Barbora – díl druhý: Pohřeb

Připadal jsem si jako pachatel vracející se na místo činu, když jsem po půl roce zavítal do ulice, kde bývala moje Klára. Bál jsem se, že z mého knihkupectví udělali hernu nebo něco mnohem horšího. Vietnamská večerka tak nakonec byla ještě docela příjemná varianta.

Pohrával jsem si s myšlenkou zajít se podívat dovnitř, ale přišlo mi to jako scéna z béčkového amerického filmu. Místo toho jsem zašel do baru Na konci ulice, kde jsem býval po dlouhá léta pravidelným hostem.

“Ahoj Bedřichu,” pozdravila mě už od dveří Simona, nejkrásnější servírka pod sluncem. “To je dost, že taky přijdeš sem k nám na maloměsto, Pražáku.”

“Čau Simčo, moc starostí, málo času.”

Bez ptaní mi udělala gin s tonicem. Nic jiného jsem tady ostatně nikdy ani nepil.

“Co tě sem přivádí, Bédo” ozval se z konce barového pultu jeden z nemnoha štamgastů. Na konci ulice byl bar, který na štamgasty neměl moc štěstí.

“Chtěl jsem se podívat na Kláru, co z toho udělali…”

“Ani mi nemluv,” řekla Simona. “Hele já nikdy nečetla, víš to, že jo, ale když v týhle ulici byl tvůj podnik, měli jsme dobrej pocit. Jako že tady je i něco jinýho, než bordel a hospoda. Teď tu k pajzlu a vykřičenýmu hauzu přibyli rákosky. Fakt díky, Bedřichu.”

Necítil jsem žádné provinění, ale i tak jsem na to nic neříkal. Nikdy mi nic podobnýho nikdo neřekl, až slečna Barbora, když jsem před půlrokem Kláru zavíral. Barbora… Vlastně to byla ona, kvůli komu jsem přijel zpátky do Města. Snad jsem doufal, že ji tu někde potkám, náhodou na náměstí nebo v samoobsluze.. A nebo v tomhle baru. Vlastně jsem o ní nic nevěděl, jen její jméno a její příjmení.

“Hele, Simi, nechodí sem taková menší bruneta, obrejlená?”

“Já mám tak čas starat se o nějaký tvoje pubošky, Béďo, a sem do baru stejně ženský nechoděj, to víš dobře.”

“Tohle nebyla puboška, mohlo jí bejt tak kolem pětadvaceti let. Jmenuje se Barbora, Barbora Kremková.“

“Hm, nevim. Nic mi to jméno neříká. A proč se po ní ptáš? Máš snad blbý svědomí, jestli neni v jináči? Jo, promiň, dneska mam rejpavou, ale nediv se.”

“Jo, já vim. Promiň. Když jsem zavíral Kláru, zastavila se u mě. A zní to šíleně, ale doufal jsem, že ji tady potkám nebo mi aspoň řekneš, kde ji můžu najít.”

„Takže jedinej důvod, proč si sem dneska přijel je nějaká buchta. Díky, Bédo. Tohle jsem asi chtěla slyšet.“

„Neni to jedinej důvod. Chybí mi to tady.“

Chvilka ticha, které bylo víc prázdné, než trapné. Ale trapné bylo i tak docela dost.

“Moh ses ozvat.”

“Moh.”

Dopil jsem gintonic, dal Simče pusu na usmířenou a šel jsem ven. Měl jsem tu asi hodinu čas, než mi jel autobus zpátky do Prahy. Nechtělo se mi odsud, protože po Městě se mi celou dobu stýskalo. Nevím, jestli to bylo tím zvláštním setkáním s Barborou, a nebo něčím jiným. A vlastně ani nevím, co jsem čekal. Šance, že z pětatřiceti tisíc lidí potkám zrovna Barboru, nebyla moc velká. A tak jsem zbylou hodinu strávil na lavičce na náměstí s knížkou. Tuhle pohodu jsem si v mém městě nevychutnal už mnoho let.

Když jsem kouknul na hodinky, zjistil jsem, že jsem tu seděl trochu dýl, než jsem si plánoval. Rozběhl jsem se na nádraží a doběhl jsem v minutě dvanácté. Řidič na mě počkal, tady prostě lidi vždcky byli laskaví. A ani mi to nevyčetl, a počkal až se vydejchám z překážkového sprintu. Lidi se tu vždycky chovali tak nějak jinak, tak nějak lépe. Po půl roce života v hlavním městě jsem měl pocit, že odejít byla chyba. Jenže, jak se jednou člověk dostane na cestu dopředu, těžko se vracet.

Rozjeli jsme se a já koukal z okna ven. V autobuse za mnou jela zamilovaná dvojice, která měla potřebu si svou lásku vyznávat právě teď a pokud možno tak, aby je všichni slyšeli. Nasadil jsem do uší Erica Claptona a zavřel jsem oči.

Další zastávku měl autobus u krematoria. Snažil jsem se mu vyhýbat, ale trasa autobusu byla nemilosrdná… Otevřel jsem oči a viděl končící obřad. Skromný, dohromady jsem napočítal asi dvacet lidí.

A jak se autobus rozjel, uviděl jsem vdovu. Mladou vdovu. Teda já vlastně nevím, jak jsem poznal, že to je vdova; možná tak, že mezi lidmi v šusťákových kalhotech a roztrhaných bundách ve svém černém kostýmku vynikala.

“Barboro,” chtělo se mi zakřičet přes sklo, ale knedlík v krku mi v tom zabránil. Zíral jsem na ní, a nevěřil vlastním očím. Stála ode mne asi dvacet metrů, a když si sundala černý brejle, viděl jsem, že se dívá mým směrem. Ale co bylo nejvíc zvláštní: oči měla úplně suché.

Pokračování příště