Tag Archives: Barbora

Barbora – díl pátý: Věci, které bolí

Na konci ulice bylo unavené tiché místo. Tenhle bar vždycky připomínal zklidněnou řeku, u které tak rádi sedají rybáři, aby na několik hodin vypadli ze svého rychle plujícího života. Stejně tak sem, Na konec ulice, lidi utíkali ze svých vnějších životů. Mlčky seděli u baru, popíjeli a někdy se dali do řeči se Simonou – zdejší krásnou servírkou.

Nevím proč, ale složení místních štamgastů bylo bez výjimky pánskou záležitostí. Když se Na konci ulice objevila dáma, téměř pokaždé byla v doprovodu nějakého muže. Nesedávaly tu zhrzené ženy, nesedávaly tu lovící fatální dámy, v tomhle byl bar jiný.

Když vešla Barbora, všechno v dosahu jejího půvabu utichlo. Nebyla z těch, jejichž tvář si zapamatujete do konce života, ale když se s ní setkáte, nevnímáte nic jiného.

A navíc – opět – byla jediná ženská Na konci ulice.

Až na Simonu.

Vešla a zamířila hned k baru. Sebejistě, ale ne povýšeně. Sedla si na barovou stoličku (Simona je měla pojmenované, tohle byla Květa) a zapálila si. Simona se vzpamatovala a zeptala se:

“Dobrý den, co si dáte?” Simona neměla ráda zákazníky,co přišli do baru a neřekli jediné slovo. A navíc, tahle holka ji iritovala od první chvíle, co ji zahlédla. Neví proč, ale už brzo se to dozví.

“Jaké máte bílé víno?”

A ještě si vybírá, pomyslela si Simona

“Rulanda, Veltlín a Chardonnay. Všechno z Kobylí.”

“Z Kobylí? Páni, to jste jediná ve Městě, gratuluju k vašemu vkusu.”

Nesnaž se mi vlichotit, buď tak hodná.

“No, díky, a dáte si teda nějaký, nebo budeme debatovat o jeho kvalitě?”

Barbora se usmála, protože takovou reakci tak trošku čekala.

“Rulanda, prosím”, řekla se špatně předstíraným úsměvem.

Když Simona přinesla dvojku, nemohla si nevšimnout vážného výrazu v její tváři.

“Dík. Mám na vás jednu otázku.”

Simona si tiše vzdychla. K práci barmanky patřilo něco, co ona nazývala osobní vrbovství. Pár lidí – v čele s Bédou, si jí tu vylévalo srdce a ona to všechno musela poslouchat. Nikdo z nich se nezeptal, jestli ona sama nemá problémy, všichni jen žvanili a žvanili o svých problémech. Ale za ty roky si na to nějak zvykla.

“Slyšela jste o tom, co se stalo Bedřichovi?”

Už podruhé za krátkou dobu se Na konci ulice zastavil čas. Protože Barbora od jakživa mluvila hlasitě, nebylo v místnosti nikoho, kdo by ji neslyšel. A nikoho, kdo by Bedřicha neznal. Vždyť pro místní byl něčím víc, než tichým a zádumčivým prodavačem v krámě, kam většina z nich nikdy nepáchla. Byl pro ně jistotou, která zmizela. Někteří ho zatracovali, někteří se na něj naštvali a jen málokdo pro to měl pochopení. Nikdo ale neznal jeho pohnutky, kromě Simony.

Vypravěč se dostává do líčení situace, kterou nikdy nezažil. Krátkou větou jedna postava řekne hned několik věcí a všechny tím šokuje: Za prvé: řekne “Já vás znám a vy neznáte mě”. Za druhé řekne “Já znám někoho, koho znáte vy” a za třetí řekne “Mám pro vás špatnou zprávu.” Dramatická situace, o jejíž popis se přesto pokusím. Myslím, že se to odehrálo nějak tak:

Němý úžas Na konci ulice dal Barboře vědět, že se novinky do Města ještě nedostaly.

“Leží u nás v nemocnici, někdo ho pobodal a není to s ním nejlepší.”

Simona zalapala po dechu a jen ztěží ze sebe vypravila “Jak moc špatné to s ním je?”

“Leží v umělém spánku. Už druhý den, je po operaci. Dostane se z toho, ale víc se bude vědět, až ho ze spánku probudí.”

“Co nejhoršího se může stát?”

To ticho není nejlepší odpovědí, docházelo Simoně.

“Ochrnutí, protože ten hajzl mu zasáhl páteř. Operovalo se to a podle doktora to bude dobré, ale to oni říkají skoro pokaždý. Bohužel se ale nedá vyloučit, že…”

“To je hrozné… Ale, kdo vlastně jste, jak znáte Bédu, a jak víte, že ho znám já?”

“Jak moc to je důležité?”

Simona se nad touhle otázkou zamyslela a došlo jí, že Barbora má pravdu.

“Vůbec. Ale stejně mě to zajímá.”

“Dobře. Bedřicha Kánského znám, chodila jsem do jeho antiku, dokud to tam nezavřel. On si mě nepamatoval, ale když krámek zavíral, šla jsem se s ním rozloučit a říct mu, jak mi bude chybět.”

“To nám všem.”

“Nejsem odsud, dělám v nemocnici v hlavním městě ošetřovatelku na jipce. Jediný, koho jsem do nedávna v tomhle městě znala, byl můj dědeček. Byl tu v pečovateláku a já se o něj starala. Nakupovala jsem mu, jezdila jsem s ním po výletech, povídali jsme si…” Barboře se vlily do očích slzy, ale brzy pokračovala.

“Dědeček miloval knihy, a nejvíc ty staré. A tak pokaždé, když mohl a měl sílu se jít projít, šli jsme do Kláry, kde jsme okukovali a nikdy si nic nekupoval, ale v takových chvílích byl hrozně šťastný. A já s ním. Pár dnů potom, co umřel, Bedřich Kláru zavřel. Nevím, co Klára znamenala pro vás, nebo pro Bedřicha, ale pro mě to bylo poslední místo, kde jsem viděla dědečkovo štěstí. Když Bedřich obchod zavřel, něco ve mně umřelo. A když jsem pak viděla jeho jméno na rozpisu na ošetřovně, zamávalo to se mnou. Nikdo nevěděl, komu podat zprávu, ale vzpomněla jsem si na vás, na tenhle bar, na tohle Město. Vrátilo se mi to všechno, stesk po dědečkovi, po Kláře… “

Barbora se otočila, aby nebylo vidět, jaké emoce zrovna prožívá.

“Nevím, co přesně se mu stalo, ale vím, že až se probudí, bylo by fajn, kdybyste tam, Simono, byla..”

“Jak znáte moje jméno?”, přerušila ji překvapeně Simona.

“Nikdy jste si mě asi nevšimla, stejně jako si mě nikdy nevšiml Bedřich, dokud jsem se s ním nešla rozloučit. Ale několikrát jsem tu byla a nemohla jsem si nevšimnout, že máte s Bédou blízký vztah. A vaše jméno je přece na dveřích.”

“Víte, Barboro, já vás taky znám. Beda o vás několikrát mluvil. Proto vím, jak se jmenujete. Myslím si, že až se probudí, bude tam chtít především právě vás.”

Barbora se smutně podívala z okna.

“To, myslím, není dobrý nápad.”

“V tom případě potřebuju znát odpověď na otázku: Barboro, kdo vlastně jste?”

“Simono, kdybych to věděla, neseděla bych tu.”

To bylo jediné, co mi Simona řekla. Jediné, co byla schopna zjistit. Zdálo se, že se nad ní zavřely vody všedního, obyčejného života. 

V nakladatelství, kde jsem momentálně pracoval, jsem šťastný nebyl. Mým úkolem bylo pročítat došlé práce autorů, kteří si mysleli, že napsali velký román. Desítky grafomanů mělo pocit, že jejich dílo mělo spasit Svět – tak se naše nakladatelství jmenovalo. Pročítal jsem ty stohy blábolů a psal zamítavé odpovědi. Zhrzení literáti pak dávali najevo svou nevoli a považovali mne za povýšeného intelektuála. Zástup Zhrzených se zvyšoval, stejně jako moje beznaděj.

V tomto bezčase jsem prožíval pravý opak toho, co při životě v Městě. Co mě vlastně odválo od místa, kde jsem prožil téměř polovinu svého života?

Příběh mého úprku se začal psát před dvaceti lety.

Byl jsem puberťák, který se lišil snad ve všem, v čem se lišit mohl. Zatímco vrstevníci prožívali své první drogové experimenty a sexuální dobrodružství, já se krčil v koutu parku, kde jsem prožíval příběhy jiných. Hltal jsem knihy, cestoval v čase a v místě a poznával tisíce lidských osudů. V mém životě nebyly horečky sobotní noci, ani kocovinová nedělní rána. Můj život, to byl Dostojevskij, Goethe, Zola a Čapek. Žádné taneční párty nebo mejdany za asistence policie, ale romantické lásky z pera mistrů. Příběhy osudové a zásadní, ale zcela vymyšlené.

A tehdy, v roce nabyté dospělosti, poznal jsem Kláru. Jedinou femme fatale mého života. Dívku, se kterou jsem načtené příběhy chtěl zažít doopravdy. Klára byla osoba z jiného světa. Nebyla – podobně jako já – zakotvena v realitě, byla to éterická duše plná životního elánu. Poznali jsme se v parku, na lavičce před zpívající fontánkou. Klára doprovázela fontánku na flétnu a v její hudbě byla cítit dětská naivní radost.

Když skončila, zatleskal jsem a věnovala mi nesmělý úsměv.

Druhý den tam byla zase a opět hrála koncert na flétnu a hrající fontánku. Stal jsem se jejím pravidelným posluchačem a za měsíc ji oslovil. Šli jsme na pivo a za dva týdny jsme se popvé milovali.

Prožili jsme půlroční románek, který skončil tak, jak velké příběhy někdy končívají. Klára věděla, že nemoc, kterou jí doktoři diagnostikovali v patnácti letech, pozvolna přebírá vládu nad jejím tělem. Když jsme se viděli naposledy, dala mi prst na rty a šeptala: “Odjíždím daleko, hodně daleko. Neptej se, kam jedu, neptej se, kdy se vrátím. Protože pro Tebe se už nevrátím nikdy. Mrzí mě, že jsi mi nestačil povědět o všech příbězích z těch Tvých románů, že jsi mi nepřevyprávěl knížky, které pro Tebe byly tak osudové. Mrzí mě, že jsem si je nikdy nemohla přečíst. Mrzí mě, že už o nich nikdy neuslyším. Buď šťastný – a nehledej mě.”

Klára byla nevidomá. Nikdy jsem se ale víc o její nemoci nedozvěděl, nechtěla o tom mluvit a já její přání respektoval. Svou nemoc brala s přesvědčením, že se to muselo stát. A jediné, co jí mrzelo bylo to, že nemohla číst.

Další den na lavičku před školu nepřišla a nepřišla už nikdy. Když jsem si o pár měsíců později – díky velké náhodě – otevřel svůj antikvariát, neváhal jsem ani vteřinu, jak se bude jmenovat.

Ten příběh se brzy roznesl po Městě a lidé si mě zařadili do škatulky “podivín”. Říká se, že čas všechny rány zahojí. Tato moje rána se ale nezahojila nikdy.

A tak se ze mne stal starý mládenec, který žil pro svou Kláru, pro vysněný obchůdek s knížkama. Vlastně mi nic nechybělo, vlastně jsem byl v životě celkem spokojený. Až když mi došlo, že ve Městě platím za moderní verzi obecního blázna, rozhodl jsem se pro změnu.

Teď, v hlavním městě nad kupou banalit, jsem té změny litoval.

Uteklo mnoho měsíců od mého posledního výletu do Města, do mého usmíření se Simonou. volal jsem jí stále často, ale na Barboru jsem se už neptal. Smířil jsem se s tím, že zmizela nadobro. Že prostě jen tak vešla do mého života, pohladila mě a odešla. Podobně, jako před dvaceti lety Klára.

Jednou jsem zůstal v redakci déle, než obvykle. Četl jsem – konečně – novelu, která měla hlavu a patu, která měla zajímavý příběh a která nebyla plná balastu. Podle všeho to bylo od člověka, který před tím nikdy nic nenapsal. Podle průvodního dopisu text vznikal jako reakce na vnitřní pocity autora, bez žádných přehnaných ambicí, z čisté potřeby se vypsat. Konečně jsem měl pocit, že čtu něco pořádného, i když bez redakčních úprav novela vyjít nemohla, ale s tím se tak nějak počítalo. Když jsem zamykal dveře do redakce, bylo už hodně po půlnoci a nezbylo mi nic jiného, než si vzít taxíka.

V hlavním městě se samozřejmě proháněly stovky a tisíce taxíků, ale ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval se žádný neukázal. Lovil jsem tedy v peněžence číslo na operátora taxi služby, když jsem najednou cítil, že se ke mně někdo ze zadu blíží. Otočil jsem se, a pár kroků za mnou byl kdosi neznámý, normálně vypadající chlap, který si mě podle všeho nevšímal. Dál jsem tedy lovil v peněžence vizitku a v matném světle pouliční lampy ji nemohl najít.

“Nemáš drobný?” ozvalo se za mnou.
“Ne,” zahuhlal jsem, věrný své zásadě nedávat žebrákům almužny.
“Kecáš, musíš mít, naval prachy.”
“Nechte mě bejt, ano?”
Dál jsem se věnoval hrabání v peněžence a nevšiml si, že ten za mnou vytáhl nůž.

*****

Dobrý den. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuju se Osud a pro tuto chvíli přebírám úlohu vypravěče příběhu. Chcete vědět, co se dělo dále, že? Chcete vědět, jak dopadl střet Bedřicha Kánského s útočníkem. Jasně, že to chcete vědět, kdo by nechtěl. Možná vám napoví, že on sám vám to povědět nemůže.

Nechte tedy konat Osud své dílo a do příště si počkejte, jak to dopadne.

Přeji vám hezký večer.

Pak jsem si vzpomněl, že se představila jako “slečna”. Ne, to přece nedává smysl – pokud mi ovšem Barbora tehdy nelhala. A nebo pokud mi neřekla celou pravdu. Nechápal jsem ale, proč by to dělala. Byl jsem zmatený a s tíhou na duši jsem usnul. 

Spát v autobuse mi nikdy nedělalo problém.

Když jsem přijel domů, hned jsem se jal volat Simoně do baru Na konci ulice. Bylo mi trapné jí volat jen proto, že po ní opět něco chci, ale ona bylo mé jediné zbylé spojení s Městem.

“Na konci ulice, prosím?”

“Ahoj Simčo, Bedřich.”

“Hele Bédo, když jsem ti vyčetla, že mi nezavoláš, tak to neznamenalo, že mi musíš volat hned, jak odsud zmizíš.”

“Já vím, Simi, jen.. je mi to trapné, ale něco potřebuju…”

“Víš co? Kdybys to nebyl ty, třískla bych ti s telefonem. Nejdřív bych na tebe ale asi tak pět minut řvala.”

“Já vím, omlouvám se, ale tohle je pro mě fakt docela důležitý.”

“Ach jo. Jsi prevít, ale mám pro tebe slabost. Tak dělej, co potřebuješ, mám tu lidi.”

“Dneska někdy kolem čtvrté hodiny byl u vás pohřeb. Nevíš, koho byl?”

“Děláš si ze mě srandu? Myslíš, že mam čas oblejzat krematoria a číst nástěnky s parte?”

“A mohla bys to zjistit? Víš, před tím krematoriem jsem tam viděl vdovu. Vlastně já nevím, jestli to byla vdova, a tohle právě potřebuju zjistit.“

“Ty ses pomát, ne?”

“Simonko, prosím… Zkus se někde zeptat, kdo měl kolem čtvrté pohřeb a kdo na něm byl, prosím…”

Na druhé straně bylo ticho. To nebylo dobré znamení.

“Bedřichu… Zeptal ses mě někdy, proč jsem vlastně sama? Zeptal ses mě někdy, proč jsem se nevdala? Proč tady žiju v tom baru jako stará panna?”

“Já…”

“Nezeptal. Nikdy jsi mě nepozval ani na to blbý víno, notabene na večeři, nebo tak…”

“Simčo…”

“Trávil si tu večer co večer, byl si tu tři hodiny každej den, vylejval sis tu dušičku a já pro tebe byla vzduch. Vždycky jsem pro tebe byla jenom blonďatá servírka, nic víc.”

“To není pravda, přece.”

“Víš co? Jdi do hajzlu, Bedřichu. Ať jednou taky poznáš, že se svět fakt netočí jenom kolem tebe. Měj se.”

A třískla mi s telefonem.

V rádiu hráli Bitter Sweet Symphony. Jak příznačné.

***

Nevěděl jsem, co mám dělat. Víc než na Barboru jsem myslel na Simču. Bylo tohle vyznání, nebo nebylo? Odjakživa jsem měl problém chápat signály přízně, byl jsem slepý vůči jasným náznakům, které by normální člověk okamžitě zachytil a využil. Simonu jsem měl rád, věděla o všech mých problémech, ale teprve dneska jsem si uvědomil, jak málo ji znám. Poznali jsme se asi před deseti lety, když si v ulici, kde jsem měl Kláru, otevřela bar. Rychle jsme se zkamarádili a já v jejím podniku trávil každý den několik hodin. Bylo to snadné, když i já, stejně jako Simona, jsem žil sám.

Teď jsem si uvědomil, jak jsem se k ní choval. Měla pravdu. Nikdy jsem ji nepozval do kina, na večeři… Nikdy jsem se nezajímal o její životní příběh. Moc jsem asi věřil v to, že mi ho řekne sama. Na konci ulice byl pro mě pravý domov, tady jsem se cítil lépe, než ve své garsonce. Tady jsem nikdy nebyl sám. Mohl jsem se hanbou propadnout, když jsem si uvědomil, co mi Simona celý ty roky poskytovala, jak mi byla vrbou i jak mě utěšovala a dodávala pozitivní náladu. Měla pravdu ve všem, co mi řekla.

Cítil jsem se jako idiot.

Hned druhý den jsem se v práci vymluvil na rodinné důvody a jel jsem zpátky do Města. Musel jsem vidět Simonu – a doufal jsem, že Na konci ulice bude prázdné a pro svou omluvu nebudu mít obecentstvo.

Jel jsem prvním autobusem a celou dobu si představoval, co jí řeknu. Jak se omluvím, co udělám… A věděl jsem, že to stejně nakonec dopadne jinak, že stejně nakonec budu ten uhrovatý puberťák, který neví, co říct.

Jiný už nebudu.

Připadal jsem si jako školák, který se přišel do ředitelny omluvit za rozbité okno nebo vulgární kresbu na klučičím záchodě, když jsem vešel do baru. Když jsem uviděl za barovým pultem tu krásnou ženskou, která mi po dlouhá léta poskytla rameno pro své splíny. A která mě měla ráda, víc než jsem si celý ty roky připouštěl.

Trapnější chvíli byste asi nevymysleli. Samozřejmě mě viděla přicházet, takže když jsem se nadechl k pozdravu, byla připravená.

“Neříkal si, že máš moc starostí a hned tak se sem nedostaneš?” řekla místo pozdravu. Mé přání, aby byl bar liduprázdný, nebylo vyslyšeno. Jeden z mála štamgastů odložil noviny a se zájmem celou scénu pozoroval. Nemohl jsem si nevšimnout pobavení v jeho oku, je dost možný, že tu byl i včera, když jsem Simče volal. Vlastně, teď se mi to zdálo nanejvýš pravděpodobné.

“Ahoj, Simono.. No jo, říkal, ale musel jsem přijet.”

“Chápu, já jsem tě poslala do hajzlu, tak jsi musel přijet pátrat po té neznámé vdově sám,” řekla s pohrdáním v hlase.

“Nepřijel jsem kvůli Barboře, přijel jsem za tebou, Simi.”

“Hele, Bedřichu, nejsem mladá nána a nestojím o soucit, to co sem ti včera řekla mě sice mrzí, byla jsem na tebe hodně hnusná, ale to neznamená, že se hned máš sebrat přijet žehlit. Jestli čekáš, že přijedeš s …,” všimla si tulipánu v mé ruce, “pugétem a já ti padnu k nohám..”

“Víš co, Simono? Co kdybys mě teď chvíli poslouchala. Fakt pro mě nebylo jednoduchý sem přijet. Ale po tý tvý studený sprše včera jsem si uvědomil, že jsem k tobě byl nespravedlivej, celý ty roky. Mrzí mě, že mi to nedošlo dřív. Ale nejsem tu proto, abych se omlouval, ale proto, abych napravil to, co jsem posral. Já nevim, proč mi to nedošlo dřív, ale prosim tě, věř mi, že to, co ti teď říkám, je upřímný. Ve všem, co si mi včera řekla, si měla pravdu.”

“Jo, to vim, to mi říkat nemusíš.”

“Jasně. A já ti prostě jenom chci říct, že tě mám rád, že v celym tomhle městě pro mě není nikdo, kdo mi je tak blízkej, jako seš ty.”

“Až na Barboru Kremkovou, co?”

Překvapilo mě, že si Simona zapamatovala její celé jméno.

“Simčo, tohle je jiná pohádka a to sem teď nepatří. Prostě, zavolej ségře, jestli za tebe může zaskočit v baru, a jdeme na oběd.” 

“A to si myslíš, že je to tak snadný? Že si sem přijdeš, s kytkou v ruce, a všechno bude v v richtiku?”

Sklopil jsem oči. Už jsem chtěl něco říct, když Simona pokračovala.

“A tu kytku mi dáš sám, nebo si ji mám vytrhnout z tvý ruky sama?”

Zazubil jsem se.

“Tak co, deme k Číňanum?”

“Nesnáším tě, Bedřichu!” řekla mi, ale viděl jsem, že se usmála.

Unavený štamgast nám na dálku připil poloprázdným půllitrem.

Strávili jsme spolu hezký den. Nakonec jsme nešli k Číňanům, protože nedávno prý na náměstí otevřeli novou pizzerii a já Simonu pozval na dobré italské víno. Seděli jsme tam asi tři hodiny a řekli jsme si všechno, co jsme si říct měli. Simča mi pověděla o svém nevydařeném manželství, po kterém se zařekla, že už nikdy nechce chlapa v domě. Řekla mi i o tom, jak jí manžel pomlouval tak dlouho, až se odstěhovala sem, do Města, začít nový život. A že já jsem byl první chlap, kterýho tady potkala. “Teda, kromě jednoho ožraly u mě v baru, kterej se tam zlil rumem chvilku předtím, než jsi přišel”. Taky mi řekla o tom, postupně mizela její zášť vůči chlapům.  A uklidnila mě: “Neboj, Bedřišku, věděla jsem celou dobu, že pro sebe nejsme ti praví, ale prostě jsem tě měla ráda a věřila sem, že nejsi poslední svýho druhu. Jenom jsem doufala, že se taky budeš zajímat o mě, o moje starosti, o moje problémy. Proto jsi mě tak včera nasral, kamaráde. Ale přehnala jsem to, omlouvám se.”

Když jsme se loučili na autobusáku, slíbila mi, že zjistí víc o té tajemné dámě v černém. O Barboře. Barboře Kremkové.