Tweeter button Facebook button

Krabice

flattr this!

Minulost začíná ve chvíli, kdy skončila budoucnost.

A tak tu jsem sama. Sama ve třípokojovém bytě v centru Prahy, kterej si mohu dovolit platit jenom díky regulovanému nájmu. Sedim tady v pokoji, ve velkém křesle starym přes padesát let, stejně starým, jako bylo naše manželství, moje a Františkovo. Umřel mi dva dny před naší zlatou svatbou, na kterou jsme se těšili a svolali jsme spoustu hostí, ale nakonec se nekonala. Místo ní byla o týden později smuteční hostina. Na tu skoro nikdo nepřijel. Lidi asi nechtějí být smutný, nechtěji si připustit, že něco skončilo. A taky si lidi obvykle nechtějí připustit, že věci byly jinak, než jak si mysleli.

Takže tu sedim v tom hlubokym starym křesle a na klíně mám krabici. Věděla jsem o ní dlouho, asi pět let. Ležela ve skříni v pokoji mého muže, František a já jsme posledních pár let každej spal v jiné místnosti, hrozně chrápu a budilo ho to. O té krabici mi jednou řekl, že jestli umře jako první, mám ji otevřít. Do té doby ne – prý bude lepší některé věci nechat zatím spát.

Jasně, že mě to znepokojovalo, ale věřila jsem mu, že mi to neříká jen tak, pro nic za nic. Věděla jsem, že pro to má dobrej důvod – byl to přece můj František, kterýho jsem poznala ve své první a poslední práci hned pár dní potom, co jsem tam nastoupila, byl o sedm let starší a byl to fešák k pohledání, každá od nás ho chtěla, ale jediná já jsem ho mohla mít. Pro sebe, sobecky.

Od pohřbu uplynulo pár dní a já pořád odkládala tu chvíli, kdy krabici otevřu. Přemýšlela jsem, co tam na mě čeká. Co v ní najdu. Bála jsem se. Že tam bude něco, s čím se nedokážu smířit. Věděla jsem už, že to je něco, co se týká Františka. Jenže, já ho chtěla mít pro sebe – než umřu – pořád takového, jakého jsem ho měla.

Sedím tu a krabice mě pálí v ruce. Je lehká, zatřesu s ní, ale nic neslyším. Něco se uvnitř pohnulo – co to asi může být? Dokument? Nějaká fotografie, díky které mám všechno pochopit?

František měl asi nějaké tajemství. Byla jsem si jista, že nikdy neměl milenku. Možná chtěl, vždycky se kolem něj motaly hezký holky a čím víc stárnul, tím větší to byl sekáč. Já jsem zestárla po třetím klukovi, holku jsme nikdy neměli, a bylo to na mně poznat. Franta ne, až do šedesátky neměl jedinej šedej vlas, jeho husté černé vlasy lidi fascinovaly a přitahovaly. Byl vysokej, štíhlej, měl kouzelnej úsměv a uměl to s ženskejma. Ale nikdy mi nezahnul, to vim určitě. Nemohl by mi to udělat.

Co může být v té krabici… Snad něco, co se týká doby, než jsme se poznali? Bylo mu už třicet let a věděla jsem, že byl ženatej, ale nikdy o tom nechtěl mluvit. Sama jsem na to přišla, až když jsem se potkala s jeho kamarádem Lojzou (jedinej chlap kromě Franty, kterej mě chtěl sbalit). Ale když Lojza pochopil, že to nevím, víc mi neřekl. Ani Fanda mi nic neřekl. Jen to, že je to pryč, je za to rád, a nechce se k tomu vracet. Měla jsem ho ráda, moc ráda, a tak jsem se víc neptala. Byli jsme spolu dlouhých padesát let, ale dodnes nevím, jestli to byla láska. Nikdy mi neřekl “Miluju Tě” a ani já jemu.

A nebo je v té krabici něco, co se mnou nesouvisí? Snažila jsem se vymyslet, co by tam mohlo bejt, ale raději jsem toho nechala. Dokud si realitu vymýšlíme, nežijeme naše životy. Žijeme něco, o čem si jen myslíme, že je pravda, ale ve skutečnosti to je úplně jinak. A my se pak necháváme naší vybájenou realitou ovlivnit a kazíme si ten opravdovej život. Tohle nemam ze sebe, to mi celou dobu říkal František – raději se mě stokrát zeptej, než uděláš předčasnej závěr. On byl hrozně fajn, uměl na cokoliv říct něco chytrýho.

Začíná se šeřit. Brzo na to neuvidím a svítit nechci, od  doby, co mi František umřel jsem ještě nerožla. Ani televizi nepouštím, ani rádio, chci tu mít klid, ticho a vzpomínky na mého muže. Chci aby tu byl, abych stále ještě slyšela jeho hlas, už odcházející, mizející, slábnoucí.

Krabičku odkládám. Na jeho tajemství si budu muset počkat. Možná ho ani nechci znát. Možná bude lepší, když František zůstane v moji duši v podobě, v jaké si ho pamatuju.

***

Vyklízíme byt po babičce, umřela před týdnem. Skoro nic neměla, všechny knížky rozdala, oblečení bylo staré, nepoužitelné, ani v charitě ho nechtěli. Zůstalo tu pár drobností – a vínová sametová krabička, která stála na televizním stolku místo televize, kterou nám babička krátce před smrtí dala.

Otevírám krabičku, která je prázdná. Je v ní vlastně jen jeden přeložený papír. A na něm dědečkovým krásným písmem:

“Bětko, po skoro padesáti letech, když už prdím do hlíny, Ti to můžu říct: Miluju Tě.”
František.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>