Muži, kteří nenávidí ženy, bez kompromisu

Vždy je tak trochu riskantní jít na filmovou adaptaci vaší oblíbené knížky. Hrozí totiž, že vaše představy a představy filmařů se mohou zásadně lišit, a vás tak čeká nepříjemné zklamání. S tímto jsem včera šel na filmové zpracování knížky Muži, kteří nenávidí ženy, a doufal jsem, že zklamaný nebudu.

Zklamaný bych byl, kdyby se tvůrci filmu odklonili od děje, od charakterů postav a kdyby atmosféra a prostředí filmu byli jiné, než v knize. Po dvou a půl hodinách jsem ale z kina odcházel s pocitem, že tohle se prostě povedlo.

Příběh je prostý. Novinář Mikael Blomkvist je odsouzen na tři měsíce do vězení za pomluvu, nastoupit má ale až za půl roku. Kontaktuje ho továrník Vanger se žádostí o pomoc s vyšetřením desítky let staré záhady: zmizení své neteře. Ta před 40 lety zmizela za záhadných okolností a továrník Vanger je přesvědčen o tom, že ji někdo zabil. Mikael začne rozkrývat spletitou síť vztahů v rozvětvené rodině a tuší, že se zde skrývá děsivé tajemství. Má na to půl roku, než bude muset nastoupit do výkonu trestu. Do případu posléze vstupuje podivná postava hackery a punkerky Lisbeth, která vyšetřování dává nový směr a novou šťávu.

Lisbeth Salanderová – nejzajímavější postava celého filmu a samozřejmě tím pádem i celé románové trilogie. Je to postava, u které vás nic nesmí překvapit. Její životní styl je na hony vzdálen konzervativnímu Švédsku a tak vzbuzuje nevoli. Noomi Rapace, která ji ve filmu hrála, se povedlo něco úžasného. Člověk by i věřil tomu, že Noomi Rapace je skutečnou psychopatkou, a ne talentovanou herečkou. Lisbeth je zde skutečná, reálná a bez jakýchkoliv kompromisů.

Všimněte si, že jsem toto slovo použil i v nadpisu tohoto článku. Je to důležité. Protože čeho si nejvíc cením na tom filmu je právě toto. Ta knížka, pokud ji neznáte, je totiž plná krutých, na první pohled stěží zfilmovatelných scén. Čekal jsem, jak si scénárista a režisér poradí se scénou brutálního znásilnění Lisbeth vlastním poručníkem i se scénou tvrdé odplay (protože Lisbeth neodpouští). Výsledek předčil veškerá má očekávání – je to skutečné, žádné obezličky pro citlivé diváky. Přesně tak to podle mě má být, v USA by ten film nikdy v téhle podobě do kin nešel, protože producent by se bál, že dostane přísný rating. Moc se už těším na to, jak si s tímhle poradí David Fincher, který dostal na starost americký remake. Fincher je znám tím, že umí (vzpomeńte si na Zodiaca), ale zde je laťka nastavena mimořádně vysoko.

Pro tenhle film je důležité herecké obsazení. Jak Mikael tak Lisbeth prakticky neslezou z plátna. Jejich charaktery jsou tak propracované (Stieg Larsson si na nich dal opravdu záležet), že špatné obsazení ve filmu může být osudové. I zde byly mé obavy liché. Mikael je správně drzý sympaťák a Lisbeth – to je prostě psychopatka každým coulem, která má ale křehkou duši a v jádru dobré srdce.

Překvapil mě Sven-Bertil Taube v roli Henrika Vangera – jako by z oka vypadl mé představě románového předobrazu. Stařík, který mnoho let teskní po své zmizelé neteři. Člověk, který je v čele koncernu plném nesmiřitelné nenávisti mezi příbuznými. Je dobře, že dostal ve filmu poměrně hodně prostoru, protože herectví tohoto pána patří k třešničkám na tomto skělém dortu.

Ve filmu sice chybí několik momentů z knihy – do dvou a půl hodin prostě takovouhle bichli jen tak nenarvete. A tak se film točí jen kolem hedestatdského případu, a malá část filmu je pak věnovaná Lisbeth. Možná je škoda, že zrovna Lisbethin případ je zde jen naznačen, nevysvětlen. Nevíme, proč se její poručník chová tak, jak se chová, proč má poručníka (to můžeme pochopit z náznaků) atd. Mám ale za to, že to bude podrobně rozebíráno v dalším díle, který prostě musíte vidět :)

Palec (všechny palce co mám) nahoru.