Tag Archives: internet

Kámoši ze sítě

flattr this!

Ještě stále si připadám jako trouba, mám-li před mou šéfovou, o generaci rozumnější, než jsem já, prohlásit “To je moje kamarádka, známe se z facebooku”. A přitom internet – sociálsítě nevyjímaje – je ideálním podhoubím, kde dobré kamárdské vztahy mají živnou půdu.

Dnešní trend internetu, jemuže se někdy říká Web 2.0, je o obsahu vytvářeném samotnými uživateli a internet díky tomu dostává osobnější a intimnější podobu, než v dobách minulých. Pro sociální sítě – Twitter nebo Facebook – to platí desetinásobně. Píšeme o svých zájmech, odkazujeme na hudbu, filmy, diskutujeme, bavíme se a odkrýváme svou neanonymní tvář. Potkáváme lidi, kteří s námi mají cosi společného. Baví nás stejné filmy, líbí se nám podobná hudba nebo jsme naštvaní na to samé. Toto nás sbližuje – a vzniká mezi námi přátelství.

To přátelství na internetu má podobné rysy, jako to ve skutečném životě. Facebook pro taková přátelství přinesl obrovské možnosti. Možná – pravděpodobně – nebyl první, ale svou masovostí všechny předčil. Denně poznávám na facebooku nebo Twitteru lidi, kteří jsou naladěni na podobnou strunu jako já. Vyměňujeme si hudbu, názory na filmy a bavíme se, jako bychom se znali kdovíjak dlouho. Máme se rádi – v tom přesném slova smyslu. Baví nás spolu komunikovat, baví nás sdílet zážitky a někdy nás baví vytvářet společné.

Je přirozenou vlastností člověka hledat sobě blízké. V tom se my lidi lišíme od zvířat. Vytváříme komunity podobně naladěných, a internet nás sbližuje. Když pak někdo najednou z internetu zmizí, a my na něj nemáme jiný kontakt, rmoutí nás to stejně, jako kdyby zmizel milý člověk z našeho reálného světa. Přijdeme o kamaráda, o někoho, koho rádi vidíme, koho rádi čteme. Komu nasloucháme a komu se svěřujeme.

Kámoši z internetu jsou pak v našem životě stejně důležití, jako kámoši ze školy, z práce a tak dál.

Pro mě je také samozřejmostí, že pokud mi je na internetu někdo hodně blízký, chci jej, pokud to je jenom trošku možné, poznat i v tom skutečném světě. Zajít na pivo, na kafe a poznat se osobně. Leckdy je v tom kámen úrazu, protože na webu se leckdy člověk chová odlišně, než ve svém “First life”. Hezky o tom píše Daniel Glattauer v knize “Dobrý proti severáku” – knížka je příběhem internetové milostné romance, která nikdy nepřelezla virtuální práh – a neznamenalo to, že by byla o to horší. Leckdy se ukáže, že ten “citlivý unylý chlapec Kaplana” je ve skutečnosti bídák, mizera a nezajímavý, nevtipný otrapa. Ale taky se někdy může stát opak. Ukáže se třeba, že ta “děsně otravná vysírka Makovec” je ve skutečnosti skvělý kámoš, se kterým můžete radostně prochlastat mnohé boty.

Ne, ve skutečnosti si nepřipadám jako trouba, řeknu-li o někom, že je to kamarád z internetu. Vím totiž, že to kamarádství je opravdové a že mi přináší něco, čeho si vážím a z čeho se dá docela solidně žít.

Pravda o summitu Obama-Medveděv!

flattr this!

Celý svět se ptá: Jaký je pravý smysl Pražské schůzky, jak média nazvala summit Obama – Medveděv, který proběhne 8. dubna? Jen málokdo věří oficiálnímu důvodu – podepsání nové odzbrojovací dohody mezi Ruskem a USA. Agentuře NEOvěřené zprávy se pravý důvod vypátrat povedlo. Je banálnější, než se zdálo.

Nová odzbrojovací dohoda je už na první pohled nesmyslná. De facto se nikdo žádných zbraní nezbavuje, jen se papírově snižuje jejich počet. Přesto kvůli tomu do Prahy přijíždí tisícovka novinářů z celého světa, včetně Státní tiskové agentury Valašského království. Pátrali jsme tedy v zákulisí po skutečnostech, které Obamu a Medveděva do Prahy vedou. Nota bene, když mají přijet bez svých manželek…

Klíčem se nakonec stalo setkání obou státníků v Moskvě, ke kterému za naprosté tichosti médií došlo zkraje roku. Ruský zpravodaj agentury NEOvěřené zprávy se dostal k tajným odposlechům z paláce v Kremlu:

Obama: Dmitriji, to jsem rád. Já jsem se bál, žes na mne zanevřel.
Medveděv: Baracku, co Tě to napadlo, copak si nepamatuješ na náš slib?

Dmitriji, bude to v Praze, ale nesmi se to nikdo dozvedet...

Obama: Jistě, pamatuju, ale víš jak to teď s náma vypadá, jak na nás všichni útočí, na mě třeba ten zlý Havel..
Medveděv: Baracku, já vím, není to snadná doba, ale musíme to překonat, naše…(nesrozumitelné slovo) za to stojí.
Obama: Jako vždy máš pravdu, ale musíme se sejít někde mimo…víš mimo kamery, mimo pozornost..

Medveděv: Baracku Husseine, že ty se za naši…(nesrozumitelné slovo) stydíš?!
Obama: Ale to ne! Jen víš, jak musíme být oba opatrní… Co by na to řekly Světlana a Michelle, Putin a ta zlá Hillary…
Medveděv: Já vím já vím… Znáš nějaké místo, kde bychom se tedy mohli sejít?

Obama: Napadá mě jenom Praha… Je to takovej zapadákov, ale mají tam levné ubytování a na Hradě chlápka, který nás kdyžtak bude krýt, když se něco zvrhne, je to přece jenom jeden z nás…
Medveděv: Praha… No, ne že bych si chtěl dávat schůzku zrovna tady, na předměstí Moskvy, ale na druhou stranu pod svícnem, že Baracku..
Obama: Jistě, Dmitriji Anatoljeviči… Já z té Prahy taky nejsem zrovna nadšený, posledně mi tam na hlavu hmatal nějakej černoch, ale nikdo nás tam hledat nebude… (konec odposlechu)

Podle všech indicií se v Praze mělo uskutečnit utajované rande. Došlo ale k zásahu zhůry. Vlastně, z Hradu.

O této schůzce se dozvěděl člověk, který měl původně sloužit jako krytí pro případné problémy. A rozhodl se vytřískat na tom politický kapitál. Počkal si, až bude vše dohodnuto, a nenápadně vytrousil tuto informaci do diplomatických kruhů. Skandál byl na světě. Celý svět věděl že do Prahy přijede Obama s Medveděvem, ale nebylo zprvu jasné, proč.

Oba státníci z toho už nemohli vycouvat. Jak uvádí náš kremelský zdroj: „Obama i Medveděv dostali podepsané omluvenky od svých chotí“ – a to se nedá vzít zpátky. Bylo tedy potřeba nahonem vymyslet záminku pro tuto cestu, když už se proflákla. Vzpomněli si na bezcenný cár papíru, o kterém nedávno rokovali a došlo jim, že když ze svého rande udělají bezpečnostní summit, bude vše čisté a krásné.

Menší zmatky doprovázející jejich rande určitě nebyly náhodné. Schůzka dvou po sobě toužících lidí byla zneužita ke zviditelnění jednoho nezajímavého státečku, jednoho unylého města a jednoho pyšného hradního pána. Jak Barack Hussein, tak Dmitrij Anatoljevič si ale rozhodně nenechají zkazit ty vzácné chvíle, na které se tolik těší.

A my, agentura NEOvěřené zprávy, se ptáme: Kdy bude doba, kdy se budou moct dva milující lidé sejít v soukromí, bez narušení živlů, kteří jejich krásnému citu nepřejí??! Nebraňme jejich touze! Nedělejme z jejich lásky naší marketingovou kampaň.

Přejme jim to.

O internetovém komunismu

flattr this!

Představte si následující svět: Ráno vstanete a cestou do práce si v trafice vezmete noviny. Nezaplatíte. V kanceláři budete sledovat televizi, kterou jste samozřejmě nenahlásili ke koncesionářskému poplatku. Po práci půjdete do kina, lístek si – jak jinak – nekoupíte. Po cestě z kina se ještě zastavíte v knihkupectví, kde si vezmete knihu. Platit pochopitelně nebudete. Že se vám takový svět zdá nemožný? Omyl, on možný je. Dokonce existuje, a je velmi oblíbený. Kde? Na internetu.

Internet je oproti tištěným médiím médium relativně nové. Dynamicky se vyvíjí, přináší mnohé možnosti, které v papíru nikdy mít nebudete. Kontakt se čtenáři je zde mnohem užší a čtenáři mají nesrovnatelně lepší možnost reagovat na aktuální článek. Tyto možnosti jsou ale nejen využívány, ale také zneužívány. Dostupnost a přístupnost webu je na nejvyšší možné úrovni. Mít internet už dávno není finančně nákladné, už dávno to není nástroj vyvolených, ale i u nás to už je považováno za samozřejmost. Za stejnou samozřejmost je pak považováno, když je obsah internetu dostupný bezplatně.

Těžko říct, kde jsou kořeny této představy. Snad v začátcích internetové publicistiky, kdy zprávy na internetu byly považovány za cosi méněcenného. Snad je to tím, že internetovým publicistou může být dnes každý, kdo zvládne základy práce s internetem – založit si blog je otázka pěti až deseti minut. Kolik lidí si ale uvědomuje, že za velkými zpravodajskými portály na internetu stojí regulérní redakce – tedy lidé, kteří pracují pro to, aby se uživili? Takový portál obvykle živí lidi mnoha profesí –  pro dobrý pocit to opravdu nedělají. Jistě, mohou si dát na stránky reklamu, ale tu máte i v tištěných médiích a platíte za ně.

Přicházíme do doby, kdy si budeme muset uvědomit, že část webu patří do komerční zóny. Že to jsou profesionální projekty, které mají daleko do dobročinnosti. V Čechách se zatím ke zpoplatnění internetového obsahu odhodlal málokdo. Celkem dávno to udělal Respekt.cz, kde vedle volné zóny je i zóna placená. Stejnou cestou šel teď od dubna Reflex.cz Třetím je pak portál iLiteratura.cz – což je poměrně smutný příběh. iLiteratura byla vyřazena z grantového procesu a musí teď hledat jiné modely financování, a tento je patrně jediný, který jim zbývá. iLiteratura je projekt, který nemá na českém internetu obdoby, ale nejsem si jistý, jestli z těchto zdrojů dokáží pokrýt chybějících tři sta tisíc v rozpočtu…

Tyto první vlaštovky jsou ale předzvěstí očividného trendu. Mediální skupina Mafra uvažuje o zpoplatnění portálu iDnes.cz od podzimu. Také jim došlo, že příjmy z reklam jim náklady na provoz iDnesu nepokryjí?

Jsou tu ale také problémy s tím spojené. Zamčený článek třeba nebude přístupný vyhledávacím robotům a daný web tak bude mít menší relevanci ve vyhledávání googlu a tím pádem menší přísun čtenářů a tím pádem menší zisky z reklamy. Pro vydavatele je pak samozřejmě podstatný i výrazný pokles čtenářů. Jsou to prostě pro a proti a tak je celý problém složitější, než se zdá na první pohled.

Musí zároveň placenou zónu zpřístupnit svým papírovým předplatitelům, protože ti si platí redakční servis, kam podle mého patří i internet. Podobně jako když ČT zavedla dva další kanály, pro jejichž naplnění využila stávajících redakčních kapacit. Koncesionářské poplatky zůstaly stejné – ČT jen divákům přinesla více možností za stejné peníze.

Vydavatelé tedy již dnes stojí před otázkou: Je náš obsah natolik atraktivní, abychom si jej mohli dovolit zpoplatnit? Případně: Jsme schopni takový atraktivní obsah vytvořit? Můj skromný názor je ten, že čím dál tím více bude placeného obsahu na internetu a ten neplacený bude mít stále menší a menší důležitost. Placené weby budou profesionální a zajímavé a jejich obsah využitelný. Budou tak nahrazovat klasická papírová vydání.

Zvláštní kapitolou jsou pak servery typu YouTube – stránky, kam můžete nahrát video a zpřístupnit ho širokému publiku z celého světa. Kde kdo křičel, když hudební a nahrávací společnosti začli po Googlu, který „jůtůbko“ vlastní, požadovat odstranění milionů hudebních klipů, které tam byly uploadovány nezákonně. Jako by si lidé neuvědomovali, že ten klip podle současného autorského práva (které by reformu potřebovalo, o tom žádná), na takové místo nepatří. Že by to znamenalo konec YouTube? Tato černá sudba se nenaplnila – nahrávací společnosti pochopili potenciál volně dostupných klipů, a začli je nahrávat na YouTube samy. Část zisků z reklamy na „tubce“ pak pluje do jejich kasiček a oni zase Google nežalují za porušení autorských práv. Vzájemně výhodná symbióza, která uspokojí všechny tři strany.

Pomalu tak končí zvláštní éra internetového komunismu, kdy uživatelé očekávají, že vše na netu musí být zdarma.