eXil pana Kaplana

Silné příběhy nepotřebují zbytečné komplikace.

Den čtvrtý

Probuzení do nového dne bylo jedno z nejpříjemnějších, jaké jsem kdy zažil. Eva ještě spala, díval jsem se, jak spokojeně oddychuje. Neodolal jsem vzbudit ji lehkými doteky a polibky do vlasů. Procitla, otočila se ke mně a přivítala mě kouzelným úsměvem.

V tuto chvíli mi došlo, že náš příběh není příběhem jedné noci. Nezdálo se, že by chtěla, abych se oblékl a vypadl z jejího bytu, z jejího života. A mně se odejít nechtělo ani náhodou. Leželi jsme vedlle sebe několik desítek minut a pokračovali v symfonii proběhlé noci.

Když příběh dnes vyprávím zdá se mi, jako bych vyprávěl nakrášlenou pohádku, z příběhů pod lampou. Vyprávím ale příběh tak, jak si jej pamatuju, jak jsem jej vnímal já, osobně. Možná si ho Eva pamatuje jinak. Možná je pro ní méně krásný, méně emotivní. Ale tak už to s příběhy bývá, že v nás zůstávají v podobě, jak si je pamatujeme.

V jaké si je pamatovat chceme.

Ten den jsem musel odjet do centra. Měl jsem v plánu navštívit kino a nechtělo se mi to rušit. Možná jsem taky potřeboval několik hodin času na vstřebání toho, co jsem právě prožil a uvědomění si, co pro mě Eva znamená. Věděl jsem už, v tuto chvíli, že chci Evu vidět každý den mého nehodného života. Ale potřeboval jsem se nadechnout, toužil jsem mým myšlenkám věnovat pár hodin prostoru.

“Co chceš přivézt?”, zeptal jsem se Evy.
“Přivez sebe.” Na můj všeříkající pohled dodala:
“A tulipány.”

Vlastně nevím, jestli to doopravdy řekla, a nebo své přání pronesla kdesi mezi řečí a časem. Já si jej ale zapamatoval velmi dobře a věděl jsem, že bez tulipánů se večer za Evou nechci vrátit.

Když skončilo kino a já se opět vydal do Evina světa, přemýšlel jsem o tom, jak náš příběh vlastně vznikl. Pamatoval jsem si poučky “moudrých lidí”, kteří dávali na zřetel, že vznik vztahu rovná se malé alchymii. Popisovali, kolik času má uplynout mezi “kontaktáží” (slečna dá pánovi na sebe telefon nebo email) a první reakcí. Popisovali, jak má muž dělat nedostupného a jak oba musí akceptovat pravidla hry.

Pravidla daná a neměnitelná.

Náš příběh vznikl jinak. Náš příběh vznikl jakoby závanem starých časů. Časů, kdy lidem stačilo si dát najevo, že se mají rádi, a že jim je spolu dobře. Nepotřebovali žádnou taktiku a scénáře, nepotřebovali nic jiného, než se políbít a podívat se vzájemně do duše. Příběh mě a Evy popíral veškeré teorie moderního balení. Popíral vše, co mi bylo poslední dobou vtloukáno do hlavy. Neposlech jsem rady svých přátel, své milované kamarádky. Opět jsem se zachoval po svém a ukázalo se, že láska vlastně potřebuje hrozně málo.

Že stačí, když se dva lidi mají rádi a umějí si to dávat najevo. Že stačí, aby k sobě byli pozorní, vnímaví. Že stačí, aby se vcítili do potřeb toho druhého a uměli je využít ve prospěch společného užitku. Přece není nic složitého naslouchat a všímat si – detailů a náznaků tužeb.

Čistota toho, co jsem právě prožíval mi dávala naději. Naději, že není vše černé a bílé, že neexistuje jeden model partnerského vzplanutí. O to víc jsem byl šťastný za Evu, že jsem potkal zrovna ji, že sled mnoha náhod způsobil, kde dnes jsme, a co mezi námi existuje.

Když jsem přijel do Evina světa s tulipány, viděl jsem nadšení v jejích očích. Nevím dodnes, jestli počítala s tím, že jí je přivezu. Nevím, jestli by ji zklamalo, kdybych to neudělal. Radost, kterou z nich ale měla, byla (jak to alespoň dnes vidím já), nehraná.

Ten večer jsme si zase povídali, já vyprávěl o své rodině, o svých přátelích, které jsem poznal a o příbězích, se kterými jsem se díky nim seznámil. Eva byla nejlepší posluchačka, jakou jsem si mohl přát. Neubránila se sice čas od času sarkastickým poznámkám, ale o to více mě bavilo jí vyprávět vše, co jsem považoval za podstatné.

Příběh pokračoval celou noc a my jsme usnuli někdy nad ránem.

V tuto chvíli již není co vyprávět. První společná snídaně. První opravdové rozloučení na několik dní. Bude jich ještě mnoho. Každé z nich bude pro mě těžké, ale zařekl jsem se, že to nebudu na sobě dávat najevo. Vím, že se mám kam vrátit.

Vím, že příběh, byť již není o čem vyprávět, teprve začíná. Vím, že v rekordně krátké době jsme položili základy něčeho hezkého. Něčeho, co může i nemusí mít budoucnost. Budoucnost, kterou nechci domýšlet, ale na kterou se šíleně těším.

Uvědomuju si, že každá správná romantická story má mít happy end. Tato ho nemá.

Konec je totiž zatím v nedohlednu.

Přes všechnu naši snahu to jsou právě náhody, které nás vedou k vysněnému cíli.

DEN PRVÝ

Byla středa před státním svátkem. Večer. Několik chvil do konce pracovní doby, těšil jsem se na večerní akci s přáteli, o které jsem věděl, že skončí někdy k ránu (jak se nakonec doopravdy stalo). Pracuju v jednom velkém obchodě s knihami v jednom velkém městě. Práce milá, hezká – ale někdy ubíjející. Mám rád zvídavé zákazníky, ale moc jich sem nechodí. Naprostá většina si přijde pro nový bestseller a nijak je nezajímá, že v regálech našeho knihkupectví se ukrývají opravdové poklady.

Stál jsem u regálu s knížkami a přemýšlel o světě, o životě. O mém životě. Ve třiceti letech se můj život podobá ohořelému listu bulvárních novin. Kde kdo založil rodinu, kde kdo prožívá dlouholetý fungující vztah. A já? Několik krachujících vztahů, manželství… Přemýšlel jsem o tom, jak právě akce, na kterou dnes večer půjdu, mě z podobných myšlenek vždycky na několik hodin vytrhne. Z myšlenek mne vyrušil čísi hlas.

“Dobrý den, můžete mi pomoct?”

Původcem těch pěti slov byla mladá dáma, s papírkem v ruce.

“Ano, jistě, co byste potřebovala?”
“Máte tu někde mít knížku “Potulky knihami a časem” od Antonína Přidala, a já jí nemůžu najít, váš kolega mě poslal někam sem, ale nikde tu není.”

Podíval jsem se do počítače, knížku přinesl – a po cestě mi začlo svítat. Mladá sympatická dáma, a hledá Přidala. Autora, kterého mám rád.

“Tady ji máte, a že jsem tak smělý – vy máte Přidala ráda?”
“Slyšela jsem o té knížce v rozhlase, tak jsem se na ní chtěla podívat.”
“Aha, no já mám Přidala hodně rád, ale o téhle knížce jsem vůbec neslyšel, až teď od vás, tak děkuju!”
Konverzace pokračovala, vyprávěl jsem o tom, jak mám rád Přidalův překlad Pana Kaplana, a tu krásnou sympatickou dívku to očividně zaujalo. Bez přemýšlení jsem ji odkázal na beletrii, kde si pana Kaplana může prohlédnout, a ona odešla.

Odešla.

Díval jsem se za ní, jak odchází. Jak mizí z mého života. Po kolikáté už? Po kolikáté jsem už podobnou příležitost nedokázal využít ke seznámení se? Nadával jsem si do blbců, ale pak se to stalo. Ne, nesmím ji nechat odejít. Podíval jsem se do počítače a zjistil jsem, že na skladě máme poslední výtisk – záminka je na světě.

“Jirko, počkáš mi tu?” houkl jsem na kolegu a vydal se do oddělení beletrie. Celou dobu jsem se modlil, aby tam dívka byla. Abych ji oslovil – a hlavně aby tam byla ta knížka.

Byly tam. Pan Kaplan i dívka. Knížku stále hledala, já ji viděl už z dálky – přece jen tahle knížka je pro mě jedna z kultovních a poznal bych ji i v naprosté tmě.

“Říkal jsem si, že ji nebudete moct najít, tady je,” oslovil jsem slečnu a ta se lekla. Tedy, to, že se lekla jsem se měl dozvědět až o pár dní později.

“Teda, vy jste hodnej. Děkuju!” řekla, usmála se, a já začal tušit.

Tušit, že teď musím něco udělat. Navázat řeč, a potom – co potom? Nevěděl jsem, ale spoléhal jsem na náhodu, nebo na nějaký náhle se objevivší nápad. Stočil jsem řeč na knížky Isaaca Bashevise Singera, jehož některé povídky Přidal překládal a ona poslouchala. Se zájmem, nevěděl jsem, jestli byl zájem hraný, či ne – ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Vyprávěl jsem o Singerových knihách, o jeho příbězích, o jeho touze zachovat v psané formě jazyk jidiš, o všem, co jsem se kdy o něm dozvěděl. Slečna poslouchala, ukazoval jsem jí knihu po knize a bušilo mi srdce.

Byl jsem ve svém živlu, ale uvědomoval jsem si, jak je ta osoba krásná. Paradoxně jsem si vůbec nevšímal toho, jak vypadá – její tvář jsem zapomněl okamžitě, co poté odešla. Ale vnímal jsem gestikulaci, barvu hlasu, jak se usmívá, jak voní a jak je nadšená pro literaturu. To všechno mi imponovalo, uhranulo. Ne, ta nesmí odejít jen tak, říkal jsem si v duchu. Mezitím jsme řeč stočili na antikvariáty, a dívka po mně chtěla nějaké tipy.

Všiml jsem si, že brzy budeme zavírat. Omluvil jsem se, že už je tolik hodin. A pak jsem udělal něco, co jsem nikdy předtím neudělal.

Jako bych sám sebe viděl z nebes mluvit, s nervozně intonujícím hlasem: “Tak co kdybyste mi na sebe dala mailovou adresu, pošlu vám ty tipy na antiky, a tak?”
“No jasně, dám” řekla a já v mrákotech vyndal ožmoulaný zápisník, vylovil jsem tužku a nadiktovala mi mail. Tužka nepsala, ale já si adresu zapamatoval. Každé písmeno z ní.

Stejně jako její jméno. Eva.

První z prvních.

Podali jsme si ruce, a já odešel. Vlastně, mít křídla, tak jsem létal sem a tam; přesně tak jsem se cítil. Kolegyně mě po cestě zastavila, a ptala se, proč jsem tak rozzářený, ale uspokojivou odpověď nedostala.

Večer jsem šel na party, kde jsem se dobře bavil až do svítání. Několik lidí se mě ptalo, co se se mnou stalo tak zásadního, že svítím jak reklama na Františka Křižíka, ale neodpovídal jsem.

Protože jsem ještě přesně nevěděl, co se to vlastně stalo.

V kapse jsem cítil zápisník s její adresou, a v hlavě mi pořád zněl její hlas. Její smích, její všechno. Podobu jsem si nezapamatoval, vůbec jsem nevěděl, jak Eva vypadá. Ale věděl jsem, že to je nejkrásnější osoba, kterou jsem potkal za dlouhou dobu. Viděl jsem v ní to, co jsem dlouho u žádné osoby neviděl.

Vracel jsem se noční tramvají z hospody, a došlo mi, co se dnes poprvé stalo. Poprvé jsem se osmělil, a poprvé jsem si řekl o kontakt na někoho, koho jsem nechtěl ztratit ze svého života.

Nevěděl jsem, co všechno se stane. Nevěděl jsem, co budu psát v dopise, až se probudím. Nemohl jsem tušit, co všechno mi příští dnové přinesou.

A nemohl jsem tušit, že to nebylo poslední Poprvé, které jsem v tomto příběhu zažil.

Pokračování? BUDE!