Od nepaměti člověk usiluje o pozornost. Chce být viděn, aby mohl oslnit, zaujmout, zůstat v paměti druhých. To se nemění. Mění se ale způsob, jak toho lidé dosahují. Nová doba přinesla více možností – a ne vždy to vede k dobrým výsledkům.
Zatímco v dobách minulých bylo snadné v uniformní mase vyniknout, dnes už to tak snadné není. Tehdy stačilo mít bony a sehnat si plísňové džíny, a rázem se z vás stala hvězda kolektivu. Nebo bohatí příbuzní na Západě, kteří byli ochotni poslat něco z nedostupného ideálu. Tu knihu, která u nás vyjít nesměla, tu módní Burdu nebo podobně “luxusní” věci. Dnes tím nikoho neoslníte. Dnes je potřeba jít dále, výše, hlouběji.
Po uvolnění poměrů tak začly závody v zajímavosti. Mít lepší oblečení. Lepší mobil. Lepší všechno. To a další bylo cestou nejen k udržení obliby ve “smečce”, ale také žádostí o pozornost. Bylo to mnohem jednodušší, než “něco” dokázat. Čím výstřednější oblečení, čím více hi-tech výbava, tím více in a více světel ramp.
No a pak přišel internet. Se svým kouzlem i svými svody. Kouzlem dozvědět se hned co nevíce, ale svody zdánlivé anonymity. Objevily se první pubertální blogísky. Dost třpytivé, dost volající, dost prosící o vytouženou pozornost. Děvčátka si na nich vymýšlela své erotické příhody, chlapci se chlubili tímtéž, ale jinými slovy. Něco podobného zná určitě i redakce časopisu Bravo, kam chodily do rubriky Láska, sex a něžnosti těžko uvěřitelné příhody dětí, které žádaly trochu toho místa na slunci. Ale i těch blogísků najednou bylo jako máku a vyniknout mezi nimi už nebylo snadné.
Děcka se začla nudit. Objevila kouzlo cigarety, kouzlo marihuany a dalších svinstev – je přece třeba být cool, nikdo nechce být šedou nezajímavou myší v rohu místnosti. Nechala si dělat na svých tělech bizarní projevy drsnosti. Piercing, tatoo, a další věci, o kterých nechci ani psát. Čím víc ujetější výzdoba těla, tím víc zmrzačený nositel přitáhnul pozornost. Tím více mu plácali po ramenech a říkali “Seš hustej, vole, seš hustá, vole”.
Jenže, ani to nestačilo. Svět se mění. Média jsou cestou ke slávě. A je třeba toho využít.
Nedávno jsem viděl článek o tom, jak jistá holčina na facebooku (snad, nebo na twitteru, detaily nejsou pro tento článek podstatné) napsala, že byla cestou domu znásilněna. Šla na výslech, kde po nějaké době přiznala, že si to celé vymyslela. Chtěla být zajímavá, chtěla, aby se o ní vědělo, mluvilo, psalo. Vymyšlená znásilnění nejsou novotou, ale v mediálním věku mají větší grády.
Když jsem o tom vedl diskuzi na facebooku, někdo tam napsal velmi zajímavý, ale pro mne dost smutný scénář. Snad prý je jen otázkou času, kdy se někdo chopí kvéru, a půjde vystřílet školu, kostel, ulici. Aby vybil svůj hněv nad společností a aby na sebe upozornil. Halo halo, tady tady! Média těmto činům budou věnovat velkou pozornost, drama jim přináší čtenáře, to potřebují. Na Západě jev ne neobvyklý, který k nám jisto jistě brzy dorazí.
Napadlo mne v této souvislosti, že zatímco v minulých časech bylo třeba takové tetování nebo určitý styl oblékání projevem příslušnosti k nějakému hnutí, k nějaké myšlence, teď se to víc stává prostředkem zaujmout. Není to určitá myšlenková vyprázdněnost, nebo dokonce znásilnění symbolů?
Zatímco dříve se mladí radikalizovali proto, že se stavěli na odpor vůči systému, vůči společnosti, dnes je to nástrojem, jak se dostat do médií. Pár takových jsem viděl na protiparoubkovské demonstraci. Poznáte je podle toho, že máchají zápěstím s náramkem před objektivem fotoaparátu tak mocně, až se fotograf smiluje a vyfotí je.
Jak zastavit nedobrý vývoj? Média by si měla uvědomit nebezpečí, které představují. Měla by si uvědomit, že je hranice, za kterou by neměla zajít. Měla by přivřít dvířka pandořiny skřínky, které se pomalu začínají otevírat.
Dříve, než se stane neštěstí.
zajímavá úvaha…