Tweeter button Facebook button

Nepřítel národa

flattr this!

Koupit dům v téhle vesnici nebylo těžké, nikdo tu už bydlet nechtěl. Jen těch pár starousedlíků, lidí přes sedmdesát let, kteří už neměli chuť se stěhovat za lepším. Jinak odešli všichni, hlavně jejich děti.

Jednou měsíčně sem přijela knihovna, tři hodiny dopoledne tu byl otevřený obchod, který měl jen základní věci – chleba, mléko, nějaké sýry a tak. Vietnamci, kteří tu dva roky provozovali obchod, to zabalili taky. Pro těch pár lidí, kteří tu dožívali, se to nevyplatilo.

Nastěhoval jsem se sem, nic jiného mi nezbývalo. Do města, kde jsem bydlel předtím, jsem se vrátit nemohl. Lidi mě poznávali, vyhýbali se, matky si chytali své děti, když jsem šel poblíž – v obchodě mi nic neprodali, dokonce i ten pošťák dopisy pro mě záhadně házel na zem, místo do schránky.

Odstěhoval jsem se do téhle díry, protože mě tady nikdo neznal.

Za měsíc za mnou přijede manželka s dětma, děti mají problémy ve škole, učitelé jsou na ně přísnější, než na jiné děti. Děti si s nima nechtějí hrát a nadávají jim. Manželka má v práci malé peklo. Házejí ji klacky pod nohy. Nedostává žádné prémie – jen základní tarifní mzdu. A to všechno kvůli mně.

Kvůli tomu, co jsem udělal.

A tak jsme se rozhodli začít tady znovu. Od píky, na zelené louce. Já, protože jsem pořád bez práce (nikde mě nechtějí zaměstnat, vždycky se najde důvod, proč vyberou někoho jiného), jsem mohl jet hned.

Žili jsme ve středně velkém městě, ve městě, kde se sice lidé vzájemně neznali, ale jak bylo potřeba na někoho ukázat a upozornit, bylo to děsivě snadné. Rozkřiklo se to hrozně rychle: “To je on!” “Kdo?” “No přece ten, ten… víte kdo?” “Aha! To je vážně on!” Kvůli jedné malé lidské chybě, kterou dělají v tom městě všichni jsem se stal nepřítelem národa.

Udělal jsem chybu. Byl jsem za ní potrestán a odsouzen. Nikdy jsem neříkal, že jsem nevinný – svou chybu jsem naopak vždycky přiznával. Možná i to lidi iritovalo – říkal jsem totiž, že to, co jsem udělal, dělají snad všichni, dnes a denně. Jen oni měli to štěstí, které jsem já neměl.

A tak jsem koupil tenhle dům. Měli jsme našetřeno a budeme prodávat byt, ve kterém zatím ještě bydlí manželka s dětma, ale ty už taky přijedou, příští měsíc, až děti dochodí školní rok.

Nikdo mě tu nezná. Lidé mě zdraví, baví se se mnou a ta paní v tom obchodě je na mě milá, jako na mě byli milí celý život. Je to už pár let, co byla moje fotka na titulní straně všech novin s těmi nejhanlivějšími popisy. Plivali po mně v bulváru i v rádoby seriozních novinách. V televizních reportážích mě pranýřovali, lezli nám do soukromí, odchytávali děti ve škole a nenechali nás na pokoji. Dlouhé týdny, snad i měsíce. Bylo to mnohem horší, než to, co přišlo potom. Vězení. Ale i tam – všichni věděli, kdo jsem. Co jsem udělal.

Tady se mohu dát do řečí s paní Truhláčkovou, která sedí každý den ráno na lavičce a pozoruje, jak tohle místo odchází. Ptala se, odkud jsem. Řekl jsem jí, že zdaleka a že tu začínám nový život. “Na to má každý nárok,” řekla mi. Jenže tohle mi řekla proto, že neví kdo jsem. Věřím tomu, že kdyby to věděla, dopadlo by to úplně stejně. Osmdesát  lidí v téhle vesnici neví, kdo je jejich nový soused. Diví se, že se sem nastěhoval někdo mladý. Ale uvěřili tomu, že toužíme po božském klidu na vesnici, navíc obklopené hustým lesem.
***
Mezi lidmi se o tom začlo mluvit asi dva týdny po tom, co se k němu nastěhovala manželka s dcerou a synem.

“Někoho mi připomíná” – “To mně taky, jenom si vzpomenout koho.” “Někde jsem ho viděl.” “To já taky, ale vědět tak kde…”

To téma rezonovalo celou vesnicí. Nikdo o tom nemluvil nahlas, a nedávali na sobě nic znát. Byla to stará generace vychovaná ve slušnosti a úctě, ale zvědavost – ta byla přece jen silnější. Opatrnými otázkami se snažili získat střípky mozaiky minulosti té šťastně vypadající rodinky, která koupila jeden z volných domů na kraji vesnice, ve kterém už nikdo nebydlel dobrých deset let.

Do vesnice čas od času zavítal na návštěvu někdo z dětí místních obyvatel. Obvykle proto, aby splnili své společenské povinnosti, nebo aby se přijeli ujistit o tom, že dědictví po jejich rodičích a prarodičích je stále tak bohaté, jako při poslední návštěvě.

“Vezmi si ještě buchtu, vždyť se podívej, jak seš zase vyzáblej.”
“Děkuju, babi. A povídej mi něco.”
“Ale co bych Ti povídala, tady se nic neděje. Akorát před měsícem se tu zabydlela nová rodina, jsou fajn.”
“Nová rodina? Kolik jim je?”
“Děti sou prej teď na druhym stupni, budou chodit vedle do města na základku, od září.”
“Zvláštní, proč se přestěhovali sem?”
“Že se jim tu líbí, říkali. No, je půl desáté, půjdeme do konzumu, možná tam pana Pavla potkáš, chodí každé ráno pro mléko, co tam vozí z kravína.”

Šli. Pan Pavel už čekal před obchodem, jako každý den. “Babi, povím Ti, kdo to je. Tenhle člověk před pěti lety zabil Hlinku. V Karlových Varech.”

Z lesů, které vesničku obklopovaly, se zvedla chladná vlna.

Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém – tentokrát znělo téma “Skrytá identita”. Povídku “Tajný ctitel” můžete najít na tomto úžasném blogu.

Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>