Stránky knihy lidské duše

Bude 47 hodin kdy jsem nespal. Jsem unavený, vyčerpaný a myšlenky poskakují jak delfíni nad hladinou. Ale současně s tím jsem šíleně šťastný, a zbytky emocí, které zůstaly, chci uchovat pro paměť.

Pouštím si tu Coldplay. Protože to byla jejich hudba, která tvořila poslední část prožitků uplynulého času. Fix you. Nechce se mi zkoumat, o čem ta hudba je, protože důležité jsou především emoce.

To štěstí z rozednění, z nového dne tam, kde to dobře znáte, a kde jste před víc než půl rokem prožili nepříjemný příběh.

Dva rty, které se setkaly ve společné chvíli na společném místě.

Pohled vděku, který brzy nahradí tvá přitažlivá rozpustilost.

Pohled do šedivější části tvojí duše a zamilovat si ji ještě víc.

Být přítomen náznakům, které nevidíš od člověka, který chce, abys je viděla.

Doufat, že tvá slova znamenají to, co říkáš.

Dostat dárek a dívat se na něj několik dlouhých minut.

Dotek. Letmý a nenápadný. Ale dotek.

Poznat, jak krásně a útulně vypadá tvé království. Na čas, který uteče rychleji než prásknutí bičem.

Touha vrátit se.

Odjíždět a nenechat si vzít úsměv z obličeje. Ničím a nikým.

Přijet domů po šíleně dlouhé době bez spánku, po dvou dnech a dvou nocích, kdy místo spánku byl život a jeho prapodivné nuance.

Radovat se ze zpráv, které mi chodí na mobil a ze slov, které v nich jsou.

Usnout u počítače, když sepisuju tenhle text.

Cesta, kterou mám teď pod nohama, je široká a rovná. Vidím daleko před sebe, a vím, co vidím. Ten pohled mě doprovází každou jednu minutu ze dnů, které prožívám. Stesk, touha, štěstí, radost… Ta cesta, která je teď mým cílem, není lemována růžovým sadem ani dlážděná pro příjemnou chůzi, ale je to cesta, po které chci jít a jdu, tam za tu horu.

Protože tam, tam za tou horou, tam je duha. Za modrou horou a snad ještě dál…