Barbora – díl třetí: Simona

Pak jsem si vzpomněl, že se představila jako “slečna”. Ne, to přece nedává smysl – pokud mi ovšem Barbora tehdy nelhala. A nebo pokud mi neřekla celou pravdu. Nechápal jsem ale, proč by to dělala. Byl jsem zmatený a s tíhou na duši jsem usnul. 

Spát v autobuse mi nikdy nedělalo problém.

Když jsem přijel domů, hned jsem se jal volat Simoně do baru Na konci ulice. Bylo mi trapné jí volat jen proto, že po ní opět něco chci, ale ona bylo mé jediné zbylé spojení s Městem.

“Na konci ulice, prosím?”

“Ahoj Simčo, Bedřich.”

“Hele Bédo, když jsem ti vyčetla, že mi nezavoláš, tak to neznamenalo, že mi musíš volat hned, jak odsud zmizíš.”

“Já vím, Simi, jen.. je mi to trapné, ale něco potřebuju…”

“Víš co? Kdybys to nebyl ty, třískla bych ti s telefonem. Nejdřív bych na tebe ale asi tak pět minut řvala.”

“Já vím, omlouvám se, ale tohle je pro mě fakt docela důležitý.”

“Ach jo. Jsi prevít, ale mám pro tebe slabost. Tak dělej, co potřebuješ, mám tu lidi.”

“Dneska někdy kolem čtvrté hodiny byl u vás pohřeb. Nevíš, koho byl?”

“Děláš si ze mě srandu? Myslíš, že mam čas oblejzat krematoria a číst nástěnky s parte?”

“A mohla bys to zjistit? Víš, před tím krematoriem jsem tam viděl vdovu. Vlastně já nevím, jestli to byla vdova, a tohle právě potřebuju zjistit.“

“Ty ses pomát, ne?”

“Simonko, prosím… Zkus se někde zeptat, kdo měl kolem čtvrté pohřeb a kdo na něm byl, prosím…”

Na druhé straně bylo ticho. To nebylo dobré znamení.

“Bedřichu… Zeptal ses mě někdy, proč jsem vlastně sama? Zeptal ses mě někdy, proč jsem se nevdala? Proč tady žiju v tom baru jako stará panna?”

“Já…”

“Nezeptal. Nikdy jsi mě nepozval ani na to blbý víno, notabene na večeři, nebo tak…”

“Simčo…”

“Trávil si tu večer co večer, byl si tu tři hodiny každej den, vylejval sis tu dušičku a já pro tebe byla vzduch. Vždycky jsem pro tebe byla jenom blonďatá servírka, nic víc.”

“To není pravda, přece.”

“Víš co? Jdi do hajzlu, Bedřichu. Ať jednou taky poznáš, že se svět fakt netočí jenom kolem tebe. Měj se.”

A třískla mi s telefonem.

V rádiu hráli Bitter Sweet Symphony. Jak příznačné.

***

Nevěděl jsem, co mám dělat. Víc než na Barboru jsem myslel na Simču. Bylo tohle vyznání, nebo nebylo? Odjakživa jsem měl problém chápat signály přízně, byl jsem slepý vůči jasným náznakům, které by normální člověk okamžitě zachytil a využil. Simonu jsem měl rád, věděla o všech mých problémech, ale teprve dneska jsem si uvědomil, jak málo ji znám. Poznali jsme se asi před deseti lety, když si v ulici, kde jsem měl Kláru, otevřela bar. Rychle jsme se zkamarádili a já v jejím podniku trávil každý den několik hodin. Bylo to snadné, když i já, stejně jako Simona, jsem žil sám.

Teď jsem si uvědomil, jak jsem se k ní choval. Měla pravdu. Nikdy jsem ji nepozval do kina, na večeři… Nikdy jsem se nezajímal o její životní příběh. Moc jsem asi věřil v to, že mi ho řekne sama. Na konci ulice byl pro mě pravý domov, tady jsem se cítil lépe, než ve své garsonce. Tady jsem nikdy nebyl sám. Mohl jsem se hanbou propadnout, když jsem si uvědomil, co mi Simona celý ty roky poskytovala, jak mi byla vrbou i jak mě utěšovala a dodávala pozitivní náladu. Měla pravdu ve všem, co mi řekla.

Cítil jsem se jako idiot.

Hned druhý den jsem se v práci vymluvil na rodinné důvody a jel jsem zpátky do Města. Musel jsem vidět Simonu – a doufal jsem, že Na konci ulice bude prázdné a pro svou omluvu nebudu mít obecentstvo.

Jel jsem prvním autobusem a celou dobu si představoval, co jí řeknu. Jak se omluvím, co udělám… A věděl jsem, že to stejně nakonec dopadne jinak, že stejně nakonec budu ten uhrovatý puberťák, který neví, co říct.

Jiný už nebudu.

Připadal jsem si jako školák, který se přišel do ředitelny omluvit za rozbité okno nebo vulgární kresbu na klučičím záchodě, když jsem vešel do baru. Když jsem uviděl za barovým pultem tu krásnou ženskou, která mi po dlouhá léta poskytla rameno pro své splíny. A která mě měla ráda, víc než jsem si celý ty roky připouštěl.

Trapnější chvíli byste asi nevymysleli. Samozřejmě mě viděla přicházet, takže když jsem se nadechl k pozdravu, byla připravená.

“Neříkal si, že máš moc starostí a hned tak se sem nedostaneš?” řekla místo pozdravu. Mé přání, aby byl bar liduprázdný, nebylo vyslyšeno. Jeden z mála štamgastů odložil noviny a se zájmem celou scénu pozoroval. Nemohl jsem si nevšimnout pobavení v jeho oku, je dost možný, že tu byl i včera, když jsem Simče volal. Vlastně, teď se mi to zdálo nanejvýš pravděpodobné.

“Ahoj, Simono.. No jo, říkal, ale musel jsem přijet.”

“Chápu, já jsem tě poslala do hajzlu, tak jsi musel přijet pátrat po té neznámé vdově sám,” řekla s pohrdáním v hlase.

“Nepřijel jsem kvůli Barboře, přijel jsem za tebou, Simi.”

“Hele, Bedřichu, nejsem mladá nána a nestojím o soucit, to co sem ti včera řekla mě sice mrzí, byla jsem na tebe hodně hnusná, ale to neznamená, že se hned máš sebrat přijet žehlit. Jestli čekáš, že přijedeš s …,” všimla si tulipánu v mé ruce, “pugétem a já ti padnu k nohám..”

“Víš co, Simono? Co kdybys mě teď chvíli poslouchala. Fakt pro mě nebylo jednoduchý sem přijet. Ale po tý tvý studený sprše včera jsem si uvědomil, že jsem k tobě byl nespravedlivej, celý ty roky. Mrzí mě, že mi to nedošlo dřív. Ale nejsem tu proto, abych se omlouval, ale proto, abych napravil to, co jsem posral. Já nevim, proč mi to nedošlo dřív, ale prosim tě, věř mi, že to, co ti teď říkám, je upřímný. Ve všem, co si mi včera řekla, si měla pravdu.”

“Jo, to vim, to mi říkat nemusíš.”

“Jasně. A já ti prostě jenom chci říct, že tě mám rád, že v celym tomhle městě pro mě není nikdo, kdo mi je tak blízkej, jako seš ty.”

“Až na Barboru Kremkovou, co?”

Překvapilo mě, že si Simona zapamatovala její celé jméno.

“Simčo, tohle je jiná pohádka a to sem teď nepatří. Prostě, zavolej ségře, jestli za tebe může zaskočit v baru, a jdeme na oběd.” 

“A to si myslíš, že je to tak snadný? Že si sem přijdeš, s kytkou v ruce, a všechno bude v v richtiku?”

Sklopil jsem oči. Už jsem chtěl něco říct, když Simona pokračovala.

“A tu kytku mi dáš sám, nebo si ji mám vytrhnout z tvý ruky sama?”

Zazubil jsem se.

“Tak co, deme k Číňanum?”

“Nesnáším tě, Bedřichu!” řekla mi, ale viděl jsem, že se usmála.

Unavený štamgast nám na dálku připil poloprázdným půllitrem.

Strávili jsme spolu hezký den. Nakonec jsme nešli k Číňanům, protože nedávno prý na náměstí otevřeli novou pizzerii a já Simonu pozval na dobré italské víno. Seděli jsme tam asi tři hodiny a řekli jsme si všechno, co jsme si říct měli. Simča mi pověděla o svém nevydařeném manželství, po kterém se zařekla, že už nikdy nechce chlapa v domě. Řekla mi i o tom, jak jí manžel pomlouval tak dlouho, až se odstěhovala sem, do Města, začít nový život. A že já jsem byl první chlap, kterýho tady potkala. “Teda, kromě jednoho ožraly u mě v baru, kterej se tam zlil rumem chvilku předtím, než jsi přišel”. Taky mi řekla o tom, postupně mizela její zášť vůči chlapům.  A uklidnila mě: “Neboj, Bedřišku, věděla jsem celou dobu, že pro sebe nejsme ti praví, ale prostě jsem tě měla ráda a věřila sem, že nejsi poslední svýho druhu. Jenom jsem doufala, že se taky budeš zajímat o mě, o moje starosti, o moje problémy. Proto jsi mě tak včera nasral, kamaráde. Ale přehnala jsem to, omlouvám se.”

Když jsme se loučili na autobusáku, slíbila mi, že zjistí víc o té tajemné dámě v černém. O Barboře. Barboře Kremkové.