Ocitáme se na přelomu padesátých a šedesátých let na jihu USA v Mississippi, kde stále platí psané i nepsané zákony rasového útisku. Mississippi bylo vždy velkým zastáncem otrokářství a tato ideologie se nesmazatelně zažrala pod kůži místních lidí. A tak se ani po zrušení otrokářství nezměnil přístup bílých vůči tmavým. Nicméně: končí léta padesátá a černí začínají konečně získávat práva, která byla dosud určena jen bílým. Rosa Parksová už ukázala, že odpor vůči zavedeným pořádkům nemusí být marný a Martin Luther King se chystá na svůj pochod na Washington. V této – na první pohled nadějné – době se odehrává příběh, který odhaluje, jak těžké je zlepšit svět, když nenávist a rasové předsudky v lidských srdcích hluboce zakoření.
Kniha jako dynamit
Černobílý svět vypráví tři ženy: černé služebné Aibileen a Minny a “bílá panička” slečna Skeeter Phelanová, románu zvaná prostě paní Skeeter. Každá z těchto tří postav má svou vlastní historii a svůj vlastní pohled na rasový problém. Aibileen je postarší žena, která pokorně přijímá svůj osud a nepřipouští si, že by tomu mělo být jinak. Minny autorka vykresluje jako bytost tvrdé a upřímné povahy, která se se svým údělem neumí smířit a má tak ve městě Jackson, metropoli státu Mississippi, na problémy zaděláno. A konečně tu máme paní Skeeter, mladou přičinlivou dámu s touhou něco změnit. Paní Skeeter se totiž rozhodne napsat knihu o černých hospodyních, v níž služky budou vyprávět, jak se jim žije v domácnostech bílých paniček. O tom, s čím vším se musí smířit, jak je s nimi zacházeno a jak těžký je jejich život. Zdá se nemyslitelné, že by taková kniha mohla být napsána, natož pak vydána. Po sérii několika událostí však zúčastněné ženy ztrácí zábrany a nachází odvahu vyprávět své příběhy za podmínky přísné anonymity a utajení. Jestli se ale změní svět černých a bílých – onen “Černobílý svět” – zůstává nevyřešenou otázkou.
Všichni si uvědomují, jak hodně riskují a co může následovat. Každá z aktérek příběhu má jinou motivaci. Aibileen vidí, jak neblahé myšlení matek a otců přechází na jejich potomky a pokud se něco nestane, zůstane černobílý svět v uzavřeném kruhu nenávisti. Paní Skeeter vidí šanci napsat velký příběh a ukázat světu, jaké poměry v Mississippi panují. A Minny překypuje hořkostí a nenávistí. Svou účastí na knize chce pomstít veškerou nespravedlnost a ponížení, které se ženám i mužům tmavé pleti v jejím městě (a potažmo i v celém státě Mississippi) dostává dnes a denně.
Velké téma si žádá velký talent a brilantní spisovatelské schopnosti. Kathryn Stockettová prokázala, že její nadání na takové téma stačí. Osudy, o kterých v knize píše, jsou podány mimořádně sugestivně a působivě. Pro své vyprávění zvolila osvědčený způsob psaní – nechá postupně tři hrdinky promlouvat a líčit jejich osobní dramata. Střídáním tří rovin se čtenář udržuje lehce v napjatém očekávání, protože každý ze tří příběhů má své dramatické okamžiky a své dějové zvraty. Kathryn Stockettová si tak trošku usnadnila práci s budováním napětí, ale nemějme jí to za zlé – v dnešní literatuře to je oblíbený způsob.
Malý trik, ale velká literatura
Vypravěčský um Kathryn Stockettové je navzdory tomuto malému literárnímu “triku” velmi působivý. Jak jsem naznačil výše, pokud máte velké téma, musíte se jej správně zhostit. Nestačí vyprávět příběhy, byť jsou samy o sobě silné. Dobrý spisovatel musí najít dramatický akcent tam, kde na první pohled žádný není. Uvedu příklad, byť za cenu drobného “spoileru” (nicméně tahle story je prozrazena hned na přebalu knihy, takže se zase tak nic dramatického neděje): Paní Leefoltová, která zaměstnává Aibileen, se rozhodne, že své služce postaví samostatnou toaletu, aby s bílou rodinou nesdílela záchod. Tento příběh má potenciál sám o sobě, aby na čtenáře zapůsobil, ale autorka s ním pracovala dál. Dítě, o které se Aibileen v rodině stará, má problémy naučit se toaletu, a tak mu Aibileen ukáže na “svém záchodě”, jak se to dělá – jenže nebohá holčička pak odmítá chodit na jiný. Tato práce s motivy v kombinaci s vytříbeným jazykem Kathryn Stockettové dělá z knihy velký zážitek.
Černobílý svět opravdu není obyčejná knížka. Rád bych šetřil superlativy, ale…od první stránky víte, že čtete něco velkého formou i tématem. Brzy si uvědomíte, že hlavním předmětem románu není jen rasová segregace na jihu USA, ale především míra lidských předsudků a zažraných dogmat. Sáhněme si do svědomí a pokusme se vžít do role bílých utlačovatelů. Do prostředí lidí, kteří byli po staletí vychováváni k tomu přijmout své místo ve společnosti v pevné víře, že jde o přirozený řád. Je snadné (a správné) odsoudit je, ale je dobré si položit otázku: Neděláme to samé? Nejsme i my samotní plni předsudků a nespravedlivých soudů? Možná, že právě toto stojí za úspěchem knihy – v USA se stala na dlouhou dobu bestsellerem a prodalo se jí na 2 miliony výtisků. Protože ačkoliv se všichni tváříme, že na rasovou odlišnost se nehraje, skutečnost je jiná.
I díky tomu je Stockettové román dílem, který uvízne v mysli. Velký román o síle lidského ducha, o lidské dobrotě a přátelství. A také o tom, jak je vlastně jednoduché začít měnit zavedené pořádky, když k tomu najdete dost odvahy. Na čtyřech stovkách stránek se odehrává drama, jehož jsme byli ušetřeni, ale které je dobré si stále připomínat. Protože ďábel se ukrývá v lidské netečnosti.
****
Článek byl publikován na webu http://www.knihozrout.cz - http://www.knihozrout.cz/articles/2011/3/recenze-kathryn-stockettova-cernobily-svet.html
Série Shreků (Shrek, Shrek 2 a Shrek Třetí) měla doteď klasický vývoj. Po excelentní jedničce a nadprůměrné dvojce přišla tragická trojka. Shrekovský motiv musel být pochopitelně vydřeněn za každou cenu, ale v tomto případě to zabolelo. Třetí díl jsem viděl jen jednou a zařekl se, že víckrát ho vidět nechci. Stejně tak jsem se zdráhal jít na finále shrekoságy – na film Shrek: Zvonec a konec.
