Barbora – díl pátý: Věci, které bolí

Na konci ulice bylo unavené tiché místo. Tenhle bar vždycky připomínal zklidněnou řeku, u které tak rádi sedají rybáři, aby na několik hodin vypadli ze svého rychle plujícího života. Stejně tak sem, Na konec ulice, lidi utíkali ze svých vnějších životů. Mlčky seděli u baru, popíjeli a někdy se dali do řeči se Simonou – zdejší krásnou servírkou.

Nevím proč, ale složení místních štamgastů bylo bez výjimky pánskou záležitostí. Když se Na konci ulice objevila dáma, téměř pokaždé byla v doprovodu nějakého muže. Nesedávaly tu zhrzené ženy, nesedávaly tu lovící fatální dámy, v tomhle byl bar jiný.

Když vešla Barbora, všechno v dosahu jejího půvabu utichlo. Nebyla z těch, jejichž tvář si zapamatujete do konce života, ale když se s ní setkáte, nevnímáte nic jiného.

A navíc – opět – byla jediná ženská Na konci ulice.

Až na Simonu.

Vešla a zamířila hned k baru. Sebejistě, ale ne povýšeně. Sedla si na barovou stoličku (Simona je měla pojmenované, tohle byla Květa) a zapálila si. Simona se vzpamatovala a zeptala se:

“Dobrý den, co si dáte?” Simona neměla ráda zákazníky,co přišli do baru a neřekli jediné slovo. A navíc, tahle holka ji iritovala od první chvíle, co ji zahlédla. Neví proč, ale už brzo se to dozví.

“Jaké máte bílé víno?”

A ještě si vybírá, pomyslela si Simona

“Rulanda, Veltlín a Chardonnay. Všechno z Kobylí.”

“Z Kobylí? Páni, to jste jediná ve Městě, gratuluju k vašemu vkusu.”

Nesnaž se mi vlichotit, buď tak hodná.

“No, díky, a dáte si teda nějaký, nebo budeme debatovat o jeho kvalitě?”

Barbora se usmála, protože takovou reakci tak trošku čekala.

“Rulanda, prosím”, řekla se špatně předstíraným úsměvem.

Když Simona přinesla dvojku, nemohla si nevšimnout vážného výrazu v její tváři.

“Dík. Mám na vás jednu otázku.”

Simona si tiše vzdychla. K práci barmanky patřilo něco, co ona nazývala osobní vrbovství. Pár lidí – v čele s Bédou, si jí tu vylévalo srdce a ona to všechno musela poslouchat. Nikdo z nich se nezeptal, jestli ona sama nemá problémy, všichni jen žvanili a žvanili o svých problémech. Ale za ty roky si na to nějak zvykla.

“Slyšela jste o tom, co se stalo Bedřichovi?”

Už podruhé za krátkou dobu se Na konci ulice zastavil čas. Protože Barbora od jakživa mluvila hlasitě, nebylo v místnosti nikoho, kdo by ji neslyšel. A nikoho, kdo by Bedřicha neznal. Vždyť pro místní byl něčím víc, než tichým a zádumčivým prodavačem v krámě, kam většina z nich nikdy nepáchla. Byl pro ně jistotou, která zmizela. Někteří ho zatracovali, někteří se na něj naštvali a jen málokdo pro to měl pochopení. Nikdo ale neznal jeho pohnutky, kromě Simony.

Vypravěč se dostává do líčení situace, kterou nikdy nezažil. Krátkou větou jedna postava řekne hned několik věcí a všechny tím šokuje: Za prvé: řekne “Já vás znám a vy neznáte mě”. Za druhé řekne “Já znám někoho, koho znáte vy” a za třetí řekne “Mám pro vás špatnou zprávu.” Dramatická situace, o jejíž popis se přesto pokusím. Myslím, že se to odehrálo nějak tak:

Němý úžas Na konci ulice dal Barboře vědět, že se novinky do Města ještě nedostaly.

“Leží u nás v nemocnici, někdo ho pobodal a není to s ním nejlepší.”

Simona zalapala po dechu a jen ztěží ze sebe vypravila “Jak moc špatné to s ním je?”

“Leží v umělém spánku. Už druhý den, je po operaci. Dostane se z toho, ale víc se bude vědět, až ho ze spánku probudí.”

“Co nejhoršího se může stát?”

To ticho není nejlepší odpovědí, docházelo Simoně.

“Ochrnutí, protože ten hajzl mu zasáhl páteř. Operovalo se to a podle doktora to bude dobré, ale to oni říkají skoro pokaždý. Bohužel se ale nedá vyloučit, že…”

“To je hrozné… Ale, kdo vlastně jste, jak znáte Bédu, a jak víte, že ho znám já?”

“Jak moc to je důležité?”

Simona se nad touhle otázkou zamyslela a došlo jí, že Barbora má pravdu.

“Vůbec. Ale stejně mě to zajímá.”

“Dobře. Bedřicha Kánského znám, chodila jsem do jeho antiku, dokud to tam nezavřel. On si mě nepamatoval, ale když krámek zavíral, šla jsem se s ním rozloučit a říct mu, jak mi bude chybět.”

“To nám všem.”

“Nejsem odsud, dělám v nemocnici v hlavním městě ošetřovatelku na jipce. Jediný, koho jsem do nedávna v tomhle městě znala, byl můj dědeček. Byl tu v pečovateláku a já se o něj starala. Nakupovala jsem mu, jezdila jsem s ním po výletech, povídali jsme si…” Barboře se vlily do očích slzy, ale brzy pokračovala.

“Dědeček miloval knihy, a nejvíc ty staré. A tak pokaždé, když mohl a měl sílu se jít projít, šli jsme do Kláry, kde jsme okukovali a nikdy si nic nekupoval, ale v takových chvílích byl hrozně šťastný. A já s ním. Pár dnů potom, co umřel, Bedřich Kláru zavřel. Nevím, co Klára znamenala pro vás, nebo pro Bedřicha, ale pro mě to bylo poslední místo, kde jsem viděla dědečkovo štěstí. Když Bedřich obchod zavřel, něco ve mně umřelo. A když jsem pak viděla jeho jméno na rozpisu na ošetřovně, zamávalo to se mnou. Nikdo nevěděl, komu podat zprávu, ale vzpomněla jsem si na vás, na tenhle bar, na tohle Město. Vrátilo se mi to všechno, stesk po dědečkovi, po Kláře… “

Barbora se otočila, aby nebylo vidět, jaké emoce zrovna prožívá.

“Nevím, co přesně se mu stalo, ale vím, že až se probudí, bylo by fajn, kdybyste tam, Simono, byla..”

“Jak znáte moje jméno?”, přerušila ji překvapeně Simona.

“Nikdy jste si mě asi nevšimla, stejně jako si mě nikdy nevšiml Bedřich, dokud jsem se s ním nešla rozloučit. Ale několikrát jsem tu byla a nemohla jsem si nevšimnout, že máte s Bédou blízký vztah. A vaše jméno je přece na dveřích.”

“Víte, Barboro, já vás taky znám. Beda o vás několikrát mluvil. Proto vím, jak se jmenujete. Myslím si, že až se probudí, bude tam chtít především právě vás.”

Barbora se smutně podívala z okna.

“To, myslím, není dobrý nápad.”

“V tom případě potřebuju znát odpověď na otázku: Barboro, kdo vlastně jste?”