Večer co večer jsem volal, až mi to Simona zatrhla. “Nic jsem nezjistila, slehla se po ní zem. Nikdo jí tu neviděl a ten pohřeb, který jsi viděl, byl nějakého Františka Kučery. To byl starej člověk, kterej se do Města přistěhoval asi před půl rokem a nikdo o něm nic neví.”
V nakladatelství, kde jsem momentálně pracoval, jsem šťastný nebyl. Mým úkolem bylo pročítat došlé práce autorů, kteří si mysleli, že napsali velký román. Desítky grafomanů mělo pocit, že jejich dílo mělo spasit Svět – tak se naše nakladatelství jmenovalo. Pročítal jsem ty stohy blábolů a psal zamítavé odpovědi. Zhrzení literáti pak dávali najevo svou nevoli a považovali mne za povýšeného intelektuála. Zástup Zhrzených se zvyšoval, stejně jako moje beznaděj.
V tomto bezčase jsem prožíval pravý opak toho, co při životě v Městě. Co mě vlastně odválo od místa, kde jsem prožil téměř polovinu svého života?
Příběh mého úprku se začal psát před dvaceti lety.
Byl jsem puberťák, který se lišil snad ve všem, v čem se lišit mohl. Zatímco vrstevníci prožívali své první drogové experimenty a sexuální dobrodružství, já se krčil v koutu parku, kde jsem prožíval příběhy jiných. Hltal jsem knihy, cestoval v čase a v místě a poznával tisíce lidských osudů. V mém životě nebyly horečky sobotní noci, ani kocovinová nedělní rána. Můj život, to byl Dostojevskij, Goethe, Zola a Čapek. Žádné taneční párty nebo mejdany za asistence policie, ale romantické lásky z pera mistrů. Příběhy osudové a zásadní, ale zcela vymyšlené.
A tehdy, v roce nabyté dospělosti, poznal jsem Kláru. Jedinou femme fatale mého života. Dívku, se kterou jsem načtené příběhy chtěl zažít doopravdy. Klára byla osoba z jiného světa. Nebyla – podobně jako já – zakotvena v realitě, byla to éterická duše plná životního elánu. Poznali jsme se v parku, na lavičce před zpívající fontánkou. Klára doprovázela fontánku na flétnu a v její hudbě byla cítit dětská naivní radost.
Když skončila, zatleskal jsem a věnovala mi nesmělý úsměv.
Druhý den tam byla zase a opět hrála koncert na flétnu a hrající fontánku. Stal jsem se jejím pravidelným posluchačem a za měsíc ji oslovil. Šli jsme na pivo a za dva týdny jsme se popvé milovali.
Prožili jsme půlroční románek, který skončil tak, jak velké příběhy někdy končívají. Klára věděla, že nemoc, kterou jí doktoři diagnostikovali v patnácti letech, pozvolna přebírá vládu nad jejím tělem. Když jsme se viděli naposledy, dala mi prst na rty a šeptala: “Odjíždím daleko, hodně daleko. Neptej se, kam jedu, neptej se, kdy se vrátím. Protože pro Tebe se už nevrátím nikdy. Mrzí mě, že jsi mi nestačil povědět o všech příbězích z těch Tvých románů, že jsi mi nepřevyprávěl knížky, které pro Tebe byly tak osudové. Mrzí mě, že jsem si je nikdy nemohla přečíst. Mrzí mě, že už o nich nikdy neuslyším. Buď šťastný – a nehledej mě.”
Klára byla nevidomá. Nikdy jsem se ale víc o její nemoci nedozvěděl, nechtěla o tom mluvit a já její přání respektoval. Svou nemoc brala s přesvědčením, že se to muselo stát. A jediné, co jí mrzelo bylo to, že nemohla číst.
Další den na lavičku před školu nepřišla a nepřišla už nikdy. Když jsem si o pár měsíců později – díky velké náhodě – otevřel svůj antikvariát, neváhal jsem ani vteřinu, jak se bude jmenovat.
Ten příběh se brzy roznesl po Městě a lidé si mě zařadili do škatulky “podivín”. Říká se, že čas všechny rány zahojí. Tato moje rána se ale nezahojila nikdy.
A tak se ze mne stal starý mládenec, který žil pro svou Kláru, pro vysněný obchůdek s knížkama. Vlastně mi nic nechybělo, vlastně jsem byl v životě celkem spokojený. Až když mi došlo, že ve Městě platím za moderní verzi obecního blázna, rozhodl jsem se pro změnu.
Teď, v hlavním městě nad kupou banalit, jsem té změny litoval.
Uteklo mnoho měsíců od mého posledního výletu do Města, do mého usmíření se Simonou. volal jsem jí stále často, ale na Barboru jsem se už neptal. Smířil jsem se s tím, že zmizela nadobro. Že prostě jen tak vešla do mého života, pohladila mě a odešla. Podobně, jako před dvaceti lety Klára.
Jednou jsem zůstal v redakci déle, než obvykle. Četl jsem – konečně – novelu, která měla hlavu a patu, která měla zajímavý příběh a která nebyla plná balastu. Podle všeho to bylo od člověka, který před tím nikdy nic nenapsal. Podle průvodního dopisu text vznikal jako reakce na vnitřní pocity autora, bez žádných přehnaných ambicí, z čisté potřeby se vypsat. Konečně jsem měl pocit, že čtu něco pořádného, i když bez redakčních úprav novela vyjít nemohla, ale s tím se tak nějak počítalo. Když jsem zamykal dveře do redakce, bylo už hodně po půlnoci a nezbylo mi nic jiného, než si vzít taxíka.
V hlavním městě se samozřejmě proháněly stovky a tisíce taxíků, ale ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval se žádný neukázal. Lovil jsem tedy v peněžence číslo na operátora taxi služby, když jsem najednou cítil, že se ke mně někdo ze zadu blíží. Otočil jsem se, a pár kroků za mnou byl kdosi neznámý, normálně vypadající chlap, který si mě podle všeho nevšímal. Dál jsem tedy lovil v peněžence vizitku a v matném světle pouliční lampy ji nemohl najít.
“Nemáš drobný?” ozvalo se za mnou.
“Ne,” zahuhlal jsem, věrný své zásadě nedávat žebrákům almužny.
“Kecáš, musíš mít, naval prachy.”
“Nechte mě bejt, ano?”
Dál jsem se věnoval hrabání v peněžence a nevšiml si, že ten za mnou vytáhl nůž.
*****
Dobrý den. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuju se Osud a pro tuto chvíli přebírám úlohu vypravěče příběhu. Chcete vědět, co se dělo dále, že? Chcete vědět, jak dopadl střet Bedřicha Kánského s útočníkem. Jasně, že to chcete vědět, kdo by nechtěl. Možná vám napoví, že on sám vám to povědět nemůže.
Nechte tedy konat Osud své dílo a do příště si počkejte, jak to dopadne.
Přeji vám hezký večer.