Category Archives: Mikrostorky

Nemám jméno, a tak mi říkejte, jak chcete. Jsem Pozorovatel, pozorovatel lidských životů. Nemám sebemenší vliv na to, jak budou žít, co budou žít a s kým budou žít. Vím ale to, co oni zatím nevědí.

Pozoruju ženu. Krásnou, plavovlasou, vysokou, štíhlou a elegantní. Ano, tohle je přesně ten druh ženy, která si je vědoma své krásy. Nemám takové rád. Sedí v restauraci v centru Prahy, kam dnes šla poprvé. Restaurace se jmenuje Palanda, a dala si tu schůzku.

Pozoruju muže. Spíš kluka, něco málo přes dvacet let, rozčepýřený blonďáček, trošku chlapecký vzhled, ale ve tváři má něco tvrdého. Přebolenou bolest, přetrpěný život, pevné rozhodnutí. Ten kluk stojí na Florenci, jen asi šest set metrů vzdušnou čarou od restuarace, kde měl teď, v téhle chvíli být.

Pozoruju ženu. Sedí nad dvojkou červeného vína a kouká na hodinky. Půl osmé. Už tu měl být, přece nikdy nechodí pozdě. Nikdy se neopozdil, nikdy nepřišel na místo setkání jako druhý, a to i když ONA přišla třeba o deset – dvacet minut dříve. Začíná být nervózní. Proč ho vlastně poprosila, aby sem za ní dneska přišel? Před dvěmi lety se poznali, ona se mu líbila, on jí už méně. Ale nudila se, tak s ním začla chodit, jen tak, pro zábavu. Nikoho neměla, nechtěla být sama, a taky si chtěla užít sex. Strávili spolu několik nocí u něj doma, a týden pod stanem na Karlštejně. Jí to stačilo, jemu ne. Zamiloval se do ní, ona do něj ne.

Pozoruju muže. Čeká na autobus, který ho má odvést pryč ze světa, kde neumí žít. Pryč, daleko. Daleko od lidí, které tu má rád, ale bohužel (a to ještě neví) ne dostatečně daleko od lidí, kteří mu ublížili. Myslí si, že uteče. Jak ale můžete utéct sám před sebou? Před vlastními vzpomínkami? Před vlastní minulostí? Před vlastní bolestí? Myslí si, že uteče. Že uteče před ní, před Viktorií. Že uteče před ní, před Kateřinou. Že uteče před ní, před Sašou. Před nimi možná uteče, možná že je už nikdy ve svém životě neuvidí. Ale nikdy neuteče před tím, před čím utíká. Před zklamáním.

Pozoruju ženu. Osmá hodina už za chvíli. Sedí, pije už třetí skleničku červeného a kouří červený máčka. Před měsícem – po skoro dvou letech, mu napsala. Že ho chce vidět. Že chce napravit to, co tehdy pokazila. Že jí prostě chybí jeho klid a jeho starostlivost, kontrast k její divoké povaze. A zas, několik milých nocí plných vášně, sexu – a ta rána, kdy jí hladil a šeptal “dobré ráno”. Po několika dnech ale zase utekla. S tím, že na ní má přestat myslet, protože je pro ní příliš dobrý. Že by s ní nebyl šťastný, že by mu ubližovala. Trápila. Věděla, že to udělat musí. Když to neudělá, ublíží mu. Tedy, aspoň si to tehdy myslela. Nepřipustila opak.

Pozoruju muže. Autobus přijíždí, nastupuje do něj. Před dvěma dny od ní dostal sms. “Napravim vse, co jsem posrala. Das mi sanci? Pondeli 19:30 Palanda.” V první chvíli zajásal. Na tuhle zprávu přece tak dlouho čekal! Kolik nocí nespal, kolik dní strávil po hospodách, po barech, nebo ve městě u řeky s flaškou vodky a snažil se přepít svůj smutek? Když mu napsala, že všechno napraví, zažil silný pocit zadostiučinění. Ale včera se všechno změnilo. Ne, nedovolí jí to. Nedovolí jí potřetí udělat to samé. Potřetí mu ublížit tak, že ho to srazí na dno všech den. Už na to nemá sílu, nemá sílu si nechat ubližovat. A tak na místo dnešního srazu nešel. Za pět minut přinese číšník – jeho kamarád – Alžbětě dopis.

Pozoruju ženu. Začíná mít divný pocit. Stalo se mu něco? Přece by jí napsal, aby se omluvil, že nemohl přijít! Dneska ho chtěla vidět, aby se mu za všechno omluvila… Za dobu před měsícem i před dvěma lety. Za všechno ošklivé, co mu řekla, za všechnu bolest, kterou způsobila (byť on sám ji na sobě nikdy nedal znát, ona ji i přesto vycítila).Chtěla se mu omluvit, poprosit ho o odpuštění a požádat, jestli by to s ní ještě zkusil. Už si je jistá, že on je ten, kdo jí má přinést do života to, co tam chybí. Už nepochybuje, už ví, jakou blbost udělala. Chce ho poprosit, aby jí to tentokrát uvěřil… Aby jí znovu uvěřil… Ví, že jí uvěří. Musí jí uvěřit. Protože tentokrát…

Pozoruju číšníka, jak k ní přichází.

“Vy jste slečna Alžběta?”
“Jsem, ano. Co se..”
“Tomáš vám tu nechal dopis.”

Pozoruju číšníka, jak pokládá dopis na stůl před ní, Alžběta se snaží uvědomit si, co se právě stalo. Tomáš nepříjde. Tomáš jí poslal dopis. Tomáš…

Pozoruju Tomáše, jak jede v autobuse a za sebou nechává Prahu. Myslí si, že se sem už nikdy nevrátí, ale já vím, že to není pravda. Tomáš se podívá na hodinky – osm hodin. Zrovna teď Alžběta začíná číst dopis, který jí napsal. V duchu si opakuje slova, která umí nazpaměť.

Bětko,
loučím se. Teď už si pochopila, že nepřijdu. Nemohu přijít, protože kdybych přišel, uvěřil bych tomu, co říkáš. Uvěřil bych tomu, že máme další šanci, že to tentokrát vyjde. Já a ty. Náš společný příběh. Možná by to zase na chvíli byla pravda, ale Bětko, ruku na srdce, teď tomu možná věříš, ale budeš tomu věřit za týden? Za měsíc? Za rok? Za deset let? Nemyslím. A tak jsem nepřišel a posílám místo sebe má slova. Musíš vědět, že opouštím Prahu. Opouštím ji a jedu daleko, nehledej mě. Nenajdeš mě a i kdybys to udělala, nechtěl bych se s Tebou vidět. Opouštím tenhle život, kterej jsem neuměl žít a zkusím to někde jinde odznovu. Pochop to prosím a nehněvej se na mě. Přeju dobrý život. Tomáš

Pozoruju Alžbětu, jak chce zaplatit útratu, ale číšník si od ní nevezme jedinou korunu. Povídá jí, že dneska to je na účet podniku. Lže jí. Tomáš ho poprosil, aby mu pak řekl, kolik tam Bětka utratila a zaplatí to sám.

Pozoruju Alžbětu, jak venku nasedá do taxíka a jede domu. Neschopna mluvit, neschopna slyšet, neschopna jít. Neschopna ničeho. Sama se diví, že jí to tak sebralo – vždyť ona byla za mrchu, ona byla ta, která ubližovala. Proč má najednou tenhle pocit.

Pozoruju Tomáše, jak mizí. Dívá se z okna ven a není schopen udržet slzy tam, kde by měly být. Začíná svého rozhodnutí litovat? Ano, začíná. Vlastně toho litoval, už když ten dopis odevzdal dneska odpoledne v té Palandě. Kolikrát chtěl zakřičet na řidiče tohoto autobusu: STŮJTE! Kolikrát chtěl z autobusu vyskočit, a odjet zpátky za Alžbětou, zpátky do života bolesti, do života trpkosti – ale do života lásky. Kdosi mu kdysi řekl, že láska stojí za všechnu bolest, kterou může způsobit. Není on ten srab, který utíká před bolestí – neutíká před tím, co si prostě každý z lidí musí prožít? A není ten svět krásný tím, jak bolest odchází, jak přichází úleva? Možná, neví. Ale nezakřičel na řidiče, nevystoupil z autobusu. Odjel. Alžběta ho už nikdy neuvidí.

Pozoruju Alžbětu, jak přichází domů, zatáhne rolety, pustí si Mika Oldfielda a lehne si do postele.

Alžběta ještě neví, že si za dva týdny uvědomí, že nepřišla menstruace.

Alžběta ještě neví, že za osm měsíců porodí krásnou holčičku. Která bude mít Tomášovy oči.

Překvapení.

Jsem Soudce. Mám v ruce osud lidí, kteří se dostali na hranu Zákonů. Zákonů světa, ve kterém dobrovolně žijí.

Jsem Soudce. Důsledný vykonavatel Práva, obhájce Morálky a vykonavatel Spravedlnosti.

Jsem Soudce. A Člověk.

Nemám slitování.

***

“No tak. Dělej už, budeš to mít studený.”
“Vždyť já už jdu.”
“A dosol si to, já moc nesolim.”
“To je dobrý.”
“Ne, jen si to dosol. Počkej, dosolím ti to sama.”
“Jo, dík.”
“A nesrkej, kdo to má furt poslouchat.”
“Promiň, nebudu.”
“Ježišmarjá, zase se hrbíš? Chceš mít křivý záda?”
“Nechci.”
“Tak se nehrb, kdo se má pak na tebe koukat, jak tam v tý síni sedíš nahrbenej.”
“Tak jo.”
“Od kolika máš dneska stání?”
“Od desíti.”
“Přijdu se na tebe podívat, jestli zase nemáš ohrnutý rukávy.”
“Ale nebude to nic zajímavého, jen obyčejný rozvod, tam snad ani nechoď….”
…
“Dobře, takže v deset hodin.”

“Tady sem ti připravila svačinu, tu si vezmi sebou.”
“Ale my tam máme kantýnu.”
…
“Jo, já si ji vezmu. Tak já už musim jít, ještě předtím musím udělat nějaké papíry v kanceláři.”
“Takže v deset si říkal, jo?”
“Jo, v deset.”

***
Na tohle jednání se těším, fakt že jo. Vlastně to není nic zajímavého, obyčejný banální rozvod, jaké řeším v jednom kuse. ON podal žádost, ona se nepřipojila, takže tu máme klasický sporný rozvod.

Nepříjemný pro účastníky, teda minimálně pro jednoho z nich, ale pravý ráj pro mě. Dám mu to sežrat. Nemusel bych, ale zákon mi v tomhle dává volné pole působnosti. Norma praví, že v takovém případě soud řeší důvody rozvodu.

Skvělé. Vím, že je nakonec rozvedu, ale dám mu to sežrat. Nechal svou manželku kvůli nějaké couře, jak ONA uvedla ve vyjádření.

Jsem Soudce, z Ústavy i ze zákona správce jejich příběhu. Jsem to já, kdo bude mít konečný verdikt nad jejich příběhem, kdo udělá tu poslední tečku za jejich manželstvím. Budu neústupný, a nedám mu to vůbec zadarmo. Ne snad proto, že podváděl svou krásnou ženu. Ne snad proto, že by se mi sželelo té křehké dívky, té krásné modrooké blondýnky.

Dám mu to sežrat proto, že mohu. Že mám tu MOC. Proto, že JÁ jsem Soudce, oni nejsou nic.

Soudní síň je můj palác, moje království, má domovina. Zde jsem Ten, kdo rozhoduje. Zde jsem Ten, kdo má moc. Nejsou malé a velké role, ale jen malí a velcí herci, to prý někdo řekl a já to podepisuju. Mé role velké nebývají. Ale dokážu si užít každou – i tu malou.

Jsem tu Pán a mé slovo je tu zákonem. Když čtu rozsudek a začínám frází “Jménem republiky”, dávám tomu patřičnou dávku patosu. Když mi někdo během jednání odmlouvá, uzemním ho pokutou. Když si někdo stěžuje, udělám mu to ještě horší. Zde, ve svém Paláci, si mohu dovolit všechno.

***

“Přezuj se.”
“Ano, mami, přezuju.”
“Koupil si pivo? Udělala sem chlupatý knedlíky.”
“Promiň, zapomněl jsem.”

“No jasně, jak jinak. Jako tvuj otec. Co si člověk neudělá, to nemá. Prosimtě mi řekni, na co ty furt myslíš.”

***

Jsem Soudce. Mám své malé království, kde jsem pánem nad lidskými osudy. Jediný osud, nad kterým pánem nejsem, je ten můj.

A nebo se pletu?

Po deseti letech. Po deseti letech se vracím do místa, kde jsem se před třiceti lety narodil, kde jsem chodil osm let na základní školu a kde jsem poprvé dostal pusu od holky.

Deset let jsem se potloukal, ze školy jsem odešel po půl roce nicoty, pak jsem tak různě brigádničil, někdy jsem makal na černo a tak, jak už to tak někdy v životě bejvá. Deset let jsem do mé rodné hroudy nezavítal a upřímně řečeno mě to ani moc nenapadlo.

Ale pak po nějaké době se mi začlo stejskat, protože přece jen domov je domov, to je marný, tomu se nic nevyrovná a pokud se má člověk kam vracet, má v životě nějaký pevný místo, říkal jsem si. A tak sem jednou zavolal mámě, která už ani nevěřila tomu, že někdy přijedu – že se ukážu poslední víkend v červnu.

“To tu bude zahradní slavnost, to je super, že přijedeš”, nadšeně mi říkala mamka do telefonu a já si říkal, že to je vlastně dobrý, že aspoň po letech uvidím kluky ze školy a možná i tu holku, co mi tehdy na seníku dala toho hubana a pak mi ukázala kalhotky a nic víc. Tak jsem se těšil a červen se pomalu blížil, a pak tu byl konec a já přijel.

Na zámku lidí jak na zájezdě do Polska zkraje devadesátejch let, na pódiu hrál oživlej Elvis a před pódiem na lavičce seděli pacienti s pitíčkama a vypadali hrozně šťastní a já si říkal, jestli taky někdy takhle vypadám šťastnej, ale asi ne, člověku někdy nestačí ke štěstí to, že vidí někoho, kdo vypadá jako Elvis. A pak jsem nad tím přemejšlel a říkal jsem si, že to je vlastně škoda, že nám někdy ke štěstí nestačí tak málo, že ho hledáme tam kde není a nevidíme, tam kde je.

Elvis zpíval Love me tender a já se šel podívat na atrakce v zámecké zahradě, a říkal jsem si, koho všeho tu nepotkam, tak možná tu Marušku, nebo toho Honzu co mi jednou přebral holku, nebo kluky Mystíkovi, co jsme jim nadávali do šprtů a oni nebyli, ale nikde nikdo. Tak sem si sednul na lavičku, v kelímku Bernarda, co tam točili a kouřil jsem a užíval si, že je hezký počasí.

“Tomáši?”, ozvalo se kousek ode mě. Nebyla to kalhotková Maruška, ale její sestra Petra. V kočárku jedno dítě, na vodítku za sebou druhý.
“To se mi snad zdá, Tomáši, co tady děláš?”
“Tak přijel sem, podívat se po těch letech, to víš, jeden stárne, vzpomíná na dětství.”
“No jo, a co vlastně děláš?”
“Hele všecko a nic, teď teda zrovna makam v jednom obchodě, ale to víš, na furt to neni, a perspektiva žádná… Koukam, že sis pořídila svišťata, s kym to máte?”
“S Pepou Kabrdou, to víš že jsme spolu chodili už jako děti ne?”
“To vim, to vám to spolu vydrželo tak dlouho jo?”
“Tak víš jak to tady chodí, ne? Výběr moc neni, tak skončíš s prvnim klukem, kterej ti přinese kytku a je ochotnej s tebou mít děti.”
“Hm.”
“A co ty, sem se doslechla od tvý mámy, že ses rozvedl jo?”
“Jo jo, vloni v létě. Podruhý.”
“No jo, jak v tom nejsou děti, co…”
“Asi tak, no… A kde vůbec dělá Pepa?”
“Ale vedle ve městě, v jedný továrně, co tam postavili japky na zelený louce, montujou tam něco do televizí… Tak jasně, že nadšenej z toho neni, ale prachy mu dávaj dobrý a nechovaj se k nim nijak zle, takže se vlastně má líp než většina lidí tady z vokolí.”
“To je fakt, viď. Von si člověk někdy uvědomí, že to málo co má je vlastně hodně.”
“No jo, ale já si nestěžuju, mám chlapa co ho přitahuju i po patnácti letech, dvě zdravý děcka, rodiče sou taky v pohodě, fakt dobrej život. No hele já musím letět, malá chce na skákací hrad. Měj se Tome, ráda sem tě viděla a přijeď někdy, zajdeme do hospody a pokecáme.”
“Jo jo, tak já se někdy zastavim, čau.”

Petra šla odešla a já zůstal sám se svým životem. Když sem přijel sem, na zahradní slavnost do léčebny, čekal jsem, že tu potkám pár známých, jen tak si pokecáme o blbostech a o tom, kam nás zavál vítr změn a najednou sem tu viděl holku, která byla stará stejně jako já, měla dvě děti, manžela a byla hrozně šťastná. Teda aspoň tak vypadala.

Nevydržel bych další takový setkání a tak sem radši šel do hospody na pivo. A celou cestu sem si opakoval: “Nežiju nějak blbě?”

Malý bar na metru, unavená barmanka a na stěně televize s filmovým kanálem. Pár místních štamgastů, kterým se zdálo, že noc je ještě mladá. Leč, půlnoc už dávno vystoupila ze své skrýše.

U stolku pod televizí sedí mladý pár. Vypadají smutně, ona při slovech kouká ven do tmy, on se dívá na špičky svých bot. Nevím, co řeší, v báru houstne dým, a já je vlastně ani nepozoruju, jen jim jednou za čas přinesu dalšího panáka vodky a malé pivo.

Sedí od sebe tak daleko, že se mohou dotknout jeden druhého, ale nedělají to. Smutek v jejich očích mizí s přibývajícím alkoholem v jejich tělech a zdají se najednou tak uvolnění, on jí něco vypráví, ona se mu směje, a čas od času ho nenápadně kopne do kolene – kouří jednu za druhou, on i ona, a v báru houstne dým.

Nezastavitelné hodiny posouvají čas daleko za půlnoc. Ti dva sedí blíže u sebe, dívají se do očí a já se k nim zdráhám chodit s nabídkou další lihoviny a orosené potěchy. Nechci rušit jejich chvíle, které se zdají být tak důležité, pro oba. Když ONA odejde na záchod, nemohu si nevšimnout, jak se ON za ní dívá, jak odchází, a dívá se za ní, i když dávno zmizela za rohem, v útrobách nehostinné toalety. No jo, Alcron nejsem, to ne.

Vidím na jejich očích jakýsi spor, on vypadá nejistě, ona přesvědčeně. Čekám, jak to dopadne, tyhle spory někdy končí vášnivým objetím, a nebo vášnivou hádkou. Pak ale vidím, jak ho bere něžně za ruku – a v jeho očích vidím rozpačitý klid. V baru houstne dým, a houstne i atmosféra mezi nimi. Když ON odejde na záchod, jeden ze štamgastů se chce za tou osamocenou holkou vydat, ale zadržím ho a přejedu prstem po krku. “Lehni, magore.”

Začínají jezdit první denní tramvaje, a on už sedí u ní, drží ji za ruku, objímá a v jejich prostoru je více něhy a emocí, než v celém okolním světě. Nepamatuju se, kdy naposledy jsem něco takového tady viděla. Tady se většinou chlastá, hraje forbes, sleduje fotbal nebo hokej nebo se tady řeší banální problémy. Ti dva si nevšímají okolního světa, a řeší něco mnohem důležitějšího: sama sebe.

Už k nim ani nechodím, a snažím se nevěnovat jim pozornost. Je to ale těžké, protože je na ně moc hezký pohled, pohled který se dneska už tak moc nevidí. Nevím, kdo jsou, nevím, proč skončili zrovna tady – v tak brutálně neromantickém prostředí mezi hodinou duchů a svítáním. Nevím, jaký je jejich životní příběh a co bude následovat, až zaplatí – ale pro tuhle chvíli je to nejsilnější okamžik, jaký jsem tu zažila.

Odchází. Vidím ještě, jak ji venku bere za ruku, a jdou k metru. Asi se už nikdy nevrátí, ale pamatovat si je budu dlouho.

Poznali se na koncertě. Sedla si k němu, když osaměle nad pivem vstřebával dojmy z muziky. Byla opilá, on taky. Povídali si o blbostech, ale líbila se mu. Odešla a ani se nestačili představit. Pamatoval si jen jméno. Hezké jméno. Viktorie. Vítězství.

Náhoda chtěla, že si ji o několik týdnů později našel na facebooku. Měli společné známé, to nevěděl. Líbila se mu pořád, možná ještě víc. Stav: nezadaná.

Několik měsíců pak nic, ona nepsala jemu a on nepsal jí. Nereagovali na sebe, nekomentovali ani nelíbovali své příspěvky. Zapomněl na ní.

Pak najednou zčista jasna – začla mu dávat “Líbi se mi”, a jednou pozdě večer se rozkecali u jednoho jeho odkazu.

Než šel spát, strávili spolu tři hodiny na chatu. Podíval se na její profil. Stav: nezadaná.

A tak ji pozval na koncert. Šla, prý ráda. Koncert se povedl a povedlo se i jejich druhé setkání. Zamiloval se. Hrozně rychle, jak to snad dokáže jen on.

Pozval ji na pivo, šla ráda. Povídali si o spoustě věcí a jemu se zazdálo, že jsou oba na stejné vlně. Večer se ještě podíval co má v profilu. Nezadaná. Nechápal to, tahle skvělá holka nikoho nemá? Napadlo ho, že asi bude lesbička.

Přesto to udělal. Poslal dlouhé vyznání a pozval ji na rande.

Odmítla. Se slovy, že má dlouholetého přítele.

Podíval se do jejího profilu na facebooku a viděl tam: Nezadaná.

Na takových situacích je nejhorší, že v jedné krátké vteřině zničí všechno hezké.

Sluníčko se opíralo do lidí čekajících na nejbližší tramvaj. Lidi všeho věku, všeho povolání, všech stylů.

Přede mnou stála povedená blondýna, vysoké dlouhé nohy, hrdé držení těla a hezky tvarované hýždě v upnutých džínech.

Nebyl jsem sám, kdo si všimnul. Vedle mě stál postarší rozklepaný staříček, jednu ruku opřenou do francouzské berle a druhou rukou si prohrabával svůj prokvetlý plnovous.

Pozoroval to, co jsem zrovna v tu samou chvíli pozoroval já.

„Šáh by sis, co?“ pomyslil jsem si.
„Já vlastně taky,“ pomyslil jsem si hned potom.