Vracel jsem se z Národního technického muzea, uondán a vyhladovělý. Po cestě z Letné dolů na tramvaj směr domů jsem narazil na Slepou kočičku. Už jsem tu jednou byl a spokojen jsem příliš nebyl, ale říkal jsem si, že druhou šanci si zaslouží každý. Hospoda byla příjemně poloprázdná, ani vylidněná (to nemám rád) ani přeplněná (to snesu jen v Palandě). Volné místo u velkého stolu mi vyhovovalo – rád mám na stole spoustu svých věcí na dosah.
Objednal jsem si polévku a salát (crepes, které mají být jejich specialita jsem se po předchozí nevalné zkušenosti vyhnul) – salát byl bratru za 145 korun, ale za dobré jídlo to přece člověk dá, to není nic ruinujícího. Když přinesli polévku (s dvěma opečenými tousty, proč ne), zaradoval jsem se. V mrazivém počasí horká česnečka přijde k duhu.
Ta česnečka ale silně páchla něčím umělým. Česnek byste v ní hledali marně, přesto tam jakýsi pokus o česnekový nádech byl. Byla divná, ale hlad je hlad. Po pěti lžících se u stolu objevil číšník, a s dlouhým “Taaaak” položil na stůl salát. Zahleděl jsem se do své nedojedené polévky, pak zpátky na něj a doufal jsem, že jako pochopí, že není vhodné přinést hlavní jídlo, když kunčaft nedojedl polévku, ale nepochopil a zmizel. Salát zůstal na stole.
I dojedl jsem polévku a pustil se do salátu. Už v tu chvíli jsem si myslel něco o prdelózní obsluze, ale měl jsem hlad a nechtěl jsem si zkazit náladu. Salát na první pohled nevypadal vůbec zle.
Popis z jídeláku: Salát s křupavým kuřecím masem, opečenými brambůrkami a česnekovou omáčkou. Realita: Bůhví odkud vytažená unavená zelenina, na ní se válelo pár malých kousíčků kuřecího masa, obalených v něčem, o čem jsem ani nechtěl vědět. Opečené brambůrky byly asi to nejlepší, co jsem viděl na talíři. Koukal jsem na talíř a v duchu si říkal: “Za tohle chtějí stopade?” Mezitím se objevil číšník, beze slova sebral misku po polévce a odešel.
Já nepotřebuju, aby kolem mě číšník tančil piruety a tak dál, ale určitou míru interakce tak nějak očekávám. Byl hlad, tak jsem do sebe naházel salát a dopil víno (docela dobré, to musím uznat). Odložil jsem talíř a čekal, co se bude dít.
Přitančil číšník, odnesl talíř a neřekl ani “polib si prdel, Kaplane”. Inu, vyndal jsem prkenici, že teda zaplatím. Všiml si, přišel a beze slova na mě vrhl pohled.
“Zaplatim,” řekl jsem nejsuššeji, jak dovedu.
“Ano,” pokračoval v suché konverzaci kelner.
Přinesli účet, já si ověřil, jestli voda z kohoutku, kterou jsem si poručil byla zadarmo (byla) a vytáhl jsem platební kartu.
“U nás bohužel ne,” zamumlal pikolík a já se zdravě nasral.
Co je to za hospodu, která v roce 2012 nebere platebku? Jsou podniky, u kterých to pochopit dovedu, ale pokud si Slepá kočička chce hrát na podnik na úrovni, není to tak nějak faux pas? Odpočítal jsem útratu, nechal dýško pět korun. Sbalil jsem se a vypadl. Kdyby někdo místo pozdravu řekl aspoň „Vypadni, šmejde“, ale nestalo se ani to. Nikdo si ani nevšiml, že jsem odešel. Asi je nasralo to dýško.
Slepá kočička si hraje na cosi, čemu se ve Francii říká creperie. Palčinkárna. Výzdobou to připomíná cosi mezi cirkusem a pokojíčkem infantilní pipky, která si před týdnem oblíbila kočky a chce jich mít doma co nejvíc. Creperie má mít rustikální styl, má mít úroveň a obsluhu, která nepřipomíná kyselou prdel. Slepá kočička je bohužel někde na úrovni RaJe z dob panování soudruha Paroubka.
Myslím, že po této mé druhé návštěvě jsem dostatečně poučen. Tady mě už neuvidí.
