Šli jsme včera s přítelkyní a našimi kamarády z hospody. Proti nám se potácel hlouček tmavších spoluobčanů. Inu prostě – cikánů. A když se dostali na naši úroveň, ozvalo se: „Bílý držky“. Jako my. Přítelkyni to rozlítilo, já jsem zůstal chladný. Možná i proto, že cikánské etnikum v mých očích nikdy nebude mít tu vážnost, jako mají jiné menšiny. Pokusím se v tomto článku vysvětlit mé důvody.
Tak předem si ujasněme základní pravidla a postoje: je mi jedno, jestli někdo má černou, žlutou nebo fialovou pleť. Je mi jedno, odkud přišel, jakým jazykem mluví a jakou kulturu vyznává. To, co na člověku hodnotím, jsou jeho názory a chování. Jestli se černý člověk chová hrubě, nebo jestli se hrubě chová běloch, nevidím v tom rozdíl.
A druhá věc: nemíním v tomto článku používat slova Rom. Když píšu cikán, myslím tím příslušníka romského etnika – cikánské národnosti. Tímto oslovením neurážím a celá tahle záležitost mi přijde nešťastná. Jestli se cikáni cítí dotčeni tím, že jim říkáme cikáni, to je jejich problém. Pokud je bude chtít někdo hanět, najde si pro to jakýkoliv výraz. Já to nepoužívám v hanlivé souvislosti, tak se s tím smiřme.
A dost vysvětlujících keců, začneme příběhem.
Píše se rok 1992 a ve slunné Barceloně se konaly 25. letní olympijské hry. Bylo mi čerstvě 11 let. To léto bylo úžasné – teplé a my jsme mohli mít na zahradě stan, do kterého jsme chodili na noc spát. Protože byly prázdniny a navíc olympiáda, nemuseli jsme jít spát brzo a mohli jsme se koukat na televizi. Zatímco se svět dojímal na krásnou písní Barcelona, to léto jsem zažil peklo, které poznamenalo můj život už asi napořád.
Byl večer, v televizi končil olympijský den a já šel spát do stanu. Nevím proč sám, bratr možná usnul u televize a tak ho maminka uložila do postele – ale to už si moc nepamatuju. Tatínek, jestli si pamatuju, taky nebyl doma – pracoval přes týden mimo, stejně jako děda, a tak jsme tam byli my děti s maminkou a babičkou. Bydleli jsme v prvním patře domku, babička s dědou dole. Šel jsem po schodech dolů a viděl jsem, že se u babičky v kuchyni svítí. Bylo mi to divné, babička chodila spát celkem brzo. Nahlas jsem na ní teda zavolal, že jdu spát do stanu a že už může zamknout venkovní dveře. V kuchyni bylo ticho a tak jsem vzal za kliku.
Dveře se ale otevřely samy – a z kuchyně vyšel cikán s nožem v ruce. Jako by to bylo včera si pamatuju, co se dělo: pozdravil jsem, cikán si hlasitě odříhl a utekl z domku pryč. Pak jsem v šoku běžel nahoru a křičel jsem na maminku, že byl někdo dole, a že měl v ruce nůž.
Babička spala v ložnici a neměla tušení, co se děje ve vedlejší místnosti. Pochopitelně se jí nic nestalo, ten grázl přišl krást, ne vraždit. Něco málo ukradl – nějaké prstýnky, co si babička odložila při mytí nádobí – ale jinak se nic moc dramatického nestalo. Já jsem ale utrpěl šok, ze kterého jsem se dlouho léčil. Byl jsem poznamenán tiky, které se projevovaly nekontrolovatelnými škuby hlavy. I dnes, po nějakých osmnácti letech, když si na to vzpomenu, má tik tendenci se vracet. Trvalo dlouho, než jsem se toho zbavil, bral jsem léky a jezdil do dětské psychologické (psychiatrické?) poradny dr. Viktorínové do Chomutova.
Byla to moje první drsná zkušenost s cikány – a ne poslední.
Přesto nemohu říct, že by to ve mně vyvolalo rasistické nebo xenofobní postoje. Dokážu přijmout člověka jiného rasy, když se chová slušně. Co ale nedokážu, je tvařit se, že tu neexistuje cikánský problém.
Cikáni jako menšina usilují o zvláštní zacházení. Občas se jako Fénix z popela objeví nějaký – dámy prominou – přizdisráč, který se začne ohánět pseudohumanismem a začne lovit politické body na jejich ochraně. Přitom – kde je podstata jejich problému? V tom, že mají jinou kůži než my? Že mají trošku jinou řeč? Že mají jinou kulturu? Určitě ne. Jejich průser je v tom, že svoje chování nedokážou přizpůsobit společnosti, ve které žijí. Proč by se měli cikáni přizpůsobovat většině? Dobrá otázka. Odpověď je krutá, ale pravdivá: Protože jejich způsob života je na hony vzdálen tomu, co u nás považujeme za normu. U nás je zvykem pracovat, posílat děti do školy a udržovat své okolí jakž takž čisté. Jděte se podívat do cikánských osad na Slovensku, jak to tam vypadá. Takto my tady žít nechceme a nehodláme to u nás trpět. Přizdisráči začnou vykřikovat, že nesmíme ničit jejich způsob života a jejich sociokulturu. Fajn, ať si žijí jak chtějí, ale ať jejich způsob života neovlivňuje ten můj, prosím pěkně.
Že zveličuju a generalizuju? Že jsou přece i Češi – bílí Češi, kteří se chovají hnusně? Ale ovšem! A mám s nimi ten samý problém, jako s Cikány. Proč tedy neříkám o těch bílých to samé, jako o Cikánech? Protože, vážení, procento slušných Cikánů je bohužel o poznání horší, než Čechů. Své chování mají v genech, mají jiný způsob života a ten je mnohdy diametrálně odlišný od toho našeho. U nich je tedy slušný Cikán výjimka – a jsem rád, že takoví lidé existují a snaží se prosadit v nepřátelském prostředí, ale k tomu se ještě dostanu.
Leckdo usiluje o integraci Cikánů do naší společnosti. Jak krásná myšlenka! Integrujeme je a naučíme je žít, jako my. Blbost. Ten, kdo se nechová slušně neintegrovaný se integrací nezmění. A slušní lidé budou mít v bytovce rodinu, která bude mít bordel takového charakteru, že to pocítí celý dům, jejich děti budou krást po okolí, nebudou posílat děti do školy a budou ohrožovat okolí. To je ta integrace?
Víte, jaký je krásný život být Cikánem? Uděláte si sedm dětí, na každé z nich dostáváte sociální dávky a žijete si jako v bavlnce. To není z mé strany rasismus. Tak to prostě je. Český sociální systém se rád nechává zneužívat a vyplatí těžce půjčené peníze komukoliv. Tím, že cikáni tento systém zneužívají, si rozhodně lepší jméno nedělají. Že to dělají i bílí? Jasně, že dělají. To ale neznamená, že když to dělá bílej, tmavej to bude dělat taky a budeme happy jak Klaus před Lisabonem. Zneužívání jakéhokoliv systému je špatné a tmavá pleť to neokecá. Oni nejsou jiní, oni nepotřebují chránit. To MY potřebujeme chránit před lidmi, kteří nás ohrožují.
A těžko se mi to přiznává, ale ze zkušeností mám pocit, že mezi cikánskou komunitou je procento těchto existencí vyšší, než u české národnosti. Máme proto mlčet a nechat si to pro sebe, z obavy, že budeme označeni za rasistu?
Rád – jak rád! – bych žil ve světě, kde bych nemusel Cikány házet do jednoho nehezkého pytle. Já samozřejmě vím, že existují slušní Cikáni – lidé, kteří chodí do práce, vydělávají, podnikají, studují a snaží se být prospěšní. A také vím, že to mají těžké. Vím, že se na ně pohlíží s despektem a je mi jich líto. Je mi líto, že vinou své vlastní komunity nemají stejné startovní podmínky jako jiní. Upřímně líto, jako je mi líto každé nespravedlnosti. A kdybych někdy mohl takovému člověku pomoct, udělám to – bez řečí. Ale ani takový dobrý člověk mi nemůže změnit můj názor na cikány jako takové. Je jejich vina, jak na ně společnost hledí, ne naše.
Společnost má problém a ten se musí nějak řešit. Nejsem politik a nejsem placený za to, abych takové řešení hledal. Prvním krokem při řešení je ale ten problém pojmenovat. Třeba přehnaně radikálně a extrémně krutě, jako jsem to udělal já – ale nějak se začít musí. Berte, prosím, tento text jako vyhrocený do extrému. Je to ale pořád lepší, než přivírat oči a tvářit, že se vlastně nic neděje, že žádný problém neexistuje. Je smutné, že jediný politik, který měl ambice s tím něco dělat, se znemožnil dřív, než měl výsledky. A je smutné, že ten člověk byl zrovna Jiří Čunek. Odhlédnu-li od jiných stránek jeho osobnosti, byl to člověk, který se snažil vymyslet řešení.
A proto volám: Více (lepších) Čunků a méně Kocábů, Džamil a podobných tragédů.
