Author Archives: Tomáš Fojtík

Příběhy

flattr this!

Vrátíte se domů, z večera, který se podařil. Z večera, kde jste zase poznali někoho nového, nadmíru milého. A jdete domů, ulicí, kde sněží a sníh vám padá na brýle, kde mizí. Myslíte na své příběhy. Ty skutečné, poloskutečné i vymyšlené. Je Vám krásně, protože víte, že tyto příběhy dohromady tvoří to, co máte rádi: Váš svět.A pak příjdete domů a první, co uděláte je to, že napíšete někomu, koho máte rádi. Prostě jen tak. A vzápětí máte odpověď. Rozhodně jste ji nečekali, aspoň ne tak rychle. A začnete si psát, a v myšlenkách se vracíte o pár dní zpátky. Do večera, kdy jste měli pocit něčeho jaksi mimořádného. Něčeho hezkého. Opravdového.

A pak si pustíte písničku svého kamaráda. O lásce. A uvědomíte si, že je Valentyna.

No, normální čtrnáctý únor. Druhé úterý v měsíci. Prostě normálka.

No, jenže pak vám to začne docházet. Co ten svátek má přinášet, a nebo aspoň co má znamenat. A co nepřináší. A co neznamená. Možná se někdo z hloučku ozývá: hloupá americká komerce. Importovaný svátek. Nesmysl, který u nás nemá tradici.

No jasně, zamilovaní lidé ho nepotřebují a těm, co lásku nemají v jejím hledání nepomůže, jasně. To všechno je pravda. Nic se proti tomu namítnout nedá.

Jenže, tak nějak je to svátek o hodnotách, které ku svému životu potřebujeme. Importovaný, komerční a hloupý. Přesto o lásce.

Z úvah vás vytrhne osoba, o které už byla řeč. Písnička Vašeho kamaráda, složená speciálně k Valentynu, dohrává a čas opustit svět živých na několik hodin přišel. Probudíte se do valentynského rána, v obchodech bude vládnout růžová nálada a vy po práci půjdete domů. Nebo do hospody. Protože takový je Váš život.

Je to stejný pocit, jako když osamělý člověk jde po ztichlé ulici o Štědrém večeru. Ten samý pocit. Pocit, že je prostě něco blbě.

Tento text jsem nazval příběhy. Jsem jich plný. Na svých blozích jsem jich za tu dobu, co píšu veřejně, odvyprávěl už několik. Jen jeden jediný z nich byl založen na něčem skutečném. Příběhy tvořím, ale málokdy je žiju.

Právě teď, až půjdu spát, budu vyprávět příběh, který bych chtěl prožít.

Žádné strachy, na blogu o něm psát nebudu.

Hezký svátek svatého Valentyna.

P.S. A poslechněte si tu kamarádovu valentynskou písničku ;)

Na chodníku

flattr this!

Není to špatnej život. Od rána do večera, každej den, teda jenom v létě když je teplo, v zimě se to nedá. Celej den, sedět tu na chodníku na lavičce před domkem, kde jsem se narodila a kde asi taky umřu. Už to je osmasedmdesát let,  celá věčnost.

Co má taky člověk dělat jinýho, když v televizi pomalu nedávaj nic, kde by nebyl sex, krev nebo nějaká politika. Na to já už nejsem, to je pro mladý, ne pro nás. Já si stačím s mou lavičkou, s chodníkem a se světem okolo.Ono je to pokaždý stejný, v šest ráno mladej Votřejsk otvírá trafiku na rohu náměstí a mává na mě; když peču, tak mu přinesu buchty, ty on má hodně rád, nejvíc tvarohový nebo s povidlama. Když se sem přistěhoval, do týhle čtvrti, chtěl bejt učitelskej, dostal umístěnku a na starosti třídu plnou pěknejch mladejch holek. Do tří let musel ze školy odejít, dost narychlo a nikdy se moc neřešilo, proč. No proč asi.

Ale nikdy se ho na to neptám, já se vůbec nechci plést lidem do života, ať si každej dělá co chce, ať si to každej zodpoví před svým životem, nebo před Bohem. Jako tady náš pan farář Koníček. Říká se, že o místo služky u něj na faře se strhla rvačka, je to přece jenom pěknej mužskej a ten celibát taky nebere nijak fanaticky. No aby taky jo, to by byla škoda. Bejt o padesát let mladší, taky si na něj myslim.

Jak tu sedávam na chodníku, od tý doby, co umřel můj Lojzík, no už to bude vosum let, zdá se mi život nějak pomalejší, delší. A ten jeho pohřeb tehdy, každej v naší ulici řikal, jak ho má rád, protože můj Lojza choval včely – za městem, a dával děckám medový bombony a nic si za ně neřekl. Říkali mu “Pan Meďák” a chodilo jich k nám hodně. Ale na pohřeb mu skoro nikdo nepřišel. Děcka vyrostla a Lojza přestal bejt panem Meďákem. Prej že nepudou na pohřeb starýho komanče. Lojza se nikdy nestyděl za to, že byl ve straně. “Nikdy sem nikomu nic zlýho neudělal, tak za co se mám stydět,” narozdíl  od těch, který taky byli ve straně a když to tady ruplo, oblíkli si jinej kabát. Schytala jsem to za něj i já. Co Lojza umřel, tak mě nikdo ani pozdravit nepřijde.

Ale ne, nezlobim se na ně. Jsou to přece jenom lidi, každej jsme jenom člověk. Co tu sedávám na tom chodníku, na lavičce, kterou kdysi udělal můj děda, mam dost času přemýšlet o sobě. Taky jsem nebyla světice. Můj Lojzík se to nikdy nedozvěděl, protože co oči nevidí, srdce nebolí, a on to byl hrozně zlatej člověk, a já ho nechtěla trápit tím, jak špatná jsem. Nikdy mi neřek špatný slovo, nikdy na mě ruku nevztáhl, a já si to přitom docela zasloužila. Ale to on nevěděl, a umřel ve štěstí, zatímco já musím dožívat ve výčitkách. To je na samotě a tichu okolo to nejhorší, že slyšíte svoje vlastní myšlenky.

Smráká se, půjdu si udělat něco dobrýho k večeři, mam tam ještě pár brambor, co mi přinesla Jaruna od sousedů. Já už nic nezvládnu, i nakupovat mi musí chodit cizí. Děti jsme s Lojzou neměli. Vím, že to byl jeho největší bol, kterej si musel prožít. Ale smířili jsme se s tím, nakonec. Bála jsem se, že zůstanu sama, ale vždycky se najde někdo, kdo tu kolem mě je. Ať už to jsou sousedovic holky, nebo vzdálený příbuzný, který si na mě vždycky vzpomenou a přijedou se podívat, jestli jsem ještě živá.

Ale už je chladno, jdu dovnitř. Dneska jsem nějak moc unavená, bolí mě celej člověk. Půjdu si brzo lehnout, nic mi neuteče.

Trochu té reklamy aneb co číst /1 část

flattr this!

Pan Kaplan má svou třídu rád. Tedy v tomto případě má rád své oblíbené autory, kterým chci tímto článkem udělat radost. Zároveň vás požádám o reshare, aby se o tomto článku – o mých oblíbených autorech – dozvědělo co nejvíce čtenářů.

KlaPi detailistka

KlaPi možná neznáte, ve svém krátkém biu na blogu má napsáno „Grafomanka, internetově závislá, žijící především v noci, milující psaní, hudbu, Francii, nesnášející blbce a drbny.“ Myslím, že přesnější definici už nikdo nevymyslí. KlaPi je charismatická blogerka, její články neobsahují zbytečnou omáčku a jdou přímo k jádru věci. Její blog jsem začal číst poté, co jsem si přečetl záhlaví, ve kterém stojí citát od Jana Wericha, který pro mě zůstává největším inspirátorem mého života: „Rozčilovat se znamená páchat násilí na svém vlastním těle pro blbost druhých.“

Kam za filmovými recenzemi?

Poté, co se z mého oblíbeného filmového časopisu Cinema stalo záchodové čtení, jsem hledal své milované autory, od nichž se chci dozvědět, co nového je ve filmovém světě. Mí dva nejmilejší, zaplaťpánbů, dále píšou – na svých blozích. Je to milá krásná dáma Alena Prokopová a Franta Fuka. Oba snad netřeba představovat, jejich recenze a ostatní texty jsou notoricky známé. Proč čtu oba dva blogy? Jsou totiž jiné. Ten paní Prokopové (které potají, ve skrytu své samoty, říkám Alenka, ale to se nikdo nesmí dozvědět, a už vůbec to nebudu psát na blog) je takový serioznější, vážnější a jsou tam texty odbornějšího nádechu. Fuxoft je… Fuxoft. Často u jeho recenzí kníkám smíchy, zvláště když je film extrablbý (http://fffilm.fuxoft.cz/2012/01/recenze-labyrint-10.html).

Větva

Pokud chodíte na blog.idnes.cz, mé bývalé působiště, musíte Větvu znát. Mám podezření, že právě Větva stál za oným Ostravakem, který se před mnoha lety stal legendou české blogosféry. Laďa Větvička je Ostravak jak cyp, jeho články vás určitě budou bavit, ačkoliv z nich žádné přidané hodnoty nezískáte. Jeho články glosují, neinformují. A baví. Baví hrozně moc.

Pomerančová nioblad

Bude toho ještě hodně, o čem vám chci tady sdělit a co vám chci doporučit číst (a možná jednou udělám i článek o tom, co rozhodně číst nedoporučuju, třeba všelijaké různé Samomluvy a tak), ale dneska musím ještě zminit blog téhle úžasné dámy, studentky divných oborů – nioblad. Možná ji znáte z Twitteru, nebo taky ne. Když jsem se teď na malou chvíli zamyslel nad tím, jakým výrazem bych její blog definoval, napadaly mne takové krávoviny, jako postmoderní, dekadentní, impresionalistický – a tak dále. Ale přesto, že o pravém významu těchto slov vím tolik, jako Václav Klaus o moderní architektuře, mám pocit, že to tak nějak sedí. Píše články, ve kterých si užívát každou větu. Píše tak, že si říkáte: „Hm, zkrátka dobrej voddíl“. V tom, co píše, je něco víc, než by ona sama nahlas připustila. Z blogů, které dnes sleduji, tento sleduji asi nejraději.

A to je pro tuteď vše. Ale brzy, až se zase budu … prokastrinovat, se přihlásím s dalšímy objevy z mého gůgl rýdru.

Ztratit sebe sama

flattr this!

Co je to partnerský vztah – nalézání sebe sama ve druhém člověku. Nalézání toho, co máme rádi (tedy to, jací jsme) v jiné osobě. Jak se noříme do hlubin duše, jak propadáme kouzlu osobnosti, poznáváme nejen druhého, ale také sebe sama.A pak žijeme. Tvoříme příběhy, vzpomínky a zážitky. Tvoříme minulost naši lásky, našeho života. Tvoříme dny, na které ve stáru, až budeme sedět na lavičce v parku, budeme vzpomínat jako na zašlou krásu stárnoucího světa.

V tom lepším případě.

V tom horším – a bohužel častějším případě se vztah po nějaké době vyčerpá, a my se rozcházíme. Je jedno, jestli v dobrém nebo zlém. V obou případech končí něco důležitého.

V milované osobě neztrácíme jen oporu, hřejivou náruč a příležitost k sexuálnímu vyžití, ale bohužel ztrácíme i sebe sama.

Sedím v pronajatém bytě, kde není nic kromě zápisníku, cikorky, mrouskající se kočky a špatně fungujícího topení. Jsem sám. Jsem sám, protože jsem nedovedl přežít kompromisy, nedovedl jsem ustupovat v potřebách, nedovedl jsem měnit zažité návyky. V člověku, ve kterém jsem miloval sebe sama, jsem sám sebe ztratil. V takové chvíli člověk pochybuje o tom, co na sobě má rád. William Shakespeare by o tom jistě napsal hezký sonet, a možná, že to i udělal.

Já místo sonetů píšu tento blog. O tom, jak je snadné ztratit víru ve svoji osobnost, když ztratíte někoho, kdo pro vás znamenal celý svět. Jak je hrozivě snadné přijít sám o sebe.

Slepá kočička

flattr this!

Ne. Opravdu nemám ve zvyku hejtovat hospody, kavárny a podobné podniky. Když někde nejsem spokojenej, tak tam prostě nelezu. A když někde naopak spokojenej jsem, šířím slávu, kudy chodím (v Café Palanda o tom vědí své). Ale dnes, v tomto článku, udělám výjimku. Protože už dlouho jsem nezažil tak mizernou hospodu, jako je Slepá Kočička v Holešovicích.

Vracel jsem se z Národního technického muzea, uondán a vyhladovělý. Po cestě z Letné dolů na tramvaj směr domů jsem narazil na Slepou kočičku. Už jsem tu jednou byl a spokojen jsem příliš nebyl, ale říkal jsem si, že druhou šanci si zaslouží každý. Hospoda byla příjemně poloprázdná, ani vylidněná (to nemám rád) ani přeplněná (to snesu jen v Palandě). Volné místo u velkého stolu mi vyhovovalo – rád mám na stole spoustu svých věcí na dosah.

Objednal jsem si polévku a salát (crepes, které mají být jejich specialita jsem se po předchozí nevalné zkušenosti vyhnul) – salát byl bratru za 145 korun, ale za dobré jídlo to přece člověk dá, to není nic ruinujícího. Když přinesli polévku (s dvěma opečenými tousty, proč ne), zaradoval jsem se. V mrazivém počasí horká česnečka přijde k duhu.

Ta česnečka ale silně páchla něčím umělým. Česnek byste v ní hledali marně, přesto tam jakýsi pokus o česnekový nádech byl. Byla divná, ale hlad je hlad. Po pěti lžících se u stolu objevil číšník, a s dlouhým “Taaaak” položil na stůl salát. Zahleděl jsem se do své nedojedené polévky, pak zpátky na něj a doufal jsem, že jako pochopí, že není vhodné přinést hlavní jídlo, když kunčaft nedojedl polévku, ale nepochopil a zmizel. Salát zůstal na stole.

I dojedl jsem polévku a pustil se do salátu. Už v tu chvíli jsem si myslel něco o prdelózní obsluze, ale měl jsem hlad a nechtěl jsem si zkazit náladu. Salát na první pohled nevypadal vůbec zle.

Popis z jídeláku: Salát s křupavým kuřecím masem, opečenými brambůrkami a česnekovou omáčkou. Realita: Bůhví odkud vytažená unavená zelenina, na ní se válelo pár malých kousíčků kuřecího masa, obalených v něčem, o čem jsem ani nechtěl vědět. Opečené brambůrky byly asi to nejlepší, co jsem viděl na talíři. Koukal jsem na talíř a v duchu si říkal: “Za tohle chtějí stopade?” Mezitím se objevil číšník, beze slova sebral misku po polévce a odešel.

Já nepotřebuju, aby kolem mě číšník tančil piruety a tak dál, ale určitou míru interakce tak nějak očekávám. Byl hlad, tak jsem do sebe naházel salát a dopil víno (docela dobré, to musím uznat). Odložil jsem talíř a čekal, co se bude dít.

Přitančil číšník, odnesl talíř a neřekl ani “polib si prdel, Kaplane”. Inu, vyndal jsem prkenici, že teda zaplatím. Všiml si, přišel a beze slova na mě vrhl pohled.

“Zaplatim,” řekl jsem nejsuššeji, jak dovedu.
“Ano,” pokračoval v suché konverzaci kelner.

Přinesli účet, já si ověřil, jestli voda z kohoutku, kterou jsem si poručil byla zadarmo (byla) a vytáhl jsem platební kartu.

“U nás bohužel ne,” zamumlal pikolík a já se zdravě nasral.

Co je to za hospodu, která v roce 2012 nebere platebku? Jsou podniky, u kterých to pochopit dovedu, ale pokud si Slepá kočička chce hrát na podnik na úrovni, není to tak nějak faux pas? Odpočítal jsem útratu, nechal dýško pět korun. Sbalil jsem se a vypadl. Kdyby někdo místo pozdravu řekl aspoň „Vypadni, šmejde“, ale nestalo se ani to. Nikdo si ani nevšiml, že jsem odešel. Asi je nasralo to dýško.

Slepá kočička si hraje na cosi, čemu se ve Francii říká creperie. Palčinkárna. Výzdobou to připomíná cosi mezi cirkusem a pokojíčkem infantilní pipky, která si před týdnem oblíbila kočky a chce jich mít doma co nejvíc. Creperie má mít rustikální styl, má mít úroveň a obsluhu, která nepřipomíná kyselou prdel. Slepá kočička je bohužel někde na úrovni RaJe z dob panování soudruha Paroubka.

Myslím, že po této mé druhé návštěvě jsem dostatečně poučen. Tady mě už neuvidí.

Iluze kontra realita

flattr this!

Když přemýšlíte o vztahu, o tom co vám přínáší a o tom, co vám v něj chybí, můžete se

Iluze

dostat do bodu, kdy poznáte něco jiného. Něco na první pohled hezčího, lákavějšího, příjemnějšího.

Sedíte v kavárně a sledujete svou ILUZI. Osobu, která vás očarovala. V tu chvíli si vzpomenete, že na vás doma čeká vaše láska. Dívka, pro kterou jste se bili, a jejíž přízni jste věnovali hodně času, úsilí – a vlastně, co si budeme namlouvat, i peněz. Budovali jste vztah, který stojí na hezkých základech.

Přesto pochybujete. O tom, že s touto osobou vydržíte do konce života. Za tu dobu, dejme tomu půlrok, jste s ní prožili hodně okamžiků, kdy jste nevěděli, jestli ještě chcete prožít společný zítřek. Přesto ji milujete.

Sedíte v kavárně, a ILUZE je na dosah. Usmívá se, občas na vás promluví – a vy si říkáte, že toto přesně vám chybí u vaší reality. Sledujete ILUZI – dívku z masa a kostí (krásného masa, krásných kostí) a zdá se vám, že nastal čas pro změnu.

Popíšu vám ILUZI a REALITU.

Realita – život, který žijete. Vztah, který prožíváte. Tedy to, co reálně existuje a vy máte dostatek informací k tomu, abyste mohli vědět, jaké to je doopravdy.

Iluze – něco, po čem toužíte a máte jen zlomek informací o tom, jaké to je reálné. Vysněná práce, vysněný protějšek.

Když srovnáváte ILUZI s realitou, zákonitě z toho realita vychází jako poražená. O realitě toho hodně víte, víte, co vás na ní mrzí a rozčiluje. Víte, co byste na realitě chtěli měnit, co byste chtěli, aby bylo jinak. Na ILUZI nic měnit nechcete, je pro vás krásná a přitažlivá, a vy zahoříte touhou. Po nové práci, bydlení, lásce. Problém iluze je ten, že je velmi přitažlivá. Problém reality je ten, že ji moc dobře znáte. Z tohoto srovnání nikdy realita nemůže vyjít jako vítěz.

Ale co když ano? Je totiž dobré si uvědomit jednu věc. I ILUZE jednou bude realitou, pokud ji dovolíte vejít do vašeho života. Po krátké době nevědomosti přijde poznání a ILUZE se rozplyne v minulosti vašich představ. Z ILUZE se stala realita – se vším, co k ní patří a o čem jsem tu psal.

Jenže, problém je v tom, že se o tom hezky píše článek a hezky vypráví nad pivem, ale ve skutečnosti je velmi těžké odolat svodům iluzorní představy. Kdo to přesto dokáže, má můj obdiv.

Muži, kteří nenávidí ženy (recenze)

flattr this!

Muži, kteří nenávidí ženy

Velký fanoušek Larssonovy trilogie Milénium patrně kroutil hlavou, když se dozvěděl, že Hollywood koupil práva na filmové zpracování. Vždyť nedávno vznikla celkem povedená švédská verze. Kroucení hlavou ale muselo ustat ve chvíli, kdy bylo jasné, kdo bude americké filmy točit – David Fincher. Filmový fanoušek se tak místo údivu mohl začít těšit.
David Fincher točí dobré filmy. To je stejný výrok, jako že nebe je modré a tráva zelená. Dokáže drama vykřesat i z tak banálního příběhu, jakým byl vznik facebooku. Jeho filmy se stávají kultem ještě před premiérou.
Proč ale chodit po necelých dvou letech na remake filmu? Tím důvodem je právě David Fincher, který to s divákem umí. Samotné úvodní titulky vaše oči nalepí na filmové plátno a nedovolí vám ho opustit. Pohledy kamery, hudební doprovod a všechno ostatní k sobě krásně pasuje a vytváří celek, který aspiruje na pomyslný titul film roku 2012.
Ústřední příběh je snad všeobecně známý – vždyť se jedná o jednu z nejznámějších knih poslední doby. A tak jen stručně: Novinář Mikael Blomkvist je odsouzen za nactiutrhačství a veškeré jeho úspory padnou na odškodnění. Toho využívá průmyslový magnát Vanger, který jej požádá, aby vypátral zmizení jeho neteře Harriet. Mikael Blomkvist se noří do případu, i příběhu celé rodiny Vangerů a zjišťuje, jak pestrobarevná je jejich minulost. V pátrání mu později začne pomáhat Lisbeth Salanderová – hackerka, pro kterou není problém dostat se do kteréhokoliv počítače. Společně objevují v příběhu stopy, které před nimi nikdo neodhalil.
Zmínit, že se jedná o remake původního švédského filmu je ale nepřesné, Muži kteří nenávidí ženy vlastně totiž žádným remakem nejsou. Jedná se o další adaptaci švédského bestselleru. Rozdíly jsou zřetelné od začátku. David Fincher si pohrál s charaktery postav a vlastně se tím, paradoxně, více přiblížil předloze, než švédští filmaři. Působivější je především atmosféra filmu. Opět – více věrna knize, více autentická a podmanivá. Není to jen otázka peněz, které studio Columbia do Mužů vrazilo, ale otázkou geniality a perfekcionalismu režiséra.
S knihami, či předchozími filmy seznámený divák je ochuzen o rozplétání složitého případu a ztrácí tak ono „bezspoilerové“ kouzlo. Ale o to víc si může užít poctivou filmařinu, kterou Fincher nabízí. Můžeme diskutovat o tom, jestli je Daniel Craig vhodným typem pro novináře, jestli je Rooney Mara v roli Lisbeth Salanderové přesvědčivější, než švédská souputnice Noomi Rapace, ale to podstatné je myslím neoddiskutovatelné. Americká verze Mužů, kteří nenávidí ženy, se povedla na výbornou.

Nebezpečná metoda (recenze)

flattr this!

David Cronenberg je dobře známou postavou filmové branže. Natočil výborné Východní přísliby, ale taky adaptaci Burroughsovy knihy Nahý oběd. Teď se k nám dostává jeho zatím poslední snímek „Nebezpečná metoda“ – a opět je o čem mluvit.
Nebezpečná metoda je příběhem ruské psychoanalytičky Sabiny Spielreinové (tu zde hraje Keira Knightleyová). Jedná se o jednu ze zakladatelek dětské psychoanalýzy a její jméno je dnes neprávem zapomínáno. Film začíná v okamžiku, kdy je coby pacientka dopravena do nemocnice v Burgholzi, kde v té době působí mladý lékař Carl Gustav Jung (Michael Fassbender). Ten je velkým příznivcem práce doktora Sigmunda Freuda (Viggo Mortensen) a rozhodne se na pacientce aplikovat experimentální léčbu, známou coby „psychoanalýza“. Přes počáteční obtíže se Jungovi podaří se Sabinou navázat kontakt a zdá se, že léčbě nic nestojí v cestě.
Na základě dopisů mezi Jungem a Freudem, kdy mladý doktor informuje slavnějšího kolegu o výsledcích léčby, vznikne mezi oběma přátelské pouto. Sigmund Freud Junga požádá, zda by se nepokusil vyléčit svého přítele – Ottu Grosse. (toho si zahrál Vincent Cassel). Otto Gross, nemorální a drogově závislý člověk, má na doktora Junga silný vliv a ten postupem času mění svůj názor na monogamii – a naplno se oddá milostnému vztahu s přitažlivou Sabinou.
Zatímco svět se připravuje na první světovou válku, zde se odehrává drama etiky, morálky, lásky a přátelství. David Cronenberg v postavě Sabiny představuje ženu jako symbol rozpadu. Její láska a touha k doktoru Jungovi je zničující, stejně jako smyslná. Keira Knightleyová tuto polohu zvládla dobře, stejně jako své psychotické stavy. Stejně tak duo Fassbender – Mortensen jsou ve svých rolích pevní v kramflících. Scény, kdy spolu diskutují o psychologii patřily patrně k tomu nejlepšímu z filmu.
Bohužel se film více nevěnoval odbornému sporu mezi Jungem a Freudem. Doktor Freud odmítal Jungovo nadšení pro nové směry v psychologii, což ve filmu sice zmíněno je, ale zasloužilo by si to větší prostor. Větší prostor by si také zasloužil příběh Sabiny Spielreinové, o které se toho taky moc nedozvíme. Naštěstí, český čtenář si může přečíst knížku „Život mezi Jungem a Freudem“, kterou nedávno vydalo nakladatelství Portál a která je podrobným životopisem této femme fatale ruské psychiatrie. Pokud vás postava Sabiny Spielreinové ve filmu zaujme, knížku si určitě sežeňte. Spolu s premiérou filmu také vychází stejnojmenná knižní předloha.
David Cronenberg natočil poctivý, stylový film. Neurazí své fanoušky, kteří jsou možná přece jen zvyklí na o něco drsnější příběhy, než je ten v Nebezpečné metodě. Exkluzivní herecké obsazení je jedním z příjemných bonusů filmu, který byste neměli minout ve vašem oblíbeném kině.

Juraj Šebo – O socialismu s láskou (recenze)

flattr this!

Knížek, románů, filmů nebo biogragií o předlistopadové době existuje tolik, že bych je ani nechtěl počítat. Je těžké přijít s něčím novým – s knížkou, která bude originální, nová a především – nebude “úplně marná”. Jsem přesvědčený o tom, že O socialismu s láskou Juraje Šeba právě taková je.
Její autor, Juraj Šebo, není u nás kdovíjak známý a tak si ho nejdříve představíme. Narodil se v roce 1943 v Bratislavě a vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Na Slovensku není vůbec neznámou postavou, je autorem knih jako Zlatá 60. roky, Normálne 70. roky, nebo knihy o bigbítu. Sám byl během svého studia členem několika bigbítových skupin.

Titul knihy (v doprovodu vyzývavé obálky) by mohl dávat najevo, že se budeme utápět v nostalgii po zlatých komunistických časech. Ten, kdo by toto od knihy čekal by byl zklamán. Ten, pro kterého by byl tento název důvod knihu zavrhnout, by přišel o velký zážitek.

Juraj Šebo totiž není z těch, kteří by tesknili po starých časech. Jen chce upozornit na to, že každá doba má své; v každé době existují prvky a momenty, na které se hezky vzpomíná a na které by se nemělo zapomínat. O socialismu s láskou je vlastně takovou encyklopedií toho, co tehdy bylo normální. A ne vždy to jsou věci příjemné – jako třeba Stalinův kult osobnosti, fronty na cokoliv atp.

Pro Juraje Šeba není důležitá politika. Popisuje dobu pohledem obyčejného člověka, tedy pohledem naprosté většiny obyvatel. Začíná svým dětstvím, pubertu absolvoval v děsivých a temných padesátých letech. Ale jak říká – rodiče se s dětmi doma o politice nebavili, a tak pro ně tato epocha československých dějin nebyla tak temná, jak by být mohla. Ve chvíli, kdy se jeho vyprávění přesouvá do Prahy se z povídání o dospívání v socialismu stává téměř doslova encyklopedie socialismu.

Kapitoly jsou členěny tematicky – třeba Móda, Jak jsme oslavovali, Mizející povolání, Kulturní vyžití apod. Ani tady Šebo neztrácí nadhled a humor. Jakoby se snažil zachytit mizející vzpomínky, jakoby se snažil vytvořit encyklopedii toho, co už dnes nikdo nepamatuje.

Je milé připomenout si, jaká taky byla doba, na kterou se někdy snažíme zapomenout. Bez patosu, bez nostalgie – ale s láskou.

Vánoční poselství šéfredaktora Churche

flattr this!

Když jsem před mnoha lety četl text “Vánoční poselství šéfredaktora Churche”, který do Česka přinesl jeden z největších novinářů druhé poloviny 20. století Jiří Loewy, byl jsem dojat. Tato “povídka”, byť se o beletrii nejedná, je jedním z nejkrásnějších svědectví o kouzlu Vánoc, o duchu těchto svátků – v jejich nezkomercializované podobě. Od té doby text vycházel každý rok na Štědrý den v Lidových novinách, nebo den předtím, pokud Štědrý den vyšel na den, kdy noviny nevycházely. Jiří Loewy zemřel na Nový rok 2004 a štafetu po něm přebrala Petruška Šustrová.

Letošní Vánoce jsou pro nás smutné. V nedávné době nás opustilo několik mimořádných osobností, které tvořily pilíř duchovního, intelektuálního a především společenského života naší republiky. Jsou to smutné Vánoce – ale neměli bychom zapomínat, co pro nás vánoční svátky symbolizují. Text “Vánoční poselství šéfredaktora Churche” je proto v tuto neveselou dobu více než potřebný.


Krásné Vánoce a hodně síly do doby, která nás čeká.

Tomáš Kaplan Fojtík

(pozn.: Text uvádím v podobě, v jaké jej publikoval Jiří Loewy v roce 2002 v Lidových novinách)

Vánoční poselství šéfredaktora Churche

Francis P. Church

Čechy, Němce a Francouze čeká každoroční nadílka shodně na Štědrý večer; příslušnými nadpřirozenými dárci jsou v těchto zemích Ježíšek, der Weihnachtsmann a Petit Papa NoĎl. Avšak jiný kraj znamená i jiný mrav. Například v Nizozemsku nadílí Sinterklaas (Mikuláš) už 5. prosince večer, a dost: Vánoce se slaví v poklidu a většinou už bez dárků. Ve Švédsku naděluje 13. prosince svatá Lucie, v Itálii 6. ledna bezzubá čarodějnice Befana a ve Španělsku téhož dne svatí Tři králové, los Reyes Magos. Děd Moroz se Sněguročkou chodí po pravoslavném způsobu obšťastňovat děti až 7. ledna. Štědrý den Angličanů a Američanů se spíše podobá našemu silvestru. Dárky se dávají až 25. prosince ráno. V anglosaském prostředí je pro nadílení příslušná jiná mikulášská inkarnace, Santa Claus.
Všechny tyto štědře nadělující nadpřirozené bytosti už odedávna zaměstnávají fantazii dětí. Aspoň do té doby, dokud neodhalí šedou životní realitu, že naděluje tatínek. Je tomu letos 105 let, co jedna americká holčička chtěla vánočnímu tajemství mermomocí přijít na kloub – a to s pomocí redakce novin. Jmenovala se Virginie O˝Hanlonová a žila s rodiči v New Yorku. Jednoho dne roku 1897 napsala deníku Sun čtenářský dopis:
˝Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?˝
V oddělení dopisů si s tímto dotazem nevěděli rady. A v celé redakci zavládly rozpaky. Nakonec dopis přistál na stole šéfredaktora Sunu. Byl jím zkušený novinář Francis P. Church, syn baptistického kazatele, absolvent Kolumbijské univerzity, který za války Severu proti Jihu pracoval jako frontový dopisovatel deníku New York Times. Bylo o něm známo, že ho máloco dokáže vyvést z míry. Věděl si tedy rady i nyní s dotazem o existenci Santa Clause. Především si uvědomil, že nesmí zklamat dívčinu důvěru v informovanost a pravdomluvnost printmédií. A tak jí v obvyklé časové tísni redakčního provozu za pouhých pár minut napsal osobní odpověď. Text vyšel příštího dne na titulní straně Sunu.

Santa Claus existuje

˝Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.˝ A pokračoval: ˝Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii – nic z toho, co činí život snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý den vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nemůže uvidět jen tak. To ale vůbec nic nedokazuje. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno. Můžeš rozzlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který nedokáže protrhnout žádné násilí. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Pak najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním. Asi se zeptáš, jestli je to pravda. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce.Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church.˝

Štafeta naděje – Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a šéfredaktorem Churchem se odehrála v prosinci 1897 – před 105 lety. Sklidila nesmírný úspěch, redakce byla zasypána tisíci souhlasných čtenářských dopisů. Newyorský deník Sun ji od té doby uveřejňoval vždy znovu v předvánočním týdnu na své titulní stránce, ještě mnohá desetiletí po roce 1906, kdy Francis P. Church vydechl naposledy. Dopis se stal nedílnou součástí tradice listu až do roku 1950, kdy deník zanikl. Ale tehdy převzaly štafetu četné angloamerické i mnohé jiné noviny a časopisy po celém světě, v Evropě také německý týdeník Welt am Sonntag. Oba dopisy – dávná dětská otázka a nadčasově moudrá, úsměvná odpověď novinářova – tak nezanikly ani roku 1971 smrtí Virginie O˝Hanlonové, ředitelky školy ve výslužbě; ozývají se v různých koutech světa podnes. Na samém sklonku minulého věku, v roce 1999, převzaly tuto štafetu poprvé i Lidové noviny. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Přejme si, aby tichá štafeta naděje a dobra obstála v konfrontaci se silami temnot, zla, vražedné nenávisti. Přejme tomuto poselství lásky – slovy dávno zesnulého amerického novináře Francise P. Churche, aby nikdy nezaniklo a zaznívalo na světě lidí ještě za desetkrát deset tisíc let.

Jiří Loewy

Alexandra Adornettová: Zář

flattr this!

Jméno autorky knihy, o které je dnešní moje recenze, nikdo v Čechách zatím neznal. Ani nemohl – mladičká Alexandra (ročník 1992) román Zář (orig. Halo) ve své rodné Austrálii představila teprve vloni. Je součástí tzv. trilogie Zář (druhý díl již vyšel, závěrečný má vyjít příští rok) a pro autorku znamenal velký mezinárodní úspěch.

Svou první knížku napsala Adornettová už ve čtrnácti letech, ale teprve Září (která je v pořadí její čtvrtou knížkou) se proslavila tam, kde nejvíce chtěla – ve Spojených státech. Získala si srdce mladých čtenářek, a to v ostré konkurenci titulů, které vzešly z euforie kolem ságy Stmívání, nebylo docela snadné.

Zář ale nepatří do žánru dark-romance.

Hlavními aktéry příběhu jsou tři sourozenci Gabriel, Ivy a Bethany Churchovi. Přijíždějí do městečka Tallow Beach, kde zač

nou studovat střední školu a rázem se stávají centrem pozornosti spolužáků. Pozornosti milé, ale taky ne úplně příjemné. Jen oni tři totiž vědí to, co ostatní nevědí.

Že jsou to tři andělé, kteří přišli pomoci světu od hrozícího nebezpečí. Bethany se navíc zamiluje do lidské bytosti, a věci se rá

zem stávají komplikovanějšími a komplikovanějšími. O to víc, když do příběhu  vstupuje Xavier, ztělesnění zla.

Originální příběh rozhodně nebude nudit přislušnice patřičné cílové skupiny. Jste-li dívkou mezi dvanácti a osmnácti lety, je to knížka přesně pro vás. Co na tom, že příběh jasně definuje dobro a zlo, až možná příliš černobíle? V románu jako je tento se na realitu nehraje. Ocitáme se ve fantaskním světě, kde jsou věci černé nebo bílé – kde dobro i zlo mají svou jasnou podobu.

Co mě na knížce nejvíce překvapilo, v souvislosti s věkem autorky, je jasné křesťanské poselství. Bůh a víra knihou prostupuje jako šarlatová nit – stejně jako třeba v Lewisově Narnii (nebo v Kájovi Maříkovi, ale tam to je podstatně výraznější). Nejsem si jistý, jak toto může působit na třináctileté dívky, pro které je kniha určena především.

Alexandra Adornettová v Záři ukázala, že umí psát dobře, že její styl je přesně takový, jaký tento žánr potřebuje: lehký a záživný. Rozhodně se za tuto knížku stydět nemusí.

O odchodu prezidenta

flattr this!

Ta informace se začla šířit velmi nesměle. Prý umřel Václav Havel, kdosi to napsal na Facebooku jako nepotvrzenou informaci. V podobných případech se strhne vlna tweetů, protože každý chce být první. První nositel špatné zprávy. Ne tak v tomto případě. Sám jsem byl velmi opatrný s publikováním této informace, stejně jako další lidé na Twitteru. Důvod je zřejmý: Václav Havel byl jedinečná osobnost našeho veřejného života.

Bylo mi osm a půl, když se v socialistickém Československu bořily ledy. Když byly o nějaký ten půlrok později svobodné volby, jako děcko jsem maloval vousy tomu usměvavému pánovi na plakátu. A když v prosinci 1989 rezignoval ten starý brýlatý pán, ptal jsem se maminky, proč je ten pán tak smutný. „Už ho tam nechtějí,“ přišla odpověď.

Jak jsem dospíval, čím dál tím více jsem chápal úlohu Václava Havla v té době. A když jsem konečně dospěl, začal jsem poslouchat, co říká. Někdy jsem mu nerozuměl, nechápal jsem, co jeho myšlenky znamenají. Jeho politická role mi ne vždy docela seděla, ale jeho poselství mi bylo jasné celou dobu. Chápal jsem ho jako zvěstovatele svobody, občanské společnosti a především: zvěstovatele morálky. Bral jsem jeho negativní stránky osobnosti jako projevy lidství, jako důkaz toho, že i taková osobnost je pouze člověkem. Člověkem, který se ne vždy chová mravně a spořádaně. Nikdy jsem mu to nevyčítal a neměl za zlé.

Jeho spor s polistopadovou politikou jsem nechápal politicky, ale ideově. Jeho idea svobodného státu založeného na občanské společnosti se střetávala s ideou státu řízeného ze zákulisí, lidmi, o nichž někdy ani pořádně nevíme, kdo jsou a mají větší moc a vliv, než námi volení politici. Souhlasil jsem s těmi, kteří kritizovali jeho druhé volební období (druhé volební období v roli prezidenta ČR). Václav Havel v té době měl odejít z Hradu a stát se kritikem poměrů z pozice autority, kterou v té době jistě měl. Tento svůj kredit během druhého volebního období trestuhodně promrhal.

Nedávno jsem na tomto blogu publikoval článek, kde jsem se zamýšlel nad tím, proč Václava Havla nechceme poslouchat. Proč nechceme přijímat jeho myšlenky, jeho poselství. Psal jsem, že zatímco jeho nástupce nám vtloukává myšlenku, že my jsme nejlepší a nesmíme se nechat převálcovat hordou cizáků, Václav Havel nás nabádá k tomu, abychom se nad sebou zamysleli. Právě v tom je největší přínos filosofa Václava Havla – pokoušel se otevírat oči a rozjímat nad tím, co na sobě máme změnit. A to nikdo slyšet nechce.

Václav Havel zemřel. Je mi smutno – nejen z odchodu výjimečného člověka, ale v první řadě proto, že jeho odkaz dnes nikoho nezajímá. Nikdo si na něj za deset let nevzpomene. Václav Havel pro naši republiku udělal hned dvakrát obrovskou službu. Nejdříve svou osobností na nás přitáhl pozornost zahraničí, za to jsme mu tleskali. Podruhé se nám snažil předat svou filosofii. Za to jsme ho vypískali.

To je myslím smutnější, než jeho dnešní smrt.

Kdyby se mě dnes mé dítě zeptalo, proč Václava Havla mnozí zatracují, musel bych se vrátit k odpovědi mé maminky, proč odchází Husák. „Protože ho tu už nikdo nechce.“

Patetické „čest jeho památce“ je v této souvislosti mnohem upřímnější.

Jozef Banáš: Kód 9 (recenze)

flattr this!

Jozef Banáš už není českým čtenářům neznámý, vždyť v posledních dvou letech mu vyšla už třetí přeložená knížka do našeho jazyka. Po Zóně nadšení a Zastavte Dubčeka se ale jedná o změnu, kterou byste od autora politické literatury nejspíš ani nečekali. Kód 9 je o hledání lásky a smyslu života.

Mám rád knížky, které si vás získají už na prvních stránkách. Pomalé rozjezdy, tak typické například pro severské detektivky, mi většinou nesedí (byť je dobré se přes ně dostat, třeba zrovna v případě severské krimi). Kód 9 Jozefa Banáše je knihou, u které už od prvních kapitol přesně víte, že ji musíte dočíst. Nejde jen o to, jak příběh dopadne. Hned zezačátku Kód 9 zaujme přítomností vzrušujícího mystéria, o kterém se vám bude zdát i v noci.

Čím více jsem byl v příběhu, tím více mne hnal k jeho závěru. Míchá se tu duchovno, cestopis, míchá se tu detektivka a další ingredience – a přesto výsledný “tovar” nepřipomíná dort pejska a kočičky. Jozef Banáš přichází se spoustou myšlenek, které ve čtenáři zůstávají rezonovat hodně dlouho.

Je to takový ten pocit, když zavřete knihu, odložíte ji na stolek a pořád se na ni musíte dívat. Magická podoba obalu českého vydání tento pocit jen a jen umocňuje.

Hlavní postavou románu Kód 9 je Michal – slavný muzikant, kterému náhle vstoupí do života tajemná žena. Michal dostane úkol, v rámci kterého procestuje téměř polovinu světa. Autor knížky se prostřednictvím této postavy (a dalších jiných) zamýšlí nad náboženstvím a nad tím, jak odlišně (a přitom stejně) lze vnímat víru. Zamýšlí se nad tím, jak podstatné je, aby mužská i ženská složka světa byla ve vzájemné symbióze, harmonii. Kód 9 připomene ranné knihy Paola Coelha – s tím rozdílem, že narozdíl od Coelha Jozef Banáš nedává zaručené manuály pro život. Jozef Banáš pouze otevírá kontroverzní témata – a píše o tom velmi poutavě.

My v Česku přicházíme o důležitou součást éteru, který se kolem této knížky vytvořil. Na katolickém Slovensku se o knížce hodně diskutovalo. Není divu, když boří katolická dogmata a píše o tom, že je třeba lidem otevřít oči a zbavit je “stádnosti”, kterou v katolické církvi zažívají. Více než Paola Coelha vlastně román připomíná, v určitých aspektech, Da Vinciho kód od Dana Browna. Brown, stejně jako Banáš v Kódu 9, boří zažité představy a mýty o církvi a přináší šokující informace. O jejich skutečnosti nebudeme spekulovat a zůstaneme u faktu, že se nám dostala do ruky především beletrie. Příběh, který vznikl v autorově hlavě.

Malá filosofie nudy

flattr this!

Kniha Zlín na podzim vydala český překlad eseje Malá filosofie nudy Larse Fr. H. Svendsena.
Nuda – vlastně docela příznačně nudné téma pro filosofický esej. Ale jen zdánlivě. I taková knížka může přinést překvapivý čtenářský zážitek, ba dokonce se i stát bestesellerem. Chce to ale obratného autora – a tím Svendsen očividně je.Malou filosofii nudy, svou první a zatím nejúspěšnější knížku napsal na prahu své třicítky, tedy ve věku, kdy bychom podobný intelektuální výkon patrně nečekali. Po ní vydal několik dalších knih, kde podrobuje různá témata filosofickému pohledu – kupříkladu módu a tak podobně. Rozsahem svého přehledu a schopností nacházet souvislosti tam, kde je obvykle nevidíme, připomíná Alaina de Bottona, který je českému čtenáři dobře znám a právě mu u nás vychází další knížka (Náboženství pro ateisty).“Tento esej vznikl v době, kdy jsem se chtěl oddat zahálce. Dokončil jsem dlouhodobý badatelský projekt a měl jsem v plánu odpočívat a nedělat nic. Ale ukázalo se, že to nelze. Nedělat nic jsem zkrátka neokázal. Tak jsem se rozhodl, že budu dělat něco, a toto něco je právě předložený esej.”Takto nás autor přivádí do světa svého uvažování hned v úvodu své knížky. Ta je rozdělena do čtyřech částí:
1) Nuda jako problém
2) Příběhy nudy
3) Fenomenologie nudy
4) Mravní ponaučení pramenící z nudy.Zní to hrozně “nudně”, takto napsané, ale knížka o nudě nudná nutně být nemusí. Svendsen si vypomáhá příběhy či případy z různých oborů, ať už to je kultura, historie nebo sociologie a mnoho dalších oborů. Obdivuhodný je argumentační a zdrojový aparát knížky – tolik odkazů na vše možné jste hned tak neviděli: k textu je doplněno celých 432 vysvětlivek a poznámek, a výpis doporučené literatury pro studium nudy, kterou Svendsen v závěru nabízí, skýtá přes osm stránek.

Pro esej jako takový je, myslím, klíčová druhá část – Příběhy nudy, kdy Svendsen zachází hluboko do historie – až do antiky, kde nachází kořeny nudy, aby v příběhu pokračoval dále, až do téměř současné moderní filosofie. V té samé kapitole přednáší o tom, jak se s problémem nudy vypořádalo umění, malířství, literatura a nebo hudba. Tato kapitola, nebo část, je asi nejpřístupnější běžnému čtenáři.

Protipólem je kapitola třetí, kde doporučuju vzít si k ruce Google, nebo výkladový slovník filosofie. Pokud vám je osoba Martina Heideggera neznámou, budete se v textu ztrácet. Celá třetí část je vlastně pojednáním o tom, jak nudu vnímal Heidegger ve svém díle. Opět to ale potvrzuje to, co čtenář pochopí už z prvních stránek: Autor se tématem zabíral opravdu pořádně, a předkládá nám komplexní práci.

V úvodu jsem zmínil, že mi knížka Malá filosofie nudy připomíná práce Alaina de Bottona. Doufám, že stejně jako v Bottonově případě se dočkáme dalších překladů Larse Fr. H. Svendsena do češtiny.

O konci příběhu

flattr this!

Stáli jsme na místě, kde jsem to neznal. Kde jsem nikdy nebyl. Kde jsem, vzhledem k tomu, co se právě dělo, nikdy už být nechtěl. Stáli jsme a mrazilo. Počasím to nebylo.Eva měla zastrčené ruce v kapsách, nikdy to nedělala. Dívala se za horizont našeho světa a mluvila a mluvila. O tom, proč spolu už nemůžeme být.Neslyšel jsem, co mi říkala, protože to zásadní sdělení přišlo v samém úvodu jejího monologu. “Musíme se rozejít.” Řekla to tak jistě, tak pevně. Bez pochyb o tom, jak definitivní je to, co říká. Její další slova uvízla kdesi mezi ní a mnou, ke mně se nedostala. Věděl jsem, že toho budu litovat, protože nikdy už nepochopím, co se stalo. Proč mě opouští.

V té chvíli jsem si uvědomil, že je konec všem našim snům. Snům o společné oslavě Vánoc. Už ji nepředám dárek, který jsem pro ní vymyslel. Snům o společném bydlení. Už nikdy nezažiju ten pocit, když se vedle Evy probouzím. Snům o naší společné rodině. Nikdy nepoznám, jaká by byla Eva matka.

Podala mi ruku na rozloučenou, a odcházela z tohoto místa. Z mého světa, mého vesmíru.

Cítil jsem prázdnotu, smutek, cítil jsem naprostou bezmoc. Odcházela a mizela v mlze, která se v tu ránu vytvořila v mých očích.

*****

Probudil jsem se pláčem.

Otevřel jsem oči a viděl před sebou Evu. Spala. Nikdy mi nepřišla krásnější, než v tuto chvíli. A nikdy jsem nebyl šťastnější, než teď, že ji vidím vedle sebe.

Objal jsem ji a přitáhl ji těsně k sobě. Probudila se.

“Co se děje, lásko?” zeptala se mě.
“Hnusnej sen, nic víc.”
“Co se ti zdálo?”
“To je jedno, spi.”

Ležela ke mně zády, a tak neviděla, že mám mokré oči. Chvilku jsme si povídali, než zase usnula.

“Byl to jenom hloupý sen,” říkal jsem si v duchu. “Nic důležitého.” Ale vím, že mi ten sen jen připomněl mé věčné pochyby.

Ty pochyby, kterých se nikdy nezbavím. Pochyby o sobě, a o tom, jestli jsem takový, za jakého mě Eva v tuto chvíli má. Za tu krátkou dobu, co spolu chodíme, jsme si toho o sobě řekli mnoho. Víc, než jsem komukoliv před Evou o sobě řekl. Hned zkraje se dozvěděla o mé třinácté komnatě. Pověděl jsem jí o svých vrtoších, o svých negativních vlastnostech. A přesto. Přesto si říkám, jestli mě Eva, ta moje milovaná Evička, nevidí v růžovějších barvách, než jaká je realita. Jistě, uvědomuju si, že to sebou přináší každý vztah, a stejně jako já, už jich Eva pár prožila.

Sen mi ale připomněl obavu, kterou nahlas nechci ventilovat. Co bude, až mě Eva opravdu pozná? Až pochopí, že dnes vidí tu hezčí podobu mého života? Co bude, až spolu začneme bydlet?

Užívám si vztah, který je nejkrásnější mého života. Plný toho, co mi zatím pokaždé chybělo. Plný toho, co má každý pořádný vztah mít. Snažím se nemyslet na to, co by mohlo přijít. Snažím se nemyslet na to zlé, a žít pro to (a z toho), co teď je. Daří se mi to, myslím. Ale sen mi připomněl, že obavy nezmizí tím, že si je nepřipouštíte.

****

Opět po letech jsem se bál usnout. Připomnělo mi to dětské strachy ze spánku, kdy jsem se obával, že se už nikdy neprobudím a tak jsem si vypěstoval celkem solidní nespavost. Bál jsem se usnout, aby se ten sen nevrátil. Abych zase nestál na tom místě, kde stát nechci. Abych zase ve snu neslyšel Evu říkat, že mě opouští. Spala, já ji sledoval a snažil jsem se potlačit dojetí, které se mne zmáhalo. Eva – první z prvních. Jméno, které si sama vybrala. Jméno, které k ní patří, jako k žádné jiné. Eva, první žena světa. Hladil jsem ji – tak, aby se neprobudila. Věděl jsem, že v tuto chvíli nás nemůže vůbec nic rozdělit. Věděl jsem, že až se ráno probudím, Eva bude vedle mne.

Temným snům a obavám navzdory. Uklidněn tímto vědomím jsem usnul jako malé dítě.