Tag Archives: kino

Vždy je tak trochu riskantní jít na filmovou adaptaci vaší oblíbené knížky. Hrozí totiž, že vaše představy a představy filmařů se mohou zásadně lišit, a vás tak čeká nepříjemné zklamání. S tímto jsem včera šel na filmové zpracování knížky Muži, kteří nenávidí ženy, a doufal jsem, že zklamaný nebudu.

Zklamaný bych byl, kdyby se tvůrci filmu odklonili od děje, od charakterů postav a kdyby atmosféra a prostředí filmu byli jiné, než v knize. Po dvou a půl hodinách jsem ale z kina odcházel s pocitem, že tohle se prostě povedlo.

Příběh je prostý. Novinář Mikael Blomkvist je odsouzen na tři měsíce do vězení za pomluvu, nastoupit má ale až za půl roku. Kontaktuje ho továrník Vanger se žádostí o pomoc s vyšetřením desítky let staré záhady: zmizení své neteře. Ta před 40 lety zmizela za záhadných okolností a továrník Vanger je přesvědčen o tom, že ji někdo zabil. Mikael začne rozkrývat spletitou síť vztahů v rozvětvené rodině a tuší, že se zde skrývá děsivé tajemství. Má na to půl roku, než bude muset nastoupit do výkonu trestu. Do případu posléze vstupuje podivná postava hackery a punkerky Lisbeth, která vyšetřování dává nový směr a novou šťávu.

Lisbeth Salanderová – nejzajímavější postava celého filmu a samozřejmě tím pádem i celé románové trilogie. Je to postava, u které vás nic nesmí překvapit. Její životní styl je na hony vzdálen konzervativnímu Švédsku a tak vzbuzuje nevoli. Noomi Rapace, která ji ve filmu hrála, se povedlo něco úžasného. Člověk by i věřil tomu, že Noomi Rapace je skutečnou psychopatkou, a ne talentovanou herečkou. Lisbeth je zde skutečná, reálná a bez jakýchkoliv kompromisů.

Všimněte si, že jsem toto slovo použil i v nadpisu tohoto článku. Je to důležité. Protože čeho si nejvíc cením na tom filmu je právě toto. Ta knížka, pokud ji neznáte, je totiž plná krutých, na první pohled stěží zfilmovatelných scén. Čekal jsem, jak si scénárista a režisér poradí se scénou brutálního znásilnění Lisbeth vlastním poručníkem i se scénou tvrdé odplay (protože Lisbeth neodpouští). Výsledek předčil veškerá má očekávání – je to skutečné, žádné obezličky pro citlivé diváky. Přesně tak to podle mě má být, v USA by ten film nikdy v téhle podobě do kin nešel, protože producent by se bál, že dostane přísný rating. Moc se už těším na to, jak si s tímhle poradí David Fincher, který dostal na starost americký remake. Fincher je znám tím, že umí (vzpomeńte si na Zodiaca), ale zde je laťka nastavena mimořádně vysoko.

Pro tenhle film je důležité herecké obsazení. Jak Mikael tak Lisbeth prakticky neslezou z plátna. Jejich charaktery jsou tak propracované (Stieg Larsson si na nich dal opravdu záležet), že špatné obsazení ve filmu může být osudové. I zde byly mé obavy liché. Mikael je správně drzý sympaťák a Lisbeth – to je prostě psychopatka každým coulem, která má ale křehkou duši a v jádru dobré srdce.

Překvapil mě Sven-Bertil Taube v roli Henrika Vangera – jako by z oka vypadl mé představě románového předobrazu. Stařík, který mnoho let teskní po své zmizelé neteři. Člověk, který je v čele koncernu plném nesmiřitelné nenávisti mezi příbuznými. Je dobře, že dostal ve filmu poměrně hodně prostoru, protože herectví tohoto pána patří k třešničkám na tomto skělém dortu.

Ve filmu sice chybí několik momentů z knihy – do dvou a půl hodin prostě takovouhle bichli jen tak nenarvete. A tak se film točí jen kolem hedestatdského případu, a malá část filmu je pak věnovaná Lisbeth. Možná je škoda, že zrovna Lisbethin případ je zde jen naznačen, nevysvětlen. Nevíme, proč se její poručník chová tak, jak se chová, proč má poručníka (to můžeme pochopit z náznaků) atd. Mám ale za to, že to bude podrobně rozebíráno v dalším díle, který prostě musíte vidět :)

Palec (všechny palce co mám) nahoru.

Jít na film od Alice Nellis je zárukou, že jste nevyhodili sto pade za lístek do luftu. Vše, co dosud Alice Nellis natočila, mělo nejen hlavua patu, ale i přesah své doby, žánru i filmařského kumštu. Nejsou to jen prázdná slova, třeba Tajnosti vrátily českému filmu ztrácenou pověst. Jenže, ani Alice Nellis není nechybující Bohyní. Mamas & Papas jsou filmem, který se nelehko hodnotí. Přesto se o to pokusím.

Bezprostřední dojmy byly ohromující, nebyl jsem schopen svůj úžas udržet na uzdě a na facebooku jsem nadšeně hýkal, jak je film super. A on vlastně je,…

PŘESTO, ŽE

- někteří herci (a s podivem i Alice Nellis) nepochopili, že hrát nějaký charakter a rozumět jeho chování jsou dvě odlišné, leč nerozdělitelné věci. Může mi někdo vysvětlit, proč se Zuzana Bydžovská v roli úspěšné sexuoložky chová jako prvnička před deflorací? Kde je očekávaná jistota zkušené doktorky? Proč má problém vyslovit slovo masturbovat??

- některé postavy jsou svými vlastními karikaturami a nositeli obecně chápaného stereotypu: Doktor, který píchá svoji sestřičku. Velvyslankyně, která svou práci pojala jako vylehávání u bazénu (paradoxně Zuzana Kronerová téhle postavě vdechla fantastickou duši). Prodavačkou v hypermarketu je Ukrajinka, jejíž manžel má dluhy, na krku maj dvě děti a třetí v břichu. Tyto stereotypy filmu hodně škodí, ale nejsou u Alice Nellis ničím překvapivým, v Tajnostech jsme je mohli najít také. A navíc se jejím filmařským dílem prolíná jedna stálice - a to přesvědčení, že ženská nevěra je něco naprosto přirozeného (Výlet, Tajnosti, M&P).

- tempo filmu je nezvládnuté. Někdy se děj odehrává překotně rychle (hned třeba ze začátku) a jindy jsme svědky rozvleklých scén, kdy čekáme na nějaký děj, vývoj nebo akci. Oproti Tajnostem je to obrovský krok směrem k nekvalitě.

Toto jsou – v kostce – mé výhrady. Přesto ale film považuju za zdařiý a dobrý a doporučení na něj jít nemíním vzít zpátky. Proč?

PROTOŽE:

- i když je Zuzana Bydžovská jako doktorka tragická, podává jinak naprosto strhující herecký výkon, za který by si měla zasloužit Českého lva (ale doufám, že za trapný pokus o doktorku ho nedostane). Nemám ji vůbec rád (z osobních důvodů), ale v tom filmu je její herectví bezkonkurenčně nejpůsobivější. Zuzana Kronerová je sice stabilně nejlepší, ale má ve filmu minimum prostoru.

- téma mateřství je velmi působivé a silné. Pojaté ze čtyř úhlů pohledu představuje uzavřený čtverec – dokonalý celek. Ony jsou samy o sobě silné i jednotlivé příběhy filmu, ale takto spjaté tvoří něco obrovského.

- ve filmu není překvapivě žádná vysloveně pozitivní role. Recenze v Lidovkách to považuje za slabinu filmu, já si to ale nemyslím. Dneska je móda v Česku točit filmy, kde se můžeme identifikovat s postavou. Jak se chcete identifikovat s hysterkou, záletníkem, žensko, co navzdory manželovi (?) jde na potrat nebo s lidskou troskou? Nevím ale, proč by to měla být chyba filmu. M & P popisují čtyři obtížné lidské osudy a způsoby, jak se s nimi postavy vypořádají. Kouzlo filmu je v tom, že i když nám jsou snad všechny postavy krajně nesympatické, bavilo mě sledovat jejich osudy a příběhy.

- filmařské řemeslo zde není podřízeno svým vlastním ambicím. Mám problém s některými artovými filmy, kde vzletná forma filmu nahrazuje obsah. V Mamas & Papas je filmové umění v souladu s obsahem – je mu věrným služebníkem a jeho nositelem. Tak to mám rád. Stačilo málo k tomu, aby Mamas & Papas byly dokonalým filmem. Příběh kolem doktorky (Bydžovská) měl končit jinak (SPOILER: měla se utopit). Tím by film říkal, že někdy prostě život dobré konce nemá. Takto se Alice Nellis snaží vzbudit dojem, že naše života mají právo na dobré konce. Pokud se Nellis točit pohádky, je její záměr pochopitelný.

Stejně si ale musím stát za tím, že ten film si zaslouží diváckou pozornost. V již zmiňované recenzi v Lidovkách jsem četl zajímavý postřeh. Zatímco Tajnosti byly ochuceny lyrickými, až snovými pasážemi, které měly popsat nitro hlavní hrdinky, tak Mamas & Papas (mimochodem – značně nápaditý název filmu, tleskám) jsou surově realistické. Dámy si teď překrejou oči hedvábným kapesníčkem: Zatímco v Tajnostech byl třeba sex zpodobněn jemným náznakem, tady postavy prostě a na férovku „šukají“ a film to nijak nekamufluje. Mně to vyhovuje, ale divák odkojen Tajnostmi může být celkem v šoku.

Mamas & Papas asi nebude nejlepší film Alice Nellis, nicméně uvědomíme-li si, že je to film český, buďme rádi za něj. V našem prostředí je to rozhodně silný nadprůměr, tedy:

PALEC NAHORU

(Pozn.: Nechci ve svých recenzích dávat jakási procenta ani hvězdičky, ale jen prostým Palec nahoru nebo Palec dolů film doporučit / nedoporučit. Stejně budou fungovat štítky, takže si můžete vyfiltrovat má doporučení)