Je to teprve pár týdnů, co jsem se dozvěděl, že mají vyjít Žítkovské bohyně – kniha mladé (jen o půl roku starší než jsem já!) autorky Katky Tučkové. Kdysi jsem četl její Vyhnání Gerty Schnirch, ale nedočetl a vůbec si už nepamatuju proč – proč na mne ta kniha neudělala žádný dojem. Když jsem dostal Bohyně do ruky, povzdechl jsem si. Přes čtyři sta stran. Ale pustil jsem se do čtení – a doufal jsem, že to přežiju ve zdraví. 
Prvních pár stránek jsem si moc neužíval. Vlastně mě to ani nebavilo. Možná jsem to četl ve špatnou dobu, možná jsem měl myšlenky v místě, které čtení neprospívalo. Myslel jsem na lidi, kteří odcházejí z mého života, byl jsem smutný za mou milovanou tetu, která umírala v nemocnici – prostě myšlenek, které čtení nepomáhaly, bylo až moc.
Pak se ale příběh rozběhl, stejně jako Dora z příběhu běhala po kopanických stráních. Rozběhl se rychle a svou intenzitou, půvabem a zajímavostí probudil můj čtenářský zájem. Začal jsem hltat rozplétající se klubko osudů žítkovských léčitelek a vědem, které se pro jejich “bohování” říkalo “Žítkovské bohyně”. Ani jsem si neuvědomil, kolik je hodin, seděl jsem v kavárně nad capuccinem, které se dávno nedalo pít, ale já četl a četl.
Autorka – Kateřina Tučková – několik let pracovala na tom, aby románu dala silný faktografický základ. Studovala zdroje a rozjela se do míst, kde se příběh odehrával a kde dodnes žijí lidé, kteří žítkovské bohyně pamatují. Sbírala příběhy a nasávala atmosféru – a vytvořila román, který je stejně tak obrovský, jako je něžný. Obrovský ve významu, který má: píše o vymřelé tradici, která se stovky let předávala z matek na dcery, aby ve druhé polovině 20. století dočista zemřela. Píše o tom, jak se na bohyně v minulosti pořáda
ly “hony na čarodějnice” – častěji motivované spíše osobními důvody, než ideologií a vírou. A něžný je román tím, jak vykresluje své ženské hrdinky – jako ženy silné i křehké zároveň. Paradoxně pro mě nebyla nejzajímavější postavou bohyně Surmena, kolem které se to celé motá, ale vypravěčka Dora a její osobní tajemství, její osobní život. Objevuje své pouto k dávné tradici, navzdory tomu, že se v ní rozhodla nepokračovat a vlastně tak stála u konce kopanického bohování.
Psal jsem o tom, že kniha má silný faktografický základ. Těch teoretických pasáží tam je hodně – hlavně se mi zdálo, že především na začátku druhé poloviny přebírají vládu nad příběhem. Téma je zajímavé a tak vás nudit nebude, ale kdo je lačný po příběhu, musí si od něj na chvíli odpočinout. Tato “akademičnost”, jak se to dá nazvat, je akorát tak na hranici, aby příběhu nepřekážela.
Je ale potřeba, aby v této recenzi zazněla silná slova. Už několik let jsem se nesetkal s českou knihou, která by na mne zapůsobila tak silně, jako Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Jejich atmosféra se (ale to je díky prostředí, ve kterém se odehrávají) blíží knize Želary Květy Legátové a věřte mi, že vás pohltí stejně tak, jako mě. Kateřina Tučková napsala obrovskou knihu – ne rozsahem a významem, ale silou svého příběhu. Vynáší na světlo Boží postupně zapomínaný folklor, umrtvělou tradici, která sama o sobě může být dost silná na román. Když k tomu přidáme další prvky příběhu, máme před sebou jednu z nejlepších knih, která u nás vyšla za posledních několik let. Kateřina Tučková je mladá autorka, ale napsala obrovský román hodný velkých jmen dějin česko-slovenské literatury.
Je to zážitek, který byste si neměli nechat ujít.
