Sovětský svaz druhé poloviny 20. století připomíná akvárium – do sebe zahleděný, těžkopádný a zkorumpovaný systém, který neměl dost energie a prostředků na uspokojení základních potřeb svých obyvatel. Jozef Banáš ale zároveň bourá idylickou představu o západním Německu, vykresluje ho jako více či méně loutkový režim USA, nebo alespoň jsem z jeho popisu tehdejší situace v SRN měl tento pocit. Toto vše je základ hned několika velmi silných lidských příběhů, které by sami o sobě obstály v jakémkoliv prostředí. Prostředí utlačovaných svobodných duší a Berlínskou zdí rozděleného národu těmto příběhům dodává další rozměr.

Jozef Banáš je povoláním diplomat a politik – a na knize se to podepsalo obrovskou měrou. Součástí románu jsou „rekonstrukce“, či možná spíše fiktivní rekonstrukce několika událostí, které utvářely rámec tehdejší doby. Jednání sovětského velvyslance s americkým prezidentem, popis jednání v Kremlu a další pasáže jsou zajímavým kořením, bez kterého by se ale knížka směle obešla. Myslím, že důvody, proč Jozef Banáš v knize tyto části nechal, mohou být dva: Za prvé – je to čtenářsky atraktivní vidět amerického prezidenta coby prostoduchého fanouška amerického fotbalu, nebo Leonida Brežněva váhajícího nad sovětskou invazí do ČSSR. Možná ale Jozef Banáš chtěl mladším čtenářům atraktivní formou představit hlavní postavy tehdejšího politického světa. Přesto, že tyto pasáže bych klidně oželel, nemyslím si, že by jí to nějak výrazně uškodilo. Knížka trošku připomíná scénář k filmu, kdy na chvilku opouštíme poutavý děj, abychom nechali promluvit dobu, která je rámem vyprávěného obrazu.

Měl jsem s četbou téhle mimořádně zajímavé knížky jeden malý problém, který jsem zatím nezaznamenal v žádné recenzi (ani slovenské), kterou jsem mohl číst. Knížka je koncipována jako příběh od roku 1968 do roku 2008. V poslední části se tak autor věnuje porevoluční době, především na Slovensku. Přestože je to zajímavé a kontroverzní téma, které svým způsobem dává příběhu absurdní tečku, působí to na mne jako nastavená kaše. Sice se odhaluje pravý příběh postavy ztělesněného zla Jána Wintera  a jeho pravý charakter (což je právě ona výborná tečka celé knížky), ale jinak se Jozef Banáš příliš zaobírá politikou Slovenska od revoluce. Myslím, že toto je samo o sobě silné téma na samostatný román, zde to vyzní celkem ploše a účelně.

Knížka je svým tématem značně kontroverzní. Především proto, že vypráví i o lidech, kteří jsou stále aktivními účastníky slovenského veřejného života. A tak se množí spekulace, kdo vlastně je Ján Winter – a věřte mi, že odpověď na tuto otázku není vůbec obtížné najít. Pro mě bylo ale silnějším kafem to, jak Jozef Banáš vykreslil postavu, která se silně podobá zemřelému Jánu Langošovi. Je známé, že Ján Langoš a Jozef Banáš byli ve sporu – Ján Langoš odmítal zveřejnit originální spis, který na Banáše vedla StB. Postava, která se Lángošovi tak moc podobá, je popsaná velmi dehonestujícím způsobem. Banáš může být v tomto popisu sebevíc přesný, přesto to ale takto vypadá jako malá osobní msta.

Přes obě malinké výhrady jsem přesvědčený o tom, že Zóna nadšení je knížkou, kterou bych doporučil číst všem voličům předtím, než vhodí lístek do volební urny. Všem dětem na základní škole, kde by knížka mohla sloužit jako učební pomůcka pro výuku moderní historie. Jozef Banáš je zkušeným spisovatelem, proč českého čtenáře dosud však neznámý. Škoda.

V začátku recenze jsem napsal: Ptejme se, proč se kniha nestala literární událostí. Hledal jsem knižní recenze, a vyhledávač Googlu mi našel jednu jedinou – v časopise Tvar a pak krátkou anotaci na Novinkách.cz. Respekt, Literárky, Lidovky, iDnes a další servery nenašly vůbec nic. O knížce se nemluví, nepíše, jakoby téměř neexistovala. A tak je to skoro se vším, co za něco stojí. Noviny a časopisy se předhánější v masážním turné na novou knížku Dana Browna, která je postopadesátéosmé o tom samém – s žádnou změnou stylu, jazyka ani stavby příběhu. Zóna nadšení, která se na Slovensku stala knihou roku 2008 je u nás Popelkou, které si (téměř) nikdo nevšiml.

Zóna nadšení vás dojme i dá připomenout dobu, kdy svoboda nebyla ničím samozřejmým. To jsou hlavní důvody, proč ji číst.