Ještě stále si připadám jako trouba, mám-li před mou šéfovou, o generaci rozumnější, než jsem já, prohlásit “To je moje kamarádka, známe se z facebooku”. A přitom internet – sociálsítě nevyjímaje – je ideálním podhoubím, kde dobré kamárdské vztahy mají živnou půdu.
Dnešní trend internetu, jemuže se někdy říká Web 2.0, je o obsahu vytvářeném samotnými uživateli a internet díky tomu dostává osobnější a intimnější podobu, než v dobách minulých. Pro sociální sítě – Twitter nebo Facebook – to platí desetinásobně. Píšeme o svých zájmech, odkazujeme na hudbu, filmy, diskutujeme, bavíme se a odkrýváme svou neanonymní tvář. Potkáváme lidi, kteří s námi mají cosi společného. Baví nás stejné filmy, líbí se nám podobná hudba nebo jsme naštvaní na to samé. Toto nás sbližuje – a vzniká mezi námi přátelství.
To přátelství na internetu má podobné rysy, jako to ve skutečném životě. Facebook pro taková přátelství přinesl obrovské možnosti. Možná – pravděpodobně – nebyl první, ale svou masovostí všechny předčil. Denně poznávám na facebooku nebo Twitteru lidi, kteří jsou naladěni na podobnou strunu jako já. Vyměňujeme si hudbu, názory na filmy a bavíme se, jako bychom se znali kdovíjak dlouho. Máme se rádi – v tom přesném slova smyslu. Baví nás spolu komunikovat, baví nás sdílet zážitky a někdy nás baví vytvářet společné.
Je přirozenou vlastností člověka hledat sobě blízké. V tom se my lidi lišíme od zvířat. Vytváříme komunity podobně naladěných, a internet nás sbližuje. Když pak někdo najednou z internetu zmizí, a my na něj nemáme jiný kontakt, rmoutí nás to stejně, jako kdyby zmizel milý člověk z našeho reálného světa. Přijdeme o kamaráda, o někoho, koho rádi vidíme, koho rádi čteme. Komu nasloucháme a komu se svěřujeme.
Kámoši z internetu jsou pak v našem životě stejně důležití, jako kámoši ze školy, z práce a tak dál.
Pro mě je také samozřejmostí, že pokud mi je na internetu někdo hodně blízký, chci jej, pokud to je jenom trošku možné, poznat i v tom skutečném světě. Zajít na pivo, na kafe a poznat se osobně. Leckdy je v tom kámen úrazu, protože na webu se leckdy člověk chová odlišně, než ve svém “First life”. Hezky o tom píše Daniel Glattauer v knize “Dobrý proti severáku” – knížka je příběhem internetové milostné romance, která nikdy nepřelezla virtuální práh – a neznamenalo to, že by byla o to horší. Leckdy se ukáže, že ten “citlivý unylý chlapec Kaplana” je ve skutečnosti bídák, mizera a nezajímavý, nevtipný otrapa. Ale taky se někdy může stát opak. Ukáže se třeba, že ta “děsně otravná vysírka Makovec” je ve skutečnosti skvělý kámoš, se kterým můžete radostně prochlastat mnohé boty.
Ne, ve skutečnosti si nepřipadám jako trouba, řeknu-li o někom, že je to kamarád z internetu. Vím totiž, že to kamarádství je opravdové a že mi přináší něco, čeho si vážím a z čeho se dá docela solidně žít.
