Tag Archives: kultura

Jozef Banáš už není českým čtenářům neznámý, vždyť v posledních dvou letech mu vyšla už třetí přeložená knížka do našeho jazyka. Po Zóně nadšení a Zastavte Dubčeka se ale jedná o změnu, kterou byste od autora politické literatury nejspíš ani nečekali. Kód 9 je o hledání lásky a smyslu života.

Mám rád knížky, které si vás získají už na prvních stránkách. Pomalé rozjezdy, tak typické například pro severské detektivky, mi většinou nesedí (byť je dobré se přes ně dostat, třeba zrovna v případě severské krimi). Kód 9 Jozefa Banáše je knihou, u které už od prvních kapitol přesně víte, že ji musíte dočíst. Nejde jen o to, jak příběh dopadne. Hned zezačátku Kód 9 zaujme přítomností vzrušujícího mystéria, o kterém se vám bude zdát i v noci.

Čím více jsem byl v příběhu, tím více mne hnal k jeho závěru. Míchá se tu duchovno, cestopis, míchá se tu detektivka a další ingredience – a přesto výsledný “tovar” nepřipomíná dort pejska a kočičky. Jozef Banáš přichází se spoustou myšlenek, které ve čtenáři zůstávají rezonovat hodně dlouho.

Je to takový ten pocit, když zavřete knihu, odložíte ji na stolek a pořád se na ni musíte dívat. Magická podoba obalu českého vydání tento pocit jen a jen umocňuje.

Hlavní postavou románu Kód 9 je Michal – slavný muzikant, kterému náhle vstoupí do života tajemná žena. Michal dostane úkol, v rámci kterého procestuje téměř polovinu světa. Autor knížky se prostřednictvím této postavy (a dalších jiných) zamýšlí nad náboženstvím a nad tím, jak odlišně (a přitom stejně) lze vnímat víru. Zamýšlí se nad tím, jak podstatné je, aby mužská i ženská složka světa byla ve vzájemné symbióze, harmonii. Kód 9 připomene ranné knihy Paola Coelha – s tím rozdílem, že narozdíl od Coelha Jozef Banáš nedává zaručené manuály pro život. Jozef Banáš pouze otevírá kontroverzní témata – a píše o tom velmi poutavě.

My v Česku přicházíme o důležitou součást éteru, který se kolem této knížky vytvořil. Na katolickém Slovensku se o knížce hodně diskutovalo. Není divu, když boří katolická dogmata a píše o tom, že je třeba lidem otevřít oči a zbavit je “stádnosti”, kterou v katolické církvi zažívají. Více než Paola Coelha vlastně román připomíná, v určitých aspektech, Da Vinciho kód od Dana Browna. Brown, stejně jako Banáš v Kódu 9, boří zažité představy a mýty o církvi a přináší šokující informace. O jejich skutečnosti nebudeme spekulovat a zůstaneme u faktu, že se nám dostala do ruky především beletrie. Příběh, který vznikl v autorově hlavě.

Je deset hodin ráno a já bloumám poloprázdným knihkupectvím. Mé nevyspalé, kocovinou ubité oči těkají z jedné knihy na druhou, myšlenky se toulají bůhví kde. Vlastně ani nevím, proč tu jsem, nechce se mi nic číst, po sérii severské krimi jsem si řekl, že si dám nějakou dobu čtecí pauzu. Znám se, dlouho to nevydržím.

Vůbec nevím, jak se to stalo, ale o několik okamžiků později držím v ruce knížku s nenápadně strohou obálkou. O autorce, Diane Broeckhovenové, jsem v životě neslyšel. Ani nemohl, jak si ověřím později. Držím v ruce knížku, a vůbec nevím proč. Jmenuje se Ještě jeden den s panem Julem, a já, jako pokaždé, hledám anotaci.

Po jejím přečtení se mi zrychluje dech. Není to doznívající alkoholovou nocí, kterou mám za sebou, ale příběhem, který na mne v knize čeká. Vypráví se tu příběh Alice a Julese – dvou manželů, kteří spolu žili padesát let. Za tu dobu si vytvořili řadu rituálů, ze kterých se skládají dny podzimu jejich života. A tak – když se Alice ráno probudí – ví, že bude cítit kávu, kterou pro ní Jules připravil. Dnes to je ale jiné. Probudí se, cítí kávu – ale Jules sedí v křesle. Bez života. Alice, místo toho, aby přivolala doktory, pohřební službu a jejich syna, zůstává s Julesem celý den v bytě, aby se s ním rozloučila, a řekla mu to, co mu za jeho života říct nestihla.

Beru knihu do ruky a bez rozmýšlení odcházím platit. A pak do nejbližší kavárny, protože nechci se čtením čekat ani minutu. Je to útlá novelka, necelých sto stránek a vytištěna je velkým písmem – vím, že to budu mít za chvíli přečtené. Objednávám si hodně velké kafe a začínám číst.

Na obálce “slibují” úsporný, úsečný styl. Nemám ten pocit. Možná to ale jen nevnímám, emocí je v příběhu tolik, že při prvním čtení nemám šanci vnímat styl autorčin styl psaní. Sedím nad půllitrovým kafem v prázdné kavárně u Václaváku a nic jiného pro mne v tuto dobu neexistuje. Jen slova, která budí něhu i smutek zároveň.

Alice celý den mluví ke své právě zemřelé lásce, k parťákovi pro celý život – kterého milovala přes všechny zlé dny, kterými si museli projít. Vyčítá mu jeho úlety a vzpomíná na to krásné i smutné, co je potkalo. A snaží se vyrovnat s tím, že v jejím životě už vždycky bude chybět nerozdělitelná polovina – její Jules. Do příběhu pak vstupuje autistický syn sousedky, který si s Julesem chodil každé ráno hrát šachy. Sleduje, jak se Alice loučí se svou celoživotní oporou a pro Alici jeho přístup k celé situaci přináší nový úhel pohledu na to, co se stalo.

A tak čtu a čtu. Dojímám se nad každou druhou stránkou, nad dalším minipříběhem. Je těžké se nedojímat, když vidíte obraz milující osoby, která právě přišla o nejdůležítější součást svého světa. Je těžké nedojímat se, když v náznacích vypráví příběh jejich života a když vidíte tu samou osobu náhle tak opuštěnou a smutnou.

Dočetl jsem a knížku položil na stolek. Chtělo se mi hned teď, v této kavárně, začít křičet, že jsem objevil něco mimořádného, něco, co se hned tak nevidí. Ještě jeden den s panem Julem je rozsahem miniaturní knížka, ale svým příběhem, poselstvím a především tím, jak je napsaná, je obrovská a zásadní. Nad tím jsem přemýšlel cestou z kavárny domů. Nad tím, jak hrozně moc bych chtěl něco podobného prožít. Tu lásku, něhu a nerozlučnost.

Před více než dvaceti lety se lidem z našich končin otevřely do té doby nevídané možnosti cestování. Do té doby se cestovat příliš nemohlo – najednou to nebyl problém (pokud jste si to mohli dovolit, samozřejmě). A tak se Češi vydali poznávat svět.

 

V radostné euforii, že konečně můžeme vyjet západně od Aše nám ale nedocházelo, že cestování není jen tak – že pravé cestování neznamená naskládat 45 lidí do autobusu, vybavit je konzervami lančmítu, sklenicemi okurek a bochníky Šumavy, repelentem, opalovacím krémem a týden se kochat nebo válet u moře – každý z nás asi na takovém zájezdu někdy byl. Mysleli jsme si, že umíme cestovat – protože se naskládáme do těsné škodovky stodvacítky, a za deset dní se vrátíme zpátky přes Rozvadov. Alain de Botton ve své knížce Umění cestovat přináší jiný – a musím hned říct, že mimořádně inspirativní – pohled téma cestování. Ostatně, jako ve všech svých knížkách.Bottonovy úvahy a postřehy jsou neuvěřitelné.

Například v jedné kapitole přináší zamyšlení nad tím, jak na člověka při cestování dýchne atmosféra jiného místa, když vidí nápisy v místním nesrozumitelném jazyku (uvádí to na příkladu letišní cedule v Amsterdamu). Snad každý z nás ten pocit zažil – když jste třeba v místě, kde jsou nápisy a informace v nesrozumitelném jazyce – třeba bretonština v Bretani nebo irština v Irsku. Bottonův postřeh – a zdaleka ne poslední – nám ukazuje další rozměry cestování – další jeho krásy a půvaby. Jako je u Alaina de Bottona obvyklé,  i zde se dívá na celou problematiku ze všech možných úhlů – ale narozdíl třeba od své prvotiny Lekce z lásky (v českém překladu Viktora Janiše vyšla před několika lety – dá se sehnat a doporučuju ke čtení, je to velmi poutavé čtení) má knížka poněkud jinou strukturu. Je rozdělena do několika tematických oddílů, z nichž každý přináší jeden zajímavý aspekt cestování.

Třeba aspekt Umění – Botton si všímá toho, jak na nás určité místo působí jinak, pokud ho známe třeba z děl impressionistických malířů. Vypráví o tom, jak navštívil Provence, a dokud neuviděl van Goghovy cypřiše nebo pšeničné lány, neviděl tu barvitost jižní Francie tak výrazně, jako když se později s obrazy seznámil.

Alain de Botton prostě dokáže pojmenovat pocity, které nás při cestování navštěvují taky, jen nemáme dost slov na to, abychom je vyjádřili. Botton – jako ve svých dalších knížkách, v tuto chvíli jsou přeložené do češtiny zmíněné Lekce z lásky (Leda), dále pak Architektura štěstí a Útěcha z filozofie (obě Kniha Zlín), přináší netradiční pohled na něco, co důvěrně známe.

Až budu letos v létě cestovat, vzpomenu si na jeho slova o nicotnosti, která nás obklopuje v monumentálních skaliscích a která nám dává připomínku toho, jak malí jsme na tomto světě. Vzpomenu si na příběh Joba, který Botton vypráví.Jedna z nejdůležitějších myšlenek Alaina de Bottona ale je: dokážeme vnímat opravdovou krásu? Dokážeme ji přijmout? Dokážeme se z ní radovat? Neomezuje nás naše povrchní vnímání okolí? Neomezuje nás (a to je další hrozně zajímavá Bottonova úvaha) předpoklad krásy? Když někam jedeme, slýcháme: “Jo, tam to je krásné, tam to je tak krásné, že se Ti tam určitě bude líbit.” A my pak stojíme na místě té krásy a čekáme, až na nás začne působit. Ale nedochází nám, že vnímání krásy je tak silně subjektivní, že si ji musíme objevit sami pro sebe, nemůžeme ji získat od druhého člověka.

Jak říkám – Bottonovy úvahy a náměty k zamyšlení jsou mimořádně inspirativní a přinášejí do duše vnímavého člověka hrozně moc podnětů. Jsou také vzrušující přednáškou pro všechny, kteří se nechtějí spokojit s autokárovým způsobem cestování. Pro všechny, kteří dávají přednost kvalitě před kvantitou.A nemůžu nezmínit mimořádnou péči, kterou Kniha Zlín Umění cestovat věnovala: Knížka je vytištěna na křídovém papíře a text je doplněn o reprodukce obrazů, které Botton ve svém výkladu zmiňuje. Tahle vizuální složka je důležitá, protože nám pomůže zesílit dojmy autorem předkládané – a výsledek jednoznačně stojí za to.

Vydal Odeon (2011)

Překlad Eva Dobrovolná

Edice: Světová literatura