Koncem minulého týdne mi napsal kamarád Dušan, jestli bych měl čas na něco megaúchylného. Znám ho a tak jsem si dokázal představit, co tím myslí. Předem jsem řekl ANO, přestože jsem věděl, že od tohoto člověka mohu (musím!) čekat jen to nejhorší. Ostatně, nedávná návštěva doupěte gotiků na Palmovce (samozřejmě o půlnoci) hovoří za vše. Večer mi pak pověděl, že MF Dnes připravuje satirický článek na téma „žehliči vlajek“ a my dva máme být jako modelové. Jako žehliči vlajek. Když jsme doLOLolovali a doROFLovali, začli jsme se na to těšit. Domluvili jsme podrobnosti s produkční Bárou, a Den D připadl na dnešek.
Srazili jsme se na Andělu, poblíž paláce mediálních mr. Šli jsme koupit stylový lahváč, nostalgické stařeny měl už Makovec (alter-ego Dušana) v kapse. Čím více jsme se blížili k Mafře, tím více nám docházelo, pro jakou píčovinu jsme se zase upsali. Leč, oba máme myslím pro podobné úchylárny slabost, a tak jsme flintu do žita neházeli. Za chvíli přišla produkční Bára, naložila nás do tága a vyrazili jsme do továrny Meetfactory, kde se měla celá scéna odehrát.
Když jsme s fotografem Danem Maternou našli vhodnou dílnu, kde se dalo fotit, Bára vytáhla monterky a rádiovku, Makovec vytáhl čapku zmijovku a nastalo peklo.
Má postava a montérky, navíc s bílým tílkem, vytvořila něco neskutečného. Baret na hlavě, mé brýle s černými obroučkami a zavilý výraz zplodili intoše v továrně. Má přítule později řekla, že jsem byl něco jako Havel. Makovec nevypadal o nic líp, ale k němu to nějak víc sedlo. Fotograf si nastavil nádobíčko, já dostal do ruky žehličku a jal jsem se žehlit sovětskou vlajku. Za mnou stál rozkročen Makovec a klopil do sebe lahváč. Fotograf se řehtal, Bára u dveří prskala smíchy a já se snažil tvářit zavile. Makovec klopil, já jsem žehlil, fotograf fotil a Bára vymýšlela další a další vymazlené scény. Prostě masakr. Bavili jsme se neskutečně, hlavně pak při focení kápa se svým učedníkem, kterak na sebe zamilovaně čumějí.
Žehliči vlajek. Autor fotky Dan Materna, MF Dnes
Pořád jsem si opakoval: „Děláš to pro prdel, to, že se ztrapníš, nic neznamená“
Když jsme dofotili, sbalili fidlátka a přesunuli se zpátky na Anděl, den hrůzy pro mne ještě nekončil. Na Andělu jsem si dal uklidňující doutník a čekal jsem na druhý díl dnešního dějství.
Abych vás uvedl do situace, musím odvykládat souvislosti. Před několika dny mne Alča, přítuly sestřička, požádala o laskavost. Na pondělí měla generálku na praktickou část maturity. Neb studuje obor číšník, praktická maturita spočívá v tom, že musí předvést obsluhu na banketu. No a potřebovala někoho, koho bude moct obsluhovat. Ono to nevypadá zle, ale… Ta generálka i samotná maturita se měla odehrávat v prostředí restaurace v hotelu Four Seasons, konkrétně v salonu Eliška. V restauraci, která je nejlepší v ČR, kuchař je šťastným majitelem michellinovské hvězdičky.
Chápejte, na podobně luxusní prostředí opravdu nejsem zvyklý, a navíc mi v takovém prostředí není nikterak příjemně. Docela dlouho jsem se rozpakoval, ale Alča naléhala hodně. Protože jsem hodný, vyhověl jsem jí. Nikdy jsem na žádném podobném banketu nebyl a tak jsem si moc neuměl představit, co se bude dít a co se ode mne čeká. Večer jsem si vyžehlil své jediné solidní kalhoty, abych skryl to, že jsem pouhopouhá socka.
V půl jedné jsem již kráčel do hotelu, se staženou zadnicí. Byl jsem nervóznější víc, než dopoledne před focením. Vevnitř se nás ujal zástupce školy, provedl nás k venkovní terase, kde jsme si odbyli výtečný welcome drink (malinový s vodkou, luxus) a pak jsme už byli odvedeni do salonu Eliška, kde na nás čekala slavnostně vyzdobená tabule. Připadal jsem si jako v Pretty Woman. Toto prostředí opravdu nepatří mezi ty, které bych navštěvoval. Necítil jsem se tam moc příjemně, ale to se mělo celkem brzy změnit. Alkohol v drincích a víno trošku zmírnily napětí a já si začal říkat, že o nic nejde. Sice jsem se bál, že nepoznám, kterou vidličkou mám co jíst, ale byl jsem poučen, že se jí tím, co je na kraji. Obsluha byla perfektní, předváděla profi výkon. Kdybych nevěděl, že to jsou teprve maturanti, nepoznal bych to.
Přinášelo se výtečné jídlo a dolévalo skvostné víno. Jedl jsem pokrmy, které jsem předtím nikdy neochutnal. Vařil pro nás sám mistr kuchař z restaurace Allegro Andrea Accordi. Rád jím dobrá jídla a tahle byla asi doopravdy vymazlená. Vyvážené chuti, pestrost a tak dál… Pořád se ale nemohu zbavit dojmu, že to nemá na ten epesní gulášek se šesti z pajzlu U váhy na Knížecí. Myslel jsem také na to, že život smetánky je velmi pozvolný. Celý tento oběd trval bratru dvě hodiny. Slovy Jiřího Paroubka – kdo z nás na to má? (čas, myšleno). Alkohol stoupal a nervozita byla ta tam. Ne, že bych se tam začal cítit „jako doma“, ale už mne alespoň opustily děsy.
Jako sladká tečka přišel hořký čokoládový dortík se zmrzlinou Mascobado – a já už funěl přežráním. Bylo to dobré (na konci si můžete přečíst celé menu) a opravdu jsem si pochutnal. Přesto ale vím, že pro podobné místo nejsem ten pravý, asi to nedokážu ocenit. Jsem sice moc rád, že jsem mohl kamarádce pomoct, ale ze své svobodné vůle bych tam přece jen nešel. Byla to ale zajímavá zkušenost, návštěva světa, kam sice nepatřím, ale který je docela milé poznat.
Když srovnám ty dva světy, do kterých jsem dnes nakoukl, tak musím uznat, že ten industriální mi je přece jen o trošku bližší. Na nic se tam nehraje. Překvapivě jsem si v těch monterkách ani nepřipadal jako děsnej exot. Ostatně, na fotce můžete posoudit sami. To industriální prostředí, jakkoli zparodované, mi přišlo sympatické. Ne, neprobudila se ve mně dělnicko-rolnická duše, ani jsem se nedal na dráhu žehliče vlajek. Jenom se mi v prostředí luxusní restaurace (jakkoli bylo vše na jedničku) nežilo nejlépe.
Dnešek byl pro mě docela inspirativním. A užil jsem si ho maximálně, takže děkuju všem zúčastněným. V páteční Mladé Frontě DNES bude fotodokumentace mé tovární etudy – a už teď zde na blogu je malá ochutnávka.
A slíbené meníčko:
Welcome drink: Raspberry Dre
1. předkrm: Telecí filet tonato s kaparovým dresinkem
**La Segreta, Planeta, 2007 – Sicilské víno s ovocnou chutí broskví a ananasu, těžšího charakteru. Hrozny: Chardonnay a Grecanico**
2. předkrm: Ravioli plněné kachním ragú, omáčka z červené řepy a sabayon ze sýru Pecorino
** Opět La Segreta **
Mezichod: Pražma královská se zkaramelizovanými citrusy, bramborovou kaší a fenyklovým kompotem
** Chardonnay Pinot, Gala, 2008 – Moravské víno s lehkým dotekem koření a lehkou chutí hrušky , středně plné a pěkně strukturované. Zraje půl roku na barikovém sudu, Hrozny: 80% Chardonnay, Pinot Blanc, Pinot Gris **
Hlavní chod: Vepřová panenka glazírovaná v černém pivě, orestovaný mladý špenát s rozinkami a piniovými oříšky podávaná s kopřivovými gniudi
** Tedeschi Valpolicella 2006 – Italské víno z oblasti Verona v okolí Benátek, středně plné víno s intenzivním ovocným základem přecházejícím do animálních tónů, Hrozny: Rondinela, Molinara, Corvina **
Dezert: Teplý dortík z hořké čokolády se zmrzlinou Mascobado
** Porto Grahams LBV, 2003 – Těžké dezertní ovocné víno s chutí švestek, čokolády a silným aroma. Zraje minimálně jeden rok ve velkým dubových sudech. **
Káva Illy bez kofeinu, široký výběr čajů, Petit fours
** digestiv: Grappa Moscato Senza Fandoliny – Jemná zlatavá odrůdová grappa, připravená pouze z odrůdy Moscato. Grappa s velmi delikátním aroma a odrůdovými znaky muškátu. Na chuti hebké s pozvolnou dochutí
stylistické. Každý – i ten, kdo Vás neznal – musel poznat, že jazyk český je Vaší silnou stránkou, a celoživotní láskou. Vážil jsem si Vás a měl jsem pocit, že pro českou žurnalistiku je Vašeho talentu škoda. Poznali jsme se díky Vaší práci, kdy jste psal článek o tlustých lidech a já byl jedním z aktérů. Od prvního okamžiku jsem byl pohlcen Vaší osobností, tak skromnou a nenápadnou, a přitom silnou a dominantní. Radoval jsem se, že jsem Vás poznal při práci – působilo to, jako že ani nepracujete. Povídali jsme si nad pivem a haluškami a občas jste si dělal poznámky. A pak z toho byl článek, u kterého jsem se smál nahlas v tramvaji plné nechápajících lidí. Viděl jsem Vás povídat o životě a o společných zálibách a v duchu jsem se těšil, že se ještě někdy setkáme a popovídáme si více. V duchu jsem si také dal závazek, že budu bedlivěji sledovat Vaše články. Žádné další setkání už nebylo a já si uvědomil, jak krátce jste byl v mém životě. A jakou pravdu má kamarád Dušan (ano, ten Dušan, se kterým jste diskutovali o výchově potomků a hlídání dcer s brokovnicí v ruce), když říká, že některé lidi si nezapamatujete ani po stém setkání, a některé lidi si zapamatujete hned po tom prvním. Abych tedy odpověděl na tu imaginární otázku: Na poslední rozloučení s Vámi jsem šel mimo jiné důvody proto, abych o krátkou chvíli prodloužil setkání s Vaším světem. Se světem, který jsem obdivoval a na který nikdy nezapomenu. Odešel jste příliš brzy. Je laciné vzpomenout slova Werichova, ale sedí přesně. Ten totiž řekl něco v tom smyslu, že jsou lidi, kteří by tu mohli žít tisíce let, a pořád by měli světu co dát, právě v tuhle chvíli v našem světě žije spousta čtyřicetiletejch, kteří tu dvě stě padesát let nemají co dělat. Je smutné, když odejde člověk, který tu mohl být dalších minimálně třicet – čtyřicet let, a svým talentem lidi těšit a pomáhat věřit v něco krásného. Nebylo a není v české žurnalistice lidí, jako jste byl Vy, pane Verecký. Dušan tvrdí, že je to až moc patetické, ale řeknu to: První republika měla svého Čapka, my měli svého Vereckého. Dalšího velkého novináře budou mít až příští generace.