Fanouškem Radůzy jsem od smrti Zuzany Navarové. Tehdy jsem tesknil nad tím, že odešla velká dáma, kterou jsem neměl ani tu možnost moc poznat. A tehdy mi známí řekli: Znáš Radůzu? Neznal jsem. Styděl jsem se, ale do té doby jsem hudbu znal jen z rádií. A ten, kdo v rádiu slyšel Radůzu, je šťastný člověk, neb rádia se jí obvykle straní.
Kolegyně v práci mi půjčila její CD – byla to třetí řadová deska „V hoře“ a já se zamiloval na první poslech. Hudba to byla neobvyklá a silná, působivá a vypovídající. Hned jsem si posháněl dosud vyšlá alba (Při mě stůj a Andělové z nebe) a zrodila se jedna hudební vášeň.
Od té doby jsem sledoval vše, co se o Radůze dělo. Začal jsem chodit na koncerty a sledovat nová alba. Psal se rok 2007, bylo parné léto. V té době již nebylo písničky od Radůzy, kterou bych neznal nazpaměť a dělal jsem si své soukromé žebříčky TOP písniček. Na piedestalu stála – a nejspíš stojí dodnes – skladba Ať není mi líto. Koncem léta měla Radůza vydat nové CD nazvané V salonu barokních dam. Těšil jsem se – také proto, že písničkářka avizovala změnu stylu.
To CD je komplikované. Na první poslech jsem cítil malé zklamání, ale postupem času jsem si jej velmi oblíbil. Dodnes sice nepatří k mým nej od Radůzy, ale v její tvorbě představuje zásadní bod.
Teď po třech letech tedy Radůza nahrála sedmnáct nových písniček. Byl jsem zvědavý, jestli se opět někam posune, a nebo se vrátí ke svému starému zvuku, který si její fanoušci tolik zamilovali. Nezklamala. Dobrá zpráva zní: stará dobrá Radůza je zpátky. Ještě lepší zpráva: přesto je něčím nová.
Nechybí tu energické dělovky, které vás téměř donutí řvát se zpěvačkou, nechybí tu melancholické úvahy o životě a jako bonus tu je asi největší změna – dětské ukolébavky, které Radůza psala pro svá děťátka. V mnoha momentech jsem si vzpomněl na Ivu Bittovou, nebo Zuzku Navarovou, vliv obou dam není možné popřít. Zuzana Navarová přece stála u jejího uměleckého zrodu. Je tu i hravá, přesto zamyšlená lalalačka V čokoládě, kterou já osobně považuju přímo za pomníček Zuzany Navarové. Je tu to nejlepší z české hudby posledních třicet let. Jakoby v jednom balíčku. Že to připomíná dort, který pekli pejsek s kočičkou? To je na albu Miluju vás nejlepší: nepřipomíná.
Cédéčko je totiž mozaika z pestrobarevných střípků (ne nadarmo jsou kousky puzzle součástí grafického designu bookletu), které tvoří ucelený obraz. Nádherný, fascinující – a jak napsal Vojtěch Lindaur v Reflexu – nadějeplný. Dokud má česká hudba Radůzu, nemusí se bát o budoucnost. V Radůze je tolik síly, že určitě ještě chvíli zpívat bude. Je pravda, že jí už chybí onen pověstný energetický přetlak, který byl pro ní tak typický, a který třeba z písničky Čutora vytvořil jednu z jejích nejsilnějších záležitostí.
Radůza naštěstí nebude mediální hvězdou. Radůza bude – jak je vidno z tohoto CD – svébytnou a nezaměnitelnou. Osobitou zpěvačkou, která si do své tvorby nenechá mluvit. Díky Bohu.
Hodnocení: Palec nahoru