Odjížděla z Města. Ten den nejela autobusem, měla ještě ráno pochůzky a nechtěla být závislá na řídkém jizdním řádu.
Přemýšlela o tom, jak odpověděla na otázku, kterou ji položila Simona: “Kdo vlastně jste, Barboro?” Viděla sama, že její odpověď Simonu neuspokojila. Ji samotnou taky ne, ale lepší neměla.
“Simono, kdybych to věděla, neseděla bych tu.”
Jela domů, po nepříjemném dni. Těšila se na svého černého kocoura Luxe, kterému tak začla říkat proto, že byl jediným světlem v jejím životě.
Jela domů a přemýšlela o tom, proč není schopná vystoupit ze začarovaného kruhu, do kterého vstoupila už v pubertě. Více než aktérkou hezkých lidských příběhů byla náhodnou kolemjdoucí. Ne, že by se vztahům vyhýbala, ale nikdy nepoznala Pana Pravého, který by dokázal způsobit chvění motýlích křídel.
Dokud nepoznala Bedřicha Kánského. Byla pravda to, co říkala Simoně, že dědeček do Bedřichova antiku chodil rád, ale pokaždé to bylo z jejího popudu. Chtěla vidět Bedřicha, chtěla se přesvědčit o tom, že je v pořádku a že je stále zamilován do knih.
Knihy.
Nic nebylo pro Barboru zásadnějšího, než knížky. A uctívala lidi, kteří je milovali. V celém Městě byl Bedřich jediný, koho znala, kdo tuhle její lásku ke knihám opětoval. A stejně. Stejně nechtěla být nic víc, než náhodným kolemjdoucím. Stačilo jí vědomí, že tam je, že žije, že se mu daří.
Když Bedřich Kláru zavřel, bylo jí smutno a myslela si, že Bedřicha nikdy nespatří. Tehdy poprvé – a myslela si, že naposled, vystoupila ze své role náhodné kolemjdoucí. Bála se, že je to naposledy, co vidí jeho začtenou tvář.
Barbora přemýšlela a nad polem žhnul západ. Pomyslela si: Hned zítra se pojedu podívat za Bedřichem na oddělení. Pomyslela si: Až se vyhrabe z nejhoršího (a věřila, že se to tak stane), pomůže mu s novým krámkem. Nevěděla, jestli o to stojí, ale věděla, že o to stojí všichni ve Městě.
Barbora koutkem oka pozorovala oranžové světlo západu, to nádherné nebeské představení, které ji vždycky přineslo tolik štěstí do života.
V myšlenkách si nevšimla, že do konce jejího života zbývají tři vteřiny.
***
O rok později se ve Městě otevíral nový antikvariát.
Bar Na konci ulice měl dvě skladové místnosti, které Simona nikdy nepoužívala. Bar se rozšířil a spojil se s krásným novým obchůdkem. Voněl novotou a stejně tak zatuchlostí starých příběhů. Každou středu v pět hodin odpoledne se zde scházely malé děti z okolí, které poslouchaly krásné pohádky vyprávěné Bedřichem Kánským. Na baru stála Simona, a zasněně se koukala před sebe.
Antikvariát dostal do vínku jméno Barbora, Barbořina fotka také vévodila výloze, a pod ní starý – neprodejný – výtisk Malého prince.