Příběh naplněné touhy
(psáno 16. září 2009)
Málokdy se mi stane, abych našel to, co hledám. Málokdy se mi stane, že dostanu to, co chci. Málokdy se mi stane, že mě sled náhod dovede k něčemu, po čem dlouho toužím. Dnes se mi to stalo. Dámy a pánové, mé milé čtenářky a čtenáři, dnes se s vámi chci podělit o příběh naplněné touhy. V hlavní roli nikoliv žena, ale: kniha.
Když jsem byl poprvé před lety v Bretani, v kraji mého srdce, okamžitě jsem si to tam zamiloval. A stejně tak vše, co s Bretaní jakkoliv souviselo. Nejvíc mne tam uhranula příroda a život, který byl tolik podobný mému vysněnému ideálu. Když jsem se tehdy vrátil, slyšel jsem o knížce mně do té doby neznámého Františka Kožíka „Bretaň, dcera oceánu.“ Zkoušel jsem shánět, ale bez úspěchu. Bylo jasné, že tahle knížka prostě patří mezi ty nedostupné, a brzy jsem se s tím smířil.
Vzdal jsem to, ale touha ve mne žila dál.
Letos, když jsem byl v Bretani podruhé, jsem o Bretani, dceři oceánu opět slyšel. Od naší paní průvodkyně, která také Bretaň milovala, a milovala i tuto knížku. Citovala nám z ní, a touha se opět přihlásila o slovo.
Vrátil jsem se z dovolené a bylo mi smutno. Tak moc jsem si tu knížku chtěl sehnat, protože jsem si mezitím přečetl, že František Kožík byl do Bretaně hodně zamilovaný, a dokázal o ní psát neskutečně krásně. Kdo znáte jeho knížky – v první řadě fantastického Největšího z Pierotů, tak víte, že psát opravdu uměl. Stejně jako před lety jsem ale opět narážel na kroucení hlavy v antikvariátech i po bazarech – knížka prostě nebyla.
Mám několik milovaných antiků v Praze, jednou o nich napíšu víc. Ale dva nad nimi vyčnívají. Jeden v Růžové ulici a druhý v Hybernské, naproti Masarykovu nádraží. Do obou antikvariátů chodím několikrát do měsíce, nasávat nádhernou atmosféru krásné literatury a objevovat zapomenuté poklady. A pokaždé se ptám antikvářů, zda-li se Bretaň, dcera oceánů neobjevila. Pokaždé je reakce stejná: nemáme, neviděli jsme ji dlouho, hodně lidí se po ní shání.
Když nemáte naději na naplnění své touhy, život není příliš veselý. Naděje, byť není vidět, však často žije.
Dnes byl zvláštní den (vlastně včera). Zdálo se mi, že je kolem málo úsměvů, málo příjemných lidí a příliš mnoho mraků a nevraživosti. Těšil jsem se, jak půjdu po práci rovnou domů, a vyspím se z toho nepovedeného dne.
Když jsem chtěl vyjít z Luxoru, u východu byl dav lidí. Nevím proč, nečekal jsem to a překvapilo mne to. I otočil jsem se, že půjdu zadním východem. Náhoda? Snad. Prošel jsem do třídy Politických vězňů i vzpomněl jsem si, že jsem dlouho nebyl v Růžovce v antiku. Vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl poohlédnout po Jak jsem vyhrál válku. A když už jsem tam byl, narazil jsem tam na známou milou tvář pana antikváře a zeptal jsem se, jako obvykle, na Bretaň.
Pochopitelně neměl. Opět mi pověděl, že se po ní hodně lidí ptá, a dlouho se neukázala. Smutně jsem poděkoval, zaplatil Jak jsem vyhrál válku, a šel na tramvaj, že teda jako už opravdu pojedu domů. Venku před antikem jsem potkal dávnou spolužačku, kterou jsem měl vždycky moc rád. Prohodili jsme pár slov – pospíchala na cvičení. Šel jsem na tu tramvaj – a ani nevím proč, šel jsem dál, do Dlážděnky. Snad náhodné setkání s kamarádkou, která pro mě ztělesňuje hezké vzpomínky na dobu, kdy jsem denně chodil po antikvariátech, změnilo mé plány. Došel jsem do Dlážděnky a opět se utvrdil v tom, že po knížce se slehla zem.
Vzpomněl jsem si, že jsem potřeboval koupit žárovky, a tak jsem se vydal k Labuti. Čekal jsem na přechodu přes Hybernskou, a když naskočila zelená, já se otočil – a ani nevím proč, došel jsem do mého milého antiku naproti Masarykově nádraží. Neřeknu vám, co mě tam vedlo. Prostě se mi tam zachtělo, měl jsem čas, tak proč to nevyužít. Pozdravil jsem se s milým pánem, který tam seděl a přemýšlel jsem, jestli jsem ho zde už někdy viděl. Prohlížel jsem si knížky a vychutnával nádhernou atmosféru tohoto ráje na zemi. Kdo to tam znáte, mi jistě dáte za pravdu. 1. Podzemní antikvariát, jak se jmenuje, je opravdovým balzámem na knihomolovu duši.
Kožíka neměli, ani jsem v to nedoufal. Stál jsem nad velkým stolem a koukal po náhodných pokladech, a našel jsem Romeo, Julie a tma. Knížku, do které jsem byl v pubertě zamilovaný a neměl jsem ji doma, takže jsem si ji nesl jako malou satisfakci za další zklamání. Pán se usmíval, a já si říkal, jak mám tohle místo nehorázně rád.
A pak jsem mezi řečí pronesl. „Víte, skoro mi je blbý se ptát, ale nemáte Bretaň, dcera oceánu od Kožíka?“
Čekal jsem všechno. Úsměv, ironický úšklebek jako ve Dlážděnce, kam chodím jen ze zvyku a kde se hodně zkazili… Ale pánova reakce mi okamžitě vyrazila dech. O to více, že několik minutek předtím jsem si uvědomil, jaké všechny náhody mne sem dovedly. Říkal jsem si: „Tolik náhod najednou, to určitě musí být znamení. Určitě tu knížku mít budou.“ A pak jsem zklamaně konstatoval, že náhody prostě někdy nevedou k tomu správnému cíli.
Jenže, tyto vedly.
Pán se rozzářil a povídá: „Počkejte! Tu jsem tu někde viděl“. Podlomily se mi kolena a brblal jsem něco o tom, že jestli ji doopravdy mají, jsem šťastný člověk. Pán chladil mé nadšení tím, že si není tak docela jistý. A za pět vteřin řekl „Ejhle, tu je“ a podal mi ji.
Stál jsem tam jako opařený. Pomalu mi docházelo, že má touha došla naplnění. Že toto není sen, ale realita. Že stojím v nádherném antikvariátu, kde mi pokaždé bylo dobře, a že držím v ruce knížku, po které toužím tolik let.
Pán zaznamenal mé nadšení a potěšilo ho to. Usmíval se na mě a odpovídal na mé zmatené výkřiky. Za minutu jsem byl na vzduchu, a popadal jsem dech.
Držel jsem knihu v náručí a cítil jsem něco moc fajného. Asi jako když poprvé držíte v náručí vytouženou krásku.
Chcete nějaké poučení z tohoto mého příběhu? Jakkoli se vám vzdaluje vidina naplnění touhy, nevzdávejte ji. Je to jak s láskou – ona přijde, o to se nebojte. A přijde tehdy, až ji nebudete vůbec čekat. Dovede vás k ní sled toho, co zde pojmenovávám „náhodou“. Ale jestliže máte cíl a dojdete k němu, byly to náhody? Nebyla to prostě cesta, po které jste měli jít? Jsem rád za to, že existují touhy. Jsem rád za to, že existují „náhody“. Jsem rád za to, že se dovedu radovat z maličkostí.
Ačkoliv tato knížka pro mne rozhodně maličkostí nebyla, a není.
A jaká že knížka je? Neměl jsem o ní zkreslené představy? O tom snad někdy příště :)
