O mně

Jmenuju se Tomáš Fojtík, narodil jsem se na počátku osmdesátých let na českém venkově. Rád vzpomínám na dětská léta v době předrevoluční na naší škole, miloval jsem lampionové průvody a soutěže typu Poznej krásy SSSR (kde jsem na naší škole vyhrál). Zdá se mi, že dětství tehdy a dnes jsou nesrovnatelné. Pamatuju na dětské hry, primitivní zábavu, na těch několik málo knížek, které jsem si mohl číst. Zdá se mi, že jsme si tehdy všeho tak nějak víc vážili.

Nevzpomínám na tu dobu proto, že bych chtěl, aby se vrátila. Jen na ni vzpomínám proto, že tehdejší život lidí by mohl být v některých aspektech inspirací pro dnešní svět. Změny v životech jsou dané příchodem nových možností, které jsme tehdy neměli. Nebyl počítač, nebyl internet, nebyl mobil. Dnes nám tyto tři věci připadají nepostradatelné, a přesto se bez nich tehdy žilo – a nebyl to zlý život.

Vystudoval jsem obchodní akademii a po ní jsem dva roky studoval publicistiku. Během školy jsem mimo jiné zjistil, že svět české novinařiny mi blízký není a že v něm nemohu najít uplatnění. Navíc jsem zjistil, že nikdy nebudu umět cizí jazyky tak dobře, abych mohl odejít do zahraničí.

Dnes pracuju v knihkupectví – a i když bych si uměl představit lepší kariéru, je to práce, ve které se mohu věnovat tomu, co mám nejvíce rád – knihám a všemu okolo.

Kromě knížek je hodně toho, čemu věnuju svůj volný čas. Jsou to filmy, které objevuju až v posledních pěti letech a snažím se dohnat své mezery. Je to divadlo, které v poslední době předstvuje chudinku Popelku, protože se mu nevěnuji tolik, kolik by si zasloužilo. Pak to je cestování, které miluju už od mala. Mezi nejmilejší země patří Francie, už dlouhodobě a patrně napořád.

Pak je tu hudba, která si zaslouží samostatný odstavec. Je mi obtížným úkolem odpovědět na otázku, kterou hudbu mám rád. Je toho mnoho a pokaždé na něco důležitého zapomenu. Čelní místo zaujímají francouzské šansony a moderní britpop. Miluju Charlese Aznavoura, Edith Piaf, Gilberta Becauda, Serge Gainsbourga, Jacquese Brela, a mohl bych pokračovat na mnoho dalších řádků. Hudba kvalitní se ale samozřejmě tvoří i mimo frankofonní území. A tak druhá stejně velká hudební láska/závislost/posedlost se jmenuje Coldplay. Zvláštní je, že jsem je objevil relativně pozdě, až při jejich třetím řadovém albu (X&Y). Ale brzy jsem si naposlouchal jejich dosavadní tvorbu, a od té doby jim fandím. Ze zahraničních skupin musím jmenovat ještě MUSE, PULP (už neexistují) a Franze Ferdinanda. Zvláštní kategorie je pak česká hudba. Není to tak dávno, co jsem poslouchal maximálně Jarka Nohavicu a pak příležitostně krátkodobě někoho jiného, ale o žádném autorovi, zpěvákovi nebo prostě hudebníkovi jsem nemohl říct, že jsem jeho fanoušek. To se změnilo. Obdivuju Radůzu, která je jedna z nejoriginálnějších person české hudby. Hana Hegerová – dáma, která patří ke zlatému kulturnímu fondu. Sto zvířat – parta „bláznů“, kteří mě baví každým svým novým cédéčkem. A nedávno jsem objevil, bohužel s křížkem po derniéře, Tu Janu z Velké ohrady. Skvělá a svá, přesně jak mám v hudbě rád.

Určitě jsem nejmenoval spoustu jiných, ale to bych tu mohl být do rána.

Rád jím a rád vařím. Je to na mně vidět, při své výšce metr osmdesát pět mám něco přes sto deset kilo, možná už sto dvacet :) Říkám si, že zdravá strava není pro mne, já potřebuju svoje a mezi to rozhodně různé ty zrní apod. nepatří. Nikomu to neberu, ale já to mít nemusím.

Obecně jsem se zmínil o knihách. Říct: co rád čtu, to je ještě těžší než co poslouchám. Mám ale několik svých favoritů, četl jsem třeba vše od Isaaca Bashevise Singera, co vyšlo v češtině. Byl to geniální autor, který dokázal skloubit banální lidské příběhy s velkým tématem. Mám rád Věru Noskovou, Miloše Urbana nebo Jiřího Kratochvila. K cituplným náladám pak u mě dochází, čtu-li Malého prince. Jsou ale dvě knížky mého života, které tvoří základ všeho. Třetí přání Roberta Fulghuma a pak především knížka Pan Kaplan má třídu rád amerického spisovatele Leo Rostena. V té je tolik humoru, jako ve všech ostatních knížkách, které jsem přečet. Je v ní hra s jazykem, které není jen tak někdo schopen. Do češtiny přeložené je to pak perla našeho jazyka, kterou zas a znovu rád čtu, kdykoliv mám příležitost.

Musím zmínit i dalí knihy, na které si vzpomínám teď, při psaní tohoto textu. Největší z Pierotů Františka Kožíka – a pak od toho samého pána Bretaň, dcera oceánů. Od Pavla Eisnera – prvního překladatele Pana Kaplana to pak je Chrám i Tvrz, nádherná studie krásy jazyka českého.

Tak, to by o mně asi pro zatím stačilo. Našlo by se toho víc, ale to si už přečtete na blogu. Rád píšu a rád čtu, takže pokud ke svému komentáři připojíte odkaz na Váš blog, poctím Vás svou návštěvou :-)

Jsem panKaplan, těším se na shledanou.