Je to už nějakou dobu, co jsem poznal Věru Noskovou, co jsem se osmělil, našel si její email, napsal a vzniklo kamarádstv, terého si vážím. Tehdy jsem se osmělil proto, že jsem chtěl poznat člověka, díky kterému jsem opět začal číst současnou českou beletrii. Bylo to krátce poté, co jsem dočetl Věřinu knihu Bereme, co je a co jsem nad ní st
Chraňme muže
rávil několik hodin fantastického času. Chtěl jsem poznat, kdo za tou knihou je. A tak jsem šel na autogramiádu spojenou s autorským čtením v rámci veletrhu Svět knihy.
Letos v březnu jsem od Věry Noskové dostal dárek. Její dosud nevydanou povídku s tím, že ji mohu, pokud budu chtít publikovat na svém blogu. Tento týden vycházejí Věře další dvě knížky, a tak Vám jako ochutnávku tuto povídku nabízím.
Věra Nosková: Jak jsem si šla půjčit sáně
Jsi skutečná básnířka!
Přesně tohle jsem toužila slyšet, jako se poutník na Sahaře potřebuje napít vody. Seděl proti mně, rozzářeně hleděl střídavě na lejstra s básněmi a na mou vybarvičkovanou tvář a vyštajfovaný hrudník a nasával přitom vůně z kuchyně jemně vykrouženým chřípím. Měl trošku šišatou hlavu s výkonným mozkem. Přečetl tuny knih, takže jeho úsudek něco váží.
Jak jsi přišla na tuhle matoforu? žasl a citoval: Jsem přítmí pod křídly a předjitřní plavé víno ředěné dětským krápáním. Pokrčila jsem šťastně rameny a napadla mě jako odpověď věta z Hrabalovy povídky; je to ve mně jako v koze, ale proč zmiňovat kozu, když je řeč o lyrice, a on recitoval dál: Vzduch nožem pohladil Teď bychom milovali jak ti, co krájí nikdyvíc a zavřel oči, aby mi předvedl, jak náruživě si to představuje. Servírovala jsem. Na otázku, jestli mu chutná, obrátil nábožně oči v sloup.
Takže to bysme měli. Jsem úspěšná jako ta vrána, která v bajce lišáka napojila, nakrmila a navrch ještě rozveselila. Jenže co bude dál? Přece zkušený redaktor literární redakce nenechá skutečnou básnířku ladem?! Nenechal. Během toho roku mi vydupal tři desetiminutové básnické pořady v rozhlase, seznámil mě s kamarádským šéfem okrajového nakladatelství, které vydávalo básnické prvotiny, a vzdělával mě; při našich obědech barvitě líčil bizarní, dojemné příběhy velkých českých básníků, počínaje těmi prvorepublikovými. Kultivovaný intelektuál a starý mládenec vystudoval literaturu, byl sezdaný s literaturou, pomalu na nic jiného nemyslel a sám básně psal, jak jinak.
Jednou se to muselo stát, v zámku vchodových dveří zachrastily klíče. Klika cvakla, manžel vchází do dveří! A tehdy spatřil, jak tomu cizímu chlapovi podstrojuju! Zatrpkl, nemluvil se mnou týden, možná dva. Vyvařování jsem stopla, nedalo se svítit, můj muž je teritoriální tvor.
Přece by nám nelhali
Básně jsem tvořila od devíti let, psala jsem je poté desítky let a tajně jsem doufala, že jsem skutečná básnířka, zatímco mě má milovaná babička častovala větou: na tvoje básničky ti sere pes. Nijak moc mě okřídlená věta ženy z lidu nezkrušila, ale uvědomovala jsem si, jistě i vinou údernosti toho hanobícího tvrzení, tragikomičnost svého usilování. Jednou za rok mi někde hrstičku veršů otiskli, ale co z toho. Jako skutečnou básnířku mě vnímalo jen pár kamarádů, kteří ovšem také básničkovali a brali jako psychologický servis vzájemné chválení. Až mnohem později jsem zjistila, že amatéři prostě jsou k sobě hodní, hecují se k výkonu a foukají si vzájemně na bolístky, zatímco tam nahoře, mezi veřejností akceptovanými psavci, studeně fičí. Přesto, že to amatéři tuší, každý touží z teplého chumlu vystoupat na horské štíty, mezi osamělce.
Přibližně deset let předtím, než jsem poznala uznalého redaktora se šišatou hlavou, se přihodilo toto: Konečně jsem dala dohromady rukopis první básnické sbírky! Závěrečné práce na sbírce provázelo jisté zneuznání, které sice manžel nevyjádřil tak neomaleně jako kdysi babička, ale zato výmluvnými gesty. Jednou mi například položil k opravované básni bobek, který lezoucí synek vytrousil z pleny, aniž jsem si toho v zápalu boje o přesnou metaforu všimla.
Moji blízcí nevědí, že jsem žena – tank. Přehoupnu se přes nerovnosti terénu, přebrodím řeku, řítím se obrněná k vzdáleným obzorům bobek nebobek. Skrývám ve své povaze slonici, v duši užovku, v mozku orlici, jsem tichá voda provzdušněná přesvědčením, že moje chvíle ještě přijde! Sbírku jsem nazvala, nevím proč, Bach v pět hodin ráno. V Praze byla tehdy nadúroda básníků. Nebudu se doprošovat, tlačit se ve frontě, rozhodla jsem! Vyrůstala jsem ve Strakonicích a později bydlela pár let v Písku a pak v Českých Budějovicích, neměl by být problém hodit se na krk nakladatelství Růže v jihočeském krajském městě. Poslala jsem jim tedy desky s rukopisem a čekala, co se bude dít.
A teď považte, milé děti, co to bylo tehdy za podivné časy! Internet nebyl, domácí počítače neexistovaly, mobily jsme neznali, i když ze stromů jsme už slezli. Posílali jsme si po pošťácích papírové dopisy a kdo měl telefon, mohl se přes operátorku, která ho po čase milostivě spojila, dovolat třeba až do těch Českých Budějovic! My byli ovšem chudá rodina bezpartajního vědeckého pracovníka a telefon jsme neměli. Ale ani koupelnu, vlastní záchod či předsíň, byt byl po rusku rozdělený mezi dvě partaje – ale to sem nepatří. V našem doupěti nebylo ani sucho, ani teplo a denní světlo se prodíralo úzkým oknem hledícím do betonového dvorku, ale to sem také nepatří. Hleďme si poezie. Já jen že ten bobek na mém psacím stole ilustroval naši celkovou situaci.
Za několik měsíců mi z Růže potvrdili, že mou básnickou sbírku obdrželi a předali ji k posouzení lektorům, takto vysokoškolským pedagogům vyučujícím literaturu. No toto! Byla jsem polichocena a znejistěna, srdce se mi scvrklo. Nezbývalo než čekat s hrdostí napnutou na skřipci. Mám to složité, už ve škole mi bylo protivné být věčně posuzována, hodnocena, známkována… S autoritami vedu vnitřní i vnější spor, který začíná námitkou: Jakým právem mě… No a teď mě budou vážit na lékárnických vahách ve věci, která je mou nadějí, trestí duše, bolavou nejistotou, ctižádostí, láskou… Ve věci lyriky.
Starala jsem se o synka, drncala hodiny s kočárem po blízkém parku – Folimance, aby měl přívod čerstvého vzduchu – byt zaváněl plísní – vařila jsem, šila, uštrikovala jsem si klóbrc, myla věčně nádobí, prala a krmila jsem to výstavní a bystré batole a učila ho první slova… Můj muž každé ráno vyvařil a vypral pleny a pak odkráčel na fakultu ke svým zkumavkám a centrifuze, kde setrval často až do půlnoci. Když synek usnul, pročítala jsem si znovu a znovu Bacha v pět hodin ráno a nacházela chyby, jejda jejda, běda mi. Představovala jsem si občas ty vzdělané lektory, jak se nad mými řádky ušklíbají, obracejí oči v sloup, červeně zatrhávají. Mizerové!
Cítila jsem se opět úplně stejně jako Kohn, co si šel k Roubíčkovi půjčit pro děcka sáně. Nasněžilo a Khonovic byli chudí jako my, ani sáňky neměli. Tak šel za Roubíčkem, který ale bydlel v pátém patře. V prvním patře mu šlo hlavou: Roubíček sáně má. Dokonce dvoje. Ale je na svoje věci opatrný. V druhém patře si vzpomněl, že je soused docela lakomý. Ve třetím patře mu bylo už jasné, jak to nejspíš dopadne. Poníží se, a Roubíček ho odežene od dveří. Ve čtvrtém patře zalitoval, že se vůbec za Roubíčkem vydal, no ale když už vylezl tak vysoko… V pátém patře zazvonil, Roubíček vylezl ze dveří… A víš ty co, Roubíčku?! Strč si ty svoje sáňky do prdele!
Pokud jde o nakladatelství Růže, nacházela jsem se teprve v prvním patře.
Jednou za půl roku jsme si vyměnili s redaktorem Pláškem dopisy. Dával mi naději, vybízel k trpělivosti. Zdálo se, že Bach v pět hodin ráno nevzbuzuje vyloženě nevoli redakčních straníků. Milé děti, tehdy totiž o našich životech rozhodovali členové a hlavně funkcionáři komunistické strany. Dovede si představit, že by nějaká politická strana rozhodovala o tom, jestli můžete studovat, smíte-li jet do ciziny a dají-li vám byt? Vypadá to jako totální kravina, ale tehdy to byla realita. Náš všednodenní život, věčná frustrace, skrývaná nenávist.
Druhé patro na cestě k Roubíčkovi: Za další rok mi Plášek sdělil, že nakladatelskou smlouvu nedostanu, leda až knížka vyjde. Prý: kdybyste nám něco vyvedla, tak abychom vám nemuseli platit podle smlouvy honorář, přestože knížku samozřejmě stopneme. Já s tím nemám nic společného, psal Plášek. Nesouhlasím s tím, ale je to nahoře schválený postup, tedy v případě autorů – nestraníků. Můžete si samozřejmě vzít rukopis zpět a na spolupráci s Růží rezignovat. V dopise také stálo, že bych se mohla sejít se svými lektory, pokud tedy o to stojím. Doporučili Bacha k vydání, mohli by mi leccos poučného sdělit. Jupííí! Začala jsem se chystat do Českých Budějovic. Bylo mi blaze. Sakra, něco se konečně dělo! Kdosi mým veršům věnoval odbornou pozornost! A nikoli odměnou za servírování lahůdek a kvůli mému hrudníku (trochu jsem z téhle motivace redaktora z rozhlasu podezřívala).
Ten den jsem vstávala o páté. Vesele jsem se nabarvičkovala, a protože mi zbývalo ještě pár minut, nalakovala jsem si nehty ohnivě rudým lakem. Nevím, co mě to napadlo! Ještě nikdy jsem tuhle agresivní, malinko děvkařskou výzdobu nezvolila. Ty cákance krve na mých rukou měla možná na svědomí euforie, zvýšené sebevědomí, touha po změně a celková zmatenost.
Proti mně usedli dva intelektuálové ve středním věku. Ujistili mě, že mám talent, ale čeká mě ještě hodně práce. Klasika. Pak přitvrdili a říkali slova jako aliterace, elize, sylabický verš, apostrofa a epištola. Horlivě jsem přikyvovala a schovávala rudé nehty do pěstiček, takže se mi blbě držela sklenice s pivem.
Šla léta, Bach stále čekal na vydání, ale byly tu prostě důležitější publikace a taky angažovaní autoři… Synek už dávno chodil, já nastoupila jako učitelka do mateřské školy. Pořád jsem básnila, mám potřebu psát, jako jíst a spát. Kamarádi se občas ptali po básnické sbírce, co mi ji kdysi vzali do Růže. Cítila jsem se trapně, jako by to byla moje vina. To už jsem byla v třetím patře, a měla jsem Roubíčka s jeho sáňkami tak akorát.
Uplynulo šest let, a já dostala od mého redaktora dopis, že knížka je už zalomená, čeká v tiskárně, za čtrnáct dní by už mohla fyzicky existovat. Čekáním utumlovaná, vykřesala jsem přesto jiskřičku nadšení. Takže sáně budou! vzpomněla jsem si na židovskou anekdotu, která tak tragikomicky pasovala na mnohé aspekty mého života. Konečně!
Čtrnáct dní je za mnou, vyhlížím pošťáka s balíčkem. Ale místo autorských výtisků držím v ruce dopis. Píše mi nový šéfredaktor, známý autor socialisticko–erotických románů. Mou knížečku prý museli na poslední chvíli vyřadit, neodpovídala normám a zaměření nakladatelství. V hlavě mi vykřikoval blázen, posmíval se mu šašek – normální pocit absurdity. Rozběhla jsem se na poštu a nechala se spojit s novým šéfredaktorem. Spustil na mě bodře, intonací zkušeného gaunera.
„Paninko, helejte, naleju vám čistýho vína. Dyk vy tam máte různý náboženský symboly. Ten varhanní koncert v kostele, pak nějakej kříž, jindy se zase modlíte…“
„Ale já jsem ateista! To jsou jen součásti metafor! Ta slova mají náplň srozumitelnou každému z naší kultury, takže…“
„Nojo, nojo, ale to si máte hernajs pohlídat! Teď už je pozdě!“
„Šest let jsem na tu knížku čekala!“
Později jsem se dozvěděla, jak to bylo. Šéfredaktor si chtěl vydat hlavně své knížky a měl ještě pár psavých kamarádů… Ovšem příděl papíru byl omezen. Čistka postihla asi deset knížek chudáků bez smlouvy a stranické legitimace.
Vraťme se ale k dobrodějnému redaktorovi se šišatou hlavou, který jemným, ale stálým tlakem dovedl můj rukopis až do papírové podoby. Psal se rok 1988, když ta tenoučká knížka vyšla, tentokrát pod názvem Inkoustové pádlo. Byla jsem tehdy noční vychovatelkou v internátu, kde bydlela děvčata z Oděvní školy. Já vím, zní to obskurně – koho tak v noci můžete asi vychovávat! Ale je to jinak. Noční vychovatelky hlídají a nahlašují děvčata – flamendry a brání vstupu úchylů, kteří se kolem baráku stahují. Pro ten účel byly vchodové dveře průhledné, ale ze silného skla. Takový noční exibicionista na dívčí dům zazvonil, a pak vzal zavděk noční vychovatelkou, které ukázal, co všechno má a čím by mohl naše svěřenky vyděsit, kdyby lítal po pokojích. Dostali jsme instrukci, že se máme jeho atributu smát, to prý nešťastník schlípne. Ale ve tři ráno se nezasmějete ani vtipu o Kohnovi a sáňkách, natož praporku mužství. Noční šichty jsem zvolila – hádejte proč – abych mohla psát ve dne básně.
Jednou jsem se dozvěděla, že na mou sbírku vyšla recenze. Noviny jsem zakoupila po cestě do služby, a když jsem oběhla těch padesát pokojů, dala holkám dobrou noc a zjistila přitom nenápadně absenci flámujících děvčat, abych je nikdy nenahlásila, usedla jsem k lampičce a otevřela noviny. Čtvrt hodiny nato mi vyskočila teplota, chvěla jsem se, sténala a klela. Ten chlap mě nenáviděl jako obtížný hmyz. Posmíval se mi a nakonec nade mnou mávl rukou. Nikdy jsem se nesetkala s takovou zlovolností, pohrdáním, lhostejností. Byla to noc pestrých a silných emocí. Vzpomínala jsem na babičku a její výrok, na tisíce hodin trápení s verši….
Recenze pak už vyšla jen jedna, od mého guru a občasného strávníka. Připustil v ní, že přece jen nějaký talent mám, připomenul opět, že je přede mnou ještě dlouhá cesta a bylo by neprozíravé rozbít křehké vajíčko mé poezie, z něhož se může ještě něco vyklubat… O skutečné básnířce ani muk. Takže přede mnou je ve čtyřiceti, po třiceti letech básničkování dlouhá cesta! A jsem ještě ve vajíčku! Tak na to se můžu jedině…
S hořkým úsměvem jsem si vzpomněla na Rimbauda, který všechny své elitní básně napsal mezi šestnácti a devatenácti!
Pak se stala revoluce. Začala jsem psát do novin. A prózu.
Série Shreků (Shrek, Shrek 2 a Shrek Třetí) měla doteď klasický vývoj. Po excelentní jedničce a nadprůměrné dvojce přišla tragická trojka. Shrekovský motiv musel být pochopitelně vydřeněn za každou cenu, ale v tomto případě to zabolelo. Třetí díl jsem viděl jen jednou a zařekl se, že víckrát ho vidět nechci. Stejně tak jsem se zdráhal jít na finále shrekoságy – na film Shrek: Zvonec a konec.
