Stáli jsme na místě, kde jsem to neznal. Kde jsem nikdy nebyl. Kde jsem, vzhledem k tomu, co se právě dělo, nikdy už být nechtěl. Stáli jsme a mrazilo. Počasím to nebylo.Eva měla zastrčené ruce v kapsách, nikdy to nedělala. Dívala se za horizont našeho světa a mluvila a mluvila. O tom, proč spolu už nemůžeme být.Neslyšel jsem, co mi říkala, protože to zásadní sdělení přišlo v samém úvodu jejího monologu. “Musíme se rozejít.” Řekla to tak jistě, tak pevně. Bez pochyb o tom, jak definitivní je to, co říká. Její další slova uvízla kdesi mezi ní a mnou, ke mně se nedostala. Věděl jsem, že toho budu litovat, protože nikdy už nepochopím, co se stalo. Proč mě opouští.
V té chvíli jsem si uvědomil, že je konec všem našim snům. Snům o společné oslavě Vánoc. Už ji nepředám dárek, který jsem pro ní vymyslel. Snům o společném bydlení. Už nikdy nezažiju ten pocit, když se vedle Evy probouzím. Snům o naší společné rodině. Nikdy nepoznám, jaká by byla Eva matka.
Podala mi ruku na rozloučenou, a odcházela z tohoto místa. Z mého světa, mého vesmíru.
Cítil jsem prázdnotu, smutek, cítil jsem naprostou bezmoc. Odcházela a mizela v mlze, která se v tu ránu vytvořila v mých očích.
*****
Probudil jsem se pláčem.
Otevřel jsem oči a viděl před sebou Evu. Spala. Nikdy mi nepřišla krásnější, než v tuto chvíli. A nikdy jsem nebyl šťastnější, než teď, že ji vidím vedle sebe.
Objal jsem ji a přitáhl ji těsně k sobě. Probudila se.
“Co se děje, lásko?” zeptala se mě.
“Hnusnej sen, nic víc.”
“Co se ti zdálo?”
“To je jedno, spi.”
Ležela ke mně zády, a tak neviděla, že mám mokré oči. Chvilku jsme si povídali, než zase usnula.
“Byl to jenom hloupý sen,” říkal jsem si v duchu. “Nic důležitého.” Ale vím, že mi ten sen jen připomněl mé věčné pochyby.
Ty pochyby, kterých se nikdy nezbavím. Pochyby o sobě, a o tom, jestli jsem takový, za jakého mě Eva v tuto chvíli má. Za tu krátkou dobu, co spolu chodíme, jsme si toho o sobě řekli mnoho. Víc, než jsem komukoliv před Evou o sobě řekl. Hned zkraje se dozvěděla o mé třinácté komnatě. Pověděl jsem jí o svých vrtoších, o svých negativních vlastnostech. A přesto. Přesto si říkám, jestli mě Eva, ta moje milovaná Evička, nevidí v růžovějších barvách, než jaká je realita. Jistě, uvědomuju si, že to sebou přináší každý vztah, a stejně jako já, už jich Eva pár prožila.
Sen mi ale připomněl obavu, kterou nahlas nechci ventilovat. Co bude, až mě Eva opravdu pozná? Až pochopí, že dnes vidí tu hezčí podobu mého života? Co bude, až spolu začneme bydlet?
Užívám si vztah, který je nejkrásnější mého života. Plný toho, co mi zatím pokaždé chybělo. Plný toho, co má každý pořádný vztah mít. Snažím se nemyslet na to, co by mohlo přijít. Snažím se nemyslet na to zlé, a žít pro to (a z toho), co teď je. Daří se mi to, myslím. Ale sen mi připomněl, že obavy nezmizí tím, že si je nepřipouštíte.
****
Opět po letech jsem se bál usnout. Připomnělo mi to dětské strachy ze spánku, kdy jsem se obával, že se už nikdy neprobudím a tak jsem si vypěstoval celkem solidní nespavost. Bál jsem se usnout, aby se ten sen nevrátil. Abych zase nestál na tom místě, kde stát nechci. Abych zase ve snu neslyšel Evu říkat, že mě opouští. Spala, já ji sledoval a snažil jsem se potlačit dojetí, které se mne zmáhalo. Eva – první z prvních. Jméno, které si sama vybrala. Jméno, které k ní patří, jako k žádné jiné. Eva, první žena světa. Hladil jsem ji – tak, aby se neprobudila. Věděl jsem, že v tuto chvíli nás nemůže vůbec nic rozdělit. Věděl jsem, že až se ráno probudím, Eva bude vedle mne.
Temným snům a obavám navzdory. Uklidněn tímto vědomím jsem usnul jako malé dítě.
