Otázky v zatáčce a tragický omyl druhého odboje
Mercedes Benz zpomalil do zatáčky, jeho jediný pasažér si prohlížel chodce na chodníku a další, čekající na tramvaj. Jeden z chodců najednou odhodil kabát, který dosud držel přes ruku a vstoupil před auto do vozovky.
„Halt“, zařval na poslední chvíli Heydrich a Klein zastavil.
V mužově ruce, skryté dosud pod kabátem, byly jakési papíry.
„Guttentag, herr Obergruppenführer“ řekl slušně muž.
Ve stejnou chvíli přistoupil k autu z boku další muž a cosi vyndával z aktovky.
Heydrich odpověděl slušně na pozdrav a zeptal se pánů, co si přejí.
„Rádi bychom se na něco zeptali“ promluvil druhý a pořád štrachal v aktovce.
„No prosím, prosím pánové, spěchám sice na letiště, ale jistě na mne počkají.“
Slova se zase ujal muž s kabátem a papíry, do kterých co chvíli nahlížel.
„ Chtěli jsme se zeptat, kdyby Vás chtěl někdo zabít, a kdyby se mu to třeba podařilo, co by se asi dělo potom, jestli by to Čechům tak nějak prošlo?“
Heydrich se zasmál. „Mě že by někdo chtěl zabít pánové? Jako někdo z Čechů? To se mi nezdá.“
Řidič Klein vypnul motor a vystoupil z auta, to bude asi na dlouho.
„Ale přece jenom, zkuste si to prosím představit“. Přidal se muž s aktovkou, ve které evidentně nemohl něco najít. Pár papírů mu vypadlo na zem.
„Pánové, pánové, jsem jenom jeden z mnoha funkcionářů strany, komu by to za to stálo?“ oponoval skromně Heydrich.
Muž s kabátem zase nahlédl do papírů: „Kdybyste byl tak hodný a zkusil si představit, že bychom třeba já a kamarád tady na Vás teď stříleli ze samopalu.“
Teď se začal smát Klein, zasmál se tak hlasitě, že se na něho jeho pán káravě podíval a paní na chodníku se otočila.
„Vždyť byste se netrefili.“ Řekl otcovsky Heydrich.
„Nebo bych na Vás třeba hodil bombu“ řekl vzdorovitě muž s brašnou.
„A kde byste ji asi vzal?“ zasmál se Heydrich
Oba muži, ten s kabátem i ten s aktovkou se dívali do papírů a chvilku to vypadalo, že jim došla řeč. Pak zase promluvil ten s kabátem.
„Víme, že to není správné, takhle se ptát na odboj, ale zkuste se prosím zamyslet, co by se potom dělo.“
Heydrich zvážněl a zamyslel se. Klein se pořád usmíval a v jednu chvíli to vypadalo, že si polohlasem opakuje: „Ty by ses stejně netrefil.“
„Jsem jenom voják, musím počítat s tím, že na mě bude někdo střílet. Ale myslím, že vůdce by to naštvalo. Asi by, jak ho znám, chtěl zavádět stanné právo, popravovat spoustu lidí a možná by i nechal vypálit nějakou českou vesnici.“
Oba muži na Heydricha civěli. Pak se zase osmělil ten s kabátem:
„Jako že by za Vás, s prominutím jednu mrtvolu, nechal zabít víc lidí?“
„Je to pravděpodobné.“ Odpověděl stroze Heydrich a podíval se na hodinky. Evidentně ho debata přestávala bavit.
„No tak Vám děkujeme.“ Řekli téměř současně oba pánové, jako by měli vše předem nacvičené. Zdvořile se uklonili a odcházeli ulicí V Holešovičkách. Heydrich ještě zaslechl, jak ten s aktovkou říká tomu s kabátem:
„Vidíš, já Ti to říkal, že se s ním raději osobně poradíme a že nemá cenu ho zabíjet. Ještě, že jsme včas posoudili prostředky a výsledky. Co kdyby Hitler kvůli tomu fakt někoho nechal zabít? Takhle bude klid, stejně odlétá do Francie.“
—
Tento článek je zajímavým doplňkem současné a aktuální diskuze o třetím odboji a činech odbojové skupiny bratří Mašínů. Autor je ředitel nakladatelství Academia.